Safed Love (Icy Love 3)

58

Maya

Mia se otočila čelem ke mně a založila si ruce. „Jen hrstka lidí má tu výsadu nosit jméno Běljajev. Pouze ti nejvěrnější. A já jsem jednou z nich. Christian mi svěřil svůj život. A tvůj. Moje loajalita k téhle rodině je na prvním místě... před čímkoli jiným. A teď se vztahuje i na tebe."

Mia přikývla. „Vlastně jsem ti to zapomněla říct. Taky se jmenuju Mia Běljajev. Stejně jako máma. Alexander. Maksim. A Roman. Všichni neseme jméno Běljajev. Je to tradice — znak věrnosti."

Chvíli se odmlčela, než dodala: „I když jsem si nikdy nemyslela, že si Maddie to jméno zasouží," nadhodila zvědavě.

„Nic o mně nevíš," opáčila Maddie znuděně. „Ale už nemám důvod svou identitu skrývat. Brzy se dozvíš pravdu, a bylo by lepší, kdybys mě zbytečně neprovokovala. Nesnáším, když se mi motají pod nohy lidi bez významu."

Výhrůžka v jejím hlase byla zřejmá, ale Mia se tomu jen zasmála.

„Mám pocit, že budeme výborné kamarádky," mrkla na ni vesele.

Maddie se narovnala a její výraz okamžitě ztvrdl. „Nepřišla jsem sem hledat přátelství."

Ta věta mě bodla. Připomněla mi Christiana... jeho snahu držet si mě od těla.

Chtěla jsem jí něco říct. Třeba že každý potřebuje alespoň jednoho přítele. Ale zůstala jsem zticha.

Několik vteřin nás jen pozorovala. Mia mě objala kolem ramen a já se o ni opřela. Maddie jen zakroutila hlavou a vytáhla mobil.

„Už jsou tady," oznámila stručně.

Vzápětí se otočila a vyšla ze dveří. Mia i já jsme na sebe pohlédly.

Christian byl zpátky. Náhlá úleva mi zalila celé tělo.

Mia mi pomohla z postele a spolu jsme se vydaly ze schodů. Když jsme dorazily na poslední poschodí, zahlédla jsem Christiana, jak vchází hlavním vchodem.

Kráčel první — působil silně, dominantně. Jeho krok měl váhu. Po jeho levici šli těsně vedle sebe Alex a Roman. Na pravé straně ho doprovázel Maksim.

Obklopovali ho jeho nejbližší muži. Všichni měli kolem sebe stejnou chladnou auru nebezpečí. Ani jejich elegantní obleky jim neubíraly na hrozivosti.

Nohy mě nesly samy a než jsem se nadála, stála jsem před ním.

Christian se zastavil. Jednou rukou mě chytil za zátylek a přitáhl si mě blíž. Jeho prsty se mi zabořily do vlasů a jemně mi naklonil hlavu dozadu. Jeho dech byl zrychlený, pohled modrých očí mi pronikal až do duše.

Sklonil se, sevřel moje vlasy pevněji a jeho rty si našly mé. V tu chvíli se mi zastavilo srdce.

Políbil mě tvrdě, nárokoval si mě, bez jakékoli omluvy. Otevřela jsem rty a odevzdala se mu. Jeho jazyk se okamžitě střetl s mým, neúnavný, surový. Zatáhl mě ještě blíž, jako by mě chtěl cítit úplně všude.

Polibek byl tak naléhavý, tak zoufalý... a přesto plný něhy. Vklouzla jsem mu rukama na ramena a tiskla se k němu, jak jen to bříško dovolilo.

Jeho rty nepřestávaly. Polibek se prohluboval, byl divoký, neústupný. Ztrácela jsem se v něm — a on se ztrácel ve mně.

Christian mě políbil tak, že tím beze slov oznámil všem: tohle je moje.

A pak jsem to zaslechla. Výkřiky. Z nádvoří, z příjezdové cesty, z celého sídla.

Muži křičeli, slavili. Ženy tleskaly a smály se. Vzduch naplnila radost, která patřila jen jednomu slovu:

Vítězství.

S Christanem jsme se dál líbali, zatímco kolem nás propukla oslava.

Křik neutichal. A já věděla, že tohle jen tak neskončí.

Válka skončila.

Italové padli.

A Rusové zvítězili.

Srdce mi bušilo jako splašené. Tíha všech těch emocí na mě dolehla, ale bylo to sladké břemeno.

Christanovy polibky stále nepřestávaly. Nepřestával si mě brát. A já mu patřila. Celá.

Objímala jsem ho, líbala ho se stejnou silou, jakou mě on svíral ve svém náručí. Možná to byl adrenalin, možná láska — nebo všechno dohromady.

Jeho prsty se znovu propletly mými vlasy. Zlehka mi kousl do spodního rtu. „Jsem doma," zamumlal chraplavě.

Odtáhla jsem se jen o kousek, ruce jsem mu nechala na šíji. Usmála jsem se na něj a přitáhla si ho k dalšímu polibku.

„Vítej doma, lásko," zašeptala jsem do jeho rtů.

Zasténal a stáhl si mě k sobě. Bříško mezi námi tvořilo překážku, ale i tak jsme byli jedno tělo.

„Řekni to znovu," zašeptal naléhavě.

„Vítej doma, lásko."

„Ne. Tu poslední část. Řekni to znovu," přikázal a políbil mě znovu.

Zasmála jsem se potichu. Tvrdě jsem zčervenala — a nechápala, jak tohle vůbec může být možné po všem, čím jsme si prošli.

Hladila jsem mu zátylek a dívala se do těch jeho ocelově modrých očí, které tak miluju. „Lásko moje," zamumlala jsem něžně.

Christian se ušklíbl, zaklonil hlavu a vykřikl radostí. „Vyhráli jsme!"

Zasmála jsem se a přitiskla se k němu.

Ano.

Vyhráli jsme.

Polkla jsem, když mě do očí píchly první slzy. Můj otec byl pryč. Dmitri byl pryč. A Italové... byli pod vládou rodiny Běljajev.