Don't Tell Me

Kapitola 47

Prodírala jsem se k Cat. Kolem mě řvala hudba, všichni tančili. Byli tu skoro všichni ze školy, tolik lidí tu nikdy nebylo. Amanda, která pořádala tuhle party, už dávno netančila, jediná měla přístup do ložnic, její dům jsem znala nazpaměť. Amanda měla obrovský dům a bohaté rodiče, taky jsem patřila mezi její oblíbence. Když patříte mezi její oblíbence, máte jen zábavu. Amanda zve každého bez ohledu na postavení. Jistě sem se dostali i šprti jako je Andrea. Odvrátila jsem pohled od Davida a Cat. Cat se mi poslední dobou ztrácela, neměla na mě čas. Ucítila jsem dotyk na mých bocích a otočila se na Michaela.

„Něco pro tebe mám." Zamával s krabičkou.

„Měli bychom se na chvilku vypařit, co říkáš?" šibalsky jsem se usmála.

„Mně se tu líbí." Řekl mi.

„Kolik za to chceš?" zeptala jsem se unaveně.

„Dnes zadarmo kotě." Zazubil se.

„Tady máš peníze, nechci mít u tebe dluh." Podala jsem mu bankovku.

„Jak chceš." Vzal si ode mě bankovku a podal mi krabičku. Usmála jsem se.

„Užij si to." Popřál mi. Užila jsem si ji, protože to byla poslední v mém životě. Šla jsem na záchod a do skleničky napustila vodu a zapila prášek. Co se dělo potom si jen matně pamatuji. Probudila jsem se v nějaké odlehlé uličce a bylo mi špatně. Myslela jsem si, že to přejde a za chvíli půjdu domů, ale nepřešlo. Tak jsem tam jen ležela a čekala, až mi někdo pomůže. Ležela jsem tam dlouho, netroufla si stoupnout. Snažila jsem se zjistit, co se včera stalo, ale měla jsem okno. Nahmatala jsem mobil, napsala mamce adresu ulice, kterou jsem viděla na štítku. A pak jsem zavřela oči...

Kapitola o posledním večírku, co si Brí pamatuje, než se dostala do kómatu. Doufám, že se líbí.