Safed Love (Icy Love 3)

10

Christian

Zaklel jsem a držel se stromu. Noha se mi podlomila a já se snažil pohnout dopředu. Zasraná nepoužitelná noha.

Zatlačil jsem bolest do pozadí a vzpomněl si na Mayu.

Se zraněnou nohou, kterou jsem těžce táhl za sebou, jsem kulhal vpřed.

Když se stromy začaly rozestupovat a měnily se v krásnou louku, srdce mi trochu divoce bušilo nadějí.

Slyšel jsem šumění vody a oči mě pálily, když jsem si vzpomněl na chvíle, které jsme tu s Mayou strávili. Nebyl jsem tady od chvíle, kdy mi ji vzali.

Když se louka konečně objevila na dohled, zastavil jsem se a opřel se o strom. Snažil jsem se popadnout dech, když můj pohled konečně našel Mayu . Byla ke mně otočená zády a dívala se na tekoucí vodu. Seděla tiše na skále a dlouhé hnědé vlasy jí volně spadaly na záda.

Popošel jsem dopředu a zastavil se vedle ní. Dívala se přímo před sebe a zcela ignorovala mou přítomnost. Podíval jsem se jí do tváře a doufal, že v jejích očích zahlédnu úsměv nebo snad dokonce trochu jiskry.

Když jsem nic takového nenašel, sevřelo se mi srdce a žaludek se mi svíral v uzlech.

Jen zírala na potok a její tvář byla bez jakýchkoli emocí. Mayu ta krása před ní nezasáhla, ne tak, jako když tu byla poprvé.

Věděl jsem, že potok je něco, co se jí zarylo hluboko do mysli. Že by si pomalu vzpomínala? Nebo možná hledala klid jako dřív.

Pokoj s klavírem a potok byla místa, která naprosto milovala, místa, která jí přinášela klid.

A teď po něm znovu slepě sahala. Aniž by si to uvědomovala.

Klekl jsem si před Mayu a zaúpěl, jak mi svaly protestovaly proti bolesti v noze. Nespouštěla oči z potoka za mnou.

Usmál jsem se, na tuhle reakci jsem byl zvyklý. Nevšímala si mě. Věděla, že tam jsem. Moje láska si jen nechtěla připustit, aby to cítila.

I když jsem si to uvědomil, bolest v mém srdci to nezastavilo. Nezastavilo to zlomené srdce, které jsem cítil pokaždé, když se na mě podívala těma prázdnýma zelenýma očima.

Bolest se každým dnem zhoršovala. Osamělost mě drápala, někdy se ta agónie nedala vydržet. Ale pokračoval jsem dál. Kvůli Maye jsem zůstal silný. Žil jsem pro ni.

Pohladil jsem ji po tvářích a třel její hebkou kůži. "Takhle nemůžeš odejít. Víš, jak jsem se bál, lásko? Všichni tě hledají. Probudit se a nenajít tě vedle sebe bylo to nejhorší. To už se nesmí opakovat."

Žádná odpověď.

Žádnou jsem nečekal. Byla to další věc, na kterou jsem byl zvyklý: mluvit s Mayou, zatímco já se dočkal jen ticha. Hluboko uvnitř znala můj hlas. A já hloupě věřil, že mě slyší.

"Příště mi musíš dát vědět, kam jdeš," napomenul jsem ji jemně. "Viktorie málem dostala infarkt." Dejme té ubohé ženě chvíli pokoj.

"Anděli," řekl jsem a políbil ji na nos. " Mohla bys se mnou mluvit? Cokoliv. Jen něco řekni. Už nesnesu tvé mlčení."

Její oči se konečně přesunuly k mým. Málem jsem poskočil radostí. Taková maličkost, ale znamenala tolik.

"Prosím," poprosil jsem nakonec. "Prosím, řekni něco, lásko. Chci slyšet tvůj hlas. Potřebuji slyšet tvůj hlas. Řekni něco. Jen jedno slovo..." Hlas se mi zlomil. Zhluboka jsem se nadechl a pokračoval. "...abys mi dal najevo, že mě slyšíš, že víš, že jsem tady."

Když zůstala naprosto zticha, sklopil jsem zrak a tak zatraceně se snažil zadržet své hloupé slzy. To, co jsem viděl, mě přimělo bolestně nasát dech.

Tentokrát... moje duše křičela.

Maya byla bosá a nohy měla potlučené a zakrvácené. Od domu k potoku šla bosá.

"Anděli," zakňučel jsem. Slyšel jsem, jak se mi zlomil hlas. Po tvářích mi sklouzly slzy. Jen pár kapek, ale bylo to tak zatraceně těžké.

Zabořil jsem tvář do Mayina klína a rozplakal se. "Prosím tě o to. Vyslov mé jméno. Chci slyšet své jméno z tvých úst. Chci slyšet tvůj hlas."

Držel jsem ji za kolena a tiskl jsem jí obličej do stehen. "Jen moje jméno. Víc nežádám. Prosím, Mayo. Prosím."

Bezstarostně jsem vzlykal a prosil. Srdce se mi tehdy zlomilo tisíckrát.

S tváří stále zabořenou v jejím klíně jsem čekal. Cítil jsem, jak se Maya posunula. Téměř jsem ucítil její ruku na své paži, ale pak už nic. Moje láska se mě nedotkla. Neobjala mě. Nemluvila.

Ještě chvíli jsem čekal. Čekal jsem nevím jak dlouho.

Ale dočkal jsem se jen ticha.

Když mi konečně přestaly téct slzy, opřel jsem se a otřel si mokré tváře. Maya na mě nechápavě zírala a její oči se znovu přesunuly k vodě.

"Vždycky jsi byla tvrdohlavá, víš," zašeptal jsem a jemně se dotkl její tváře. "Já se nevzdávám, Anděli. Možná si to nepamatuješ, ale jednou jsem ti řekl, že to s tebou nevzdám, a řekl jsem ti, abys to taky nevzdávala s námi."