Don't Tell Me

Kapitola 73

„Miluji tě." Řekl mi Dan v poslední sekundě, než jsem mu zmizela z dohledu. Bude to pro nás těžké, ale já doufám, že to nějak zvládneme. Posadila jsem se na sedadlo v letadlo, už teď se mi moc stýskalo. Pozítří mi začínají přednášky a vůbec nevím, jak se na to soustředím, když Dan není se mnou. Ach jo, jsem až po uši zamilovaná. Zavrtala jsem se do sedadla, pustila jsem si album mojí oblíbené zpěvačky. Když letadlo přistálo, vystoupila jsem a musela jsem si vyřídit papíry, aby mě pustili dál. Stoupla jsem si do velké řady, čekala, až se dostanu na konec. Po vyřízení dokladů jsem si vyzvedla zavazadla a konečně vypadla z letiště. Taxíkem jsem se dostala na pozemek univerzity, kde jsem po dlouhém bloudění, našla správnou kolej. Jakmile jsem si odemkla od svého pokoje, naskytl se mi pohled, na rozvalenou blondýnku na sedačce.

„Ahoj jsem Brí." Řekla jsem na úvod.

„Ta Evropanka, jo?" zeptala se s údivem.

„Ano." Odpověděla jsem.

„Pokoj máš tamhle." Ukázala na dveře.

„Bydlíš s tou Arianou, je divná." Prozradila a pak už mi nevěnovala pozornost. Dotáhla jsem kufry k pokoji a otevřela jsem dveře. Na posteli tu ležela dívka s červenými vlasy a četla si knížku.

„Ahojky." Pozdravila jsem jí a ona nezdvihla hlavu od knížky. Došlo mi, že má na uších sluchátka, přišla jsem k ní a poklepala na rameno. Trhnutím se na mě podívala.

„Omlouvám se, nechtěla jsem tě vystrašit." Rychle jsem řekla.

„To je v pořádku." Usmála se na mě.

„Jsem Brí, budeme spolu bydlet." Usmála jsem se taky, konečně někdo normální.

„Ariana." Podala mi ruku a já jsem ji stiskla. Sedla jsem si na vedlejší postel a vytáhla z batohu mobil, napsala jsem mámě a Danovi, že jsem v pořádku a na univerzitě. Osprchovala jsem se, oblékla jsem si pyžamo.

„Hezké pyžamo." Poznamenala Ariana.

„Děkuji." Usmála jsem se. To jsem ještě netušila, že Ariana bude mou nejlepší kamarádkou.

Nikdy jsem nevěřila, že budu mít takovou sledovanost. Je to pro mě pořád neuvěřitelné, takže vám moc děkuji.