Safed Love (Icy Love 3)

36

Maya

Kousla jsem se do rtů a zavřela oči před jeho slovy.

Nevěděla jsem, jestli to byla úleva, kterou jsem cítila, nebo něco jiného.

"Jdi spát. Nechci, abys na to myslela. Nebudeme o něm mluvit v naší posteli," řekl Christian. Jeho hlas mi zněl v uších tiše, ale věděla jsem, že v něm doutná hněv.

Byl to naštvaný muž, hnaný vztekem a pomstou. Nevěděla jsem, čeho je schopen, a v tu chvíli jsem to ani vědět nechtěla.

Tak jsem udělala, co mi bylo řečeno.

Bezpečně držena v Christianově objetí jsem usnula, zatímco muž, který mi léta ubližoval, byl držen v zajetí ve sklepě - nemilosrdně mučen.

***

Mísa byla položena na zemi mezi námi. Odkopl ji o několik metrů dál.

" Jez."

Při tom jednoduchém příkazu ze mě nespouštěl oči. V tónu jeho hlasu byl náznak vzteku, ale také v něm nebyl prostor pro otázky.

Posadila jsem se a zadívala se na mísu několik metrů ode mě. Aniž bych ztrácela další vteřinu, poslušně jsem si klekla. To bylo to, co chtěl.

Když jsem došla k míse a sklonila se k jídlu, znovu ji odkopl o několik metrů dál. Znovu jsem se připlazila. Znovu do misky kopl.

Tento proces se opakoval, dokud jsem nevyužila celou délku svých pout a nenapínala se proti nim, abych dosáhla na misku.

Stále na kolenou jsem se sehnula a vylizovala polévku.

Byla bez chuti, ale přesto jsem jedla. Bylo to to jediné, co jsem mohla udělat.

Ďábel si rozepnul kalhoty a já čekala, co přijde.

S námahou jsem se posadila, mysl jsem měla zamlženou spánkem a noční můrou.

Ne, byla to moje realita.

Vzpomínky se mi za zavřenými víčky míhaly v rychlých obrazech. Všechno mě bolelo... dokonce i duše.

Nechtěla jsem vzpomínat, ale bylo to nemožné. Vzpomínky se vždycky vrátily, aby mě pronásledovaly.

Vždycky jsem v uších slyšela ďáblův smích. Ať jsem ho chtěla sebevíc přehlušit a zapomenout, prostě to nešlo.

Vždycky se mi to vrátilo. Vzpomínání. Bolestné vzpomínky. Prožívat je znovu a znovu.

Když jsem ucítila ruku na rameni, ucukla jsem. V hlavě se mi zatmělo.

Ďábel si mě znovu našel.

Zvedl se mi žaludek a na jazyku jsem ucítil pachuť žluči. Plíce se mi bolestivě stáhly a já pevně zavřela oči.

"Mayo, to jsem já."

Uklidňující hlas pronikl černou mlhou. Otevřela jsem oči a uviděla vedle sebe sedět Miu. Vrhla na mě něžný pohled a odevzdaně zvedla ruce.

"Neublížím ti. Christian musel odejít, ale nechtěl tě nechat samotnou," vysvětlila mi tiše.

Cítila jsem, jak se mi uvolnily svaly a dech se vrátil do normálu.

Ďábel tu nebyl.

Byl zajatý a čekal na svůj osud. Jeho smrt.

Při pomyšlení na Dmitryho mnou projel náhlý příval energie.

"Chci ho vidět," prohlásila jsem.

Vymotala jsem se z postele a Mia mě následovala. "Christiana?" zeptala se.

"Ne." Zavrtěla jsem hlavou a zamířila ke dveřím. Nečekala jsem na ni. Můj mozek vypnul... všechny myšlenky byly pryč, až na jednu.

Chtěla jsem Ďábla vidět naposledy.

Chtěl jsem vidět jeho tvář... chtěla jsem vidět strach v jeho očích. Stejný strach, jaký ve mně vzbudil, chtěla jsem vidět, jak se odráží v těch bezduchých očích.

Chtěla jsem vidět, jak se nad ním můj Zachránce tyčí.

Srdce mi bušilo, když jsem scházela ze schodů. Mia mi byla v patách. Mluvila, ale já ji neslyšela.

Soustředila jsem se jen na svůj cíl.

Chtěla jsem se cítit v bezpečí... a jediný způsob, jak se tak cítit, bylo vidět ho zajatého.

Když jsem dorazila do sklepa, uviděla jsem u dveří dva muže. Při pohledu na mě se jim rozšířily oči a udělali krok vpřed.

""Slečno Mayo. Neměla byste tu být."

Podívala jsem se za jejich ramena a zírala na zavřené dveře. "Chci ho vidět."

"Šéf říkal, že tam nikdo nesmí," odpověděl jeden z nich a divně se na mě podíval.

Vzduch kolem nás byl chladnější. Byl ztěžklý příměsí smrti. Atmosféra byla odporná a dusivá.

Projel mnou mrazivý chlad. Třela jsem si paže a snažila se zbavit chladu. "Prosím, nechte mě projít. Chci ho vidět."

"Slečno..."

Mia je přerušila. "Nechte ji. Musí to udělat."

Všichni čtyři muži se na sebe podívali. V jejich tvářích se objevil ustrašený výraz a já věděla, že se obávají Christianovy zloby. Kdyby neuposlechli jeho příkazů, tvrdě by za to zaplatili.

"Řeknu Christianovi, že jsem vás k tomu donutila. On nic neřekne," snažila jsem se vyjednávat.

Muži se rozestoupili, aby mě nechali projít. "Jste si jistá, slečno? Tohle není místo pro vás."

"Jsem si jistá," odpověděla jsem.

Ne, nebyla jsem si jistá. Měla jsem strach z toho, co mě čeká, ale věděla jsem, že to musím udělat.