Don't Tell Me

Kapitola 31

„Brí musíme jet." Řekla mi nervózně má matka. Byla v pátém měsíci a moc šťastně nevypadala.

„Mami ještě chvilku." Prosila jsem. Davide, kde vězíš? Dobře jsem věděla, že má matka nemá zrovna nejlepší náladu a další zdržování by to mohlo ještě zhoršit. Na konci ulice jsem uviděla Davida. Byl udýchaný, protože část cesty běžel. Zastavil se u mě a nemohl popadnout dech.

„Myslel jsem, že už budeš pryč." Řekl mi, když popadl dech.

„Počkala jsem." Řekla jsem mu. Políbil mě na rty.

„Sbohem." Zašeptal mi a políbil mě do vlasů. Otočila jsem se na mou matku, která se mračila.

„Musím jít." Řekla jsem, přikývl. Nastoupila jsem společně s matkou do auta. Mával jsem mu do až na konec ulice, kde jsme zatočily.

„Brí proč nám tohle děláš?" po chvíli se mě zeptala matka.

„Já jsem nechtěla, já..." nedopověděla jsem.

„Mě to nezajímá, co si o nás budou lidé myslet? Myslela si někdy na nás a ne jen na sebe?" zase říkala ty slova, které mě bolely.

„Na nás? Nepamatuji si, že bych patřila k vám a proto myslím jen sebe. Nebojte, se brzy odejdu, abyste nebyli pomlouváni, jen co si něco najdu." Řekla jsem jí, nehodlala jsem se s ní bavit.

 Vzala jsem si mobil a sluchátka, pustila jsem si písničky. Zase jsem byla já ta špatná, co nic neumí. Už brzy odejdu, doufám. Nevím, jak to dokážu, ale musím. Musím se o to pokusit. Otec stejně bude rád, že se mě zbaví, sám to řekl. Počká si, až mě bude osmnáct a pak mě vykopne na ulic. Jsem chyba? Nikdy jsem si to nechtěla přiznat, ale jsem. Vždy budu překážet a nikdy nebudu ta, kterou všichni chtějí. Chtěla bych si najít domov, kde budu vítána.