Safed Love (Icy Love 3)

09

Christian

Mé tělo se otřáslo pomstou. A bolestí. Tolik bolesti. Vidět takhle svou Mayu mě pomalu drtilo. Pokud šlo o Mayu, byla mou slabostí, ale bojoval jsem za ni.

Síla a slabost. Obojí bojovalo společně.

Znovu jsem otevřel oči a zíral na Mayu, která ležela ve stejné poloze, v jaké jsem ji našel ve sklepě. Takhle zůstávala celé měsíce. Tahle poloha byla její trvalou součástí.

Prsty se mi sevřely v pěst. Zhluboka jsem se nadechl a udělal krok vpřed.

Teď jsem se chystal být její trvalou oporou.

Zastavil jsem se před Mayou a klekl si vedle ní. Pohladil jsem ji po tváři. Oči se jí s povzdechem zavřely a už se neotevřely.

Lehl jsem si vedle ní na tvrdou podlahu a přitáhl si ji do náruče. Ležela napůl na mně a já ji držel.

"Neopustím tě, lásko. Nezáleží na tom, jak moc se mi budeš bránit, já neodejdu. Nevzdám se. Možná jsi na mě zapomněla, ale já tě donutím, aby sis na mě zase vzpomněla. To ti slibuji, lásko."

Ta slova byla pouhým šeptem, ale pro mě znamenala všechno.

Políbil jsem ji na čelo a zavřel oči.

Tak jsme usnuli.

Na podlaze, opřený o zeď, ale v náručí toho druhého.

***

Probudil jsem se s úlekem. Srdce mi divoce bušilo, tělo jsem měl zalité potem. Noční můry mě stále pronásledovaly, i když jsem byl vzhůru. Nemyslel jsem si, že někdy zmizí. Ty vzpomínky se mi vryly do paměti.

Ale nebyla to jen noční můra, co mě vytrhlo z neklidného spánku.

Ne, bylo to proto, že jsem byl sám.

Postel vedle mě byla prázdná.

Zběsile jsem se rozhlížel po místnosti, ale Maya nebyla nikde k nalezení. Nikdy neopustila místnost. K sakru, pokud jsem ji nenesl já, nikdy neopustila postel.

Bleskově jsem se zvedl z postele a šel ji hledat do koupelny. Když jsem zjistil, že i ta je prázdná, zmocnila se mě panika. Hrudník mi ztěžkl, když jsem vyběhl z pokoje.

"Mayo?" Zavolal jsem. Mé nohy se zastavily před místností s klavírem a já se podíval na dveře. Nechtěl jsem doufat, ale srdce se mi zrychlilo, když jsem se přiblížil.

Se zavřenýma očima se mi třásla ruka, když jsem otvíral dveře. Zamrkal jsem a otevřel oči vstříc tmě.

Můj anděl tu nebyl.

Uvnitř mě se zmocnil strach a já se roztřásl hrůzou. Z hrdla se mi vydral hlasitý zvuk. "Mayo?" Vykřikl jsem, když jsem seběhl ze schodů.

Prsty jsem si zklamaně a znepokojeně zaryl do kůže na hlavě. Zařval jsem z plných plic a doufal, že se k ní můj hlas dostane.

" MAYO!"

Viděl jsem Alexe a Maxima, jak běží dolů po schodech. Viktorie a služebné vyšly z kuchyně. Někteří z mých mužů proběhli dveřmi a ve tvářích měli výraz paniky.

"Christiane?" Alex se zeptal a postavil se vedle mě.

"Maya je pryč," řekl jsem roztřeseně.

Oči se mu rozšířily. "Cože? Jak?"

"Já nevím!" Frustrovaně jsem se chytil za špičku nosu a začal se procházet. "Spali jsme. Byla se mnou. Nevím, jak vstala, aniž bych o tom věděl."

Viděl jsem, jak Maksim kývl na ostatní muže, a všichni se rozběhli kolem domu. Služebné je následovaly a hledaly Mayu.

"Zkontrolovali jste pokoj s klavírem?" Viktorie se zeptala.

"Ano," vyhrkl jsem. "To bylo první místo, které jsem kontroloval."

"Kam by šla?" Alex zamumlal.

Toho jsem se bál. Maya nebyla při smyslech. Už to byl týden, co jsme ji zachránili, ale ona byla pořád stejně ztracená jako první den.

Jedinou změnou bylo, že včera začala jíst. To bylo až po několika dnech snažení. Konečně jsem ji přiměl, aby přestala spát na podlaze. Byly to malé změny, ale nic neznamenaly, dokud zůstávala bez života.

Chodil jsem po domě, v krku jsem měl sucho a tělo mi ztěžklo, když jsem hledal Mayu . Svaly jsem měl napjaté, jak jsem se pohyboval po domě.

"Mayo? Mayo!" Zavolal jsem a znovu seběhl po schodech dolů.

Alex šel těsně za mnou. Zklamaně zaklel. Pevně jsem se držel za zátylek, prsty jsem si tiskl na šíji, abych uvolnil napětí, které se tam hromadilo.

Nikde nebyla. Kam by šla?

Pokud nebyla v našem pokoji nebo v místnosti s klavírem...

Oči se mi rozšířily šokem a málem jsem se zapotácel. Ne.

" Christiane?" Slyšel jsem, jak na mě Alex volá.

Neotočil jsem se. S jediným cílem v hlavě jsem vyběhl z domu.

Bylo to možné? Mayiny vzpomínky zůstávaly tvrdohlavě uzamčené, bez ohledu na to, jak moc jsem se je snažil přivolat zpět.

Maya odmítala cítit. Jako by raději zůstala otupělá.

Slepě jsem běžel, občas jsem uklouzl po polámaných větvích, ale rychle jsem zase přidal do kroku. Rána se mi hojila, ale běh s takovou silou způsoboval, že mi noha pod náporem slábla. Bolestivé pálení mi putovalo nohou vzhůru a já klopýtal vpřed.