Safed Love (Icy Love 3)

47

Christian 

Prsty jsem mu obtočil kolem vlasů, sevřel je v pěst a stáhl ho ze židle. Koleny jsem tvrdě narazil do jeho boku a zlomil mu žebro. Když jsem uslyšel uspokojivý zvuk lámajících se kostí, pustil jsem ho.

Dmitri mi padl k nohám na podlahu.

Alexander a Maksim ho přišli přidržet. Roman ho držel za nohy. Dřepl jsem si vedle něj.

V ruce jsem držel bič, ale nebylo mi to nic platné. Bič jsem nechtěl. Chtěl jsem tu násadu, tu rozštípanou násadu. Byla ze dřeva, ideální pro to, co jsem měla v úmyslu.

Stáhl jsem mu kalhoty a smál se, když se snažil mrskat, ale byl úplně v pasti. Neměl kam utéct. Stejně jako Maya.

„Tohle si užiješ," zašeptal jsem mu do ucha. „Vezmi si to jako hodný kluk, ano?"

Když jsem ho pozoroval, jak pode mnou zápasí, temně jsem se ušklíbl. Pomalu jsem mu zasunul násadu do zadku. Jeho výkřiky mi zněly v uších, ale já si je vychutnával. Vychutnával jsem si jeho bolest.

Rukojeť byla jen pár centimetrů v jeho konečníku. Zastavil jsem se, čekal, nechal ho, aby se z agónie zbláznil, a zatlačil ho dál do temnoty.

Vzlykal na podlaze. Se vzteklým zavrčením jsem mu rukojeť strčil úplně do prdele. Dmitri zařval a já s ušklebkem pokračoval, mírně jsem jí vytáhl a pak jsem jí zase strčil dovnitř. Znovu a znovu jsem ho mučil.

Jeho díra silně krvácela. Roztříštěná násada byla celá od jeho krve, ale já pokračoval. „Vzal jsi ji. Znovu a znovu. Když tě nechtěla, stejně sis ji vzal. Jaké to je mít něco v zadku, když to nechceš? Co?" Zařval jsem.

Dmitri zakňučel a vykřikl. Poplácal jsem ho po zádech. „Pšššt... neříkal jsem ti to? Vezmi to jako hodný kluk. Líbí se ti to, že?"

Krev dál prosakovala, když jsem rukojeť zasunul zpátky a uložil ji hluboko v něm. Hlava se mu odlepila od podlahy, jak se jeho tělo svíjelo v naprosté agónii.

Nechal jsem tam rukojeť a otočil se k němu čelem. Obličej měl mokrý nejen od krve, ale i od slz.

„Ona taky plakala. Ale ty jsi ji pořád napadal. Tvoje slzy mi jen připomínají, že Maya trpí," ušklíbl jsem se, popadl ho za hlavu a praštil s ní o podlahu.

Vytahoval jsem rukojeť a bolestivě s ní přitom točil. Vstal jsem a odvrátil se od Dmitriho.

Došel jsem k Maddie a podala jí bič. „Bav se," řekl jsem a zvedl obočí. Vzala mi bič z ruky a šla k Dmitrimu.

„To se kurva pobavím," odpověděla a rty se jí rozšířily v sadistickém úsměvu.

Sledoval jsem, jak přitiskla podpatek na Dmitriho koleno. Podpatek se mu zabořil do masa a on vykřikl a snažil se krutému útoku uniknout.

„Víš, jak to bylo nechutné, nechat tě, aby ses mě pokaždé dotýkal? Dělá se mi z tebe špatně," zasyčela a rozkročila se na Dmitriho zádech. Bez varování mu do otvoru znovu strčila násadu.

Kývl jsem na Alexandera a ten mi rychle přišel na pomoc. Jeho oči byly stejně vytřeštěné. Věděl jsem, že vypadám stejně.

Přesně jako ty zrůdy, takový který všichni moc dobře znali. Byl jsem monstrum, stejně jako všichni z mé rodiny

„Dělej si s ním, co chceš. Mně je to jedno. Ráno si pro něj přijdu," řekl jsem a pak se zarazil, když Dmitri vydal další hlasitý výkřik.

„Chci strávit dnešní noc s Mayou."

Alexander chápavě přikývl. „Chybíš jí."

Povzdechl jsem si, veděl jsem to. Taky se mi po ní sakra stýskalo. Každá minuta bez ni mi připadala jako bodavá bolest v hrudi.

„Hlavně ať nechcípne," řekl jsem a kývl směrem k Dmitrimu, Enzovi a Cessarovi.

„Zítra je čeká konec. Dokončím, co ti zasraní Italové začali," zavrčel jsem a prsty se mi sevřely v pěst.

Alexander znovu přikývl. „Kryju ti záda, Christiane."

Věděl jsem, že ano. Vždycky mi kryl záda.

Poté, co jsem mu na důkaz vděčnosti sevřel rameno, jsem opustil sklep a zamířil ke svému Andělovi.

Potichu jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Zastavil jsem se u postele a zadíval se na svého Anděla. Spala klidně, na rtech měla drobný úsměv. Musel se jí zdát krásný sen.

Ujistil jsem se, že ji nevzbudím, a udělal pár kroků zpět. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděla. Ne teď. Tohle bylo to poslední, co potřebovala.

Věděl jsem, že se mě nebojí... ne toho, kým doopravdy jsem. Ale nevěřil jsem, že je připravená slyšet, co jsem udělal. A co ještě udělám.

Nakonec jsem byl skutečně monstrum.

To se nezmění. A upřímně – já se ani změnit nechtěl. Takový prostě jsem.

Zadíval jsem se na Mayu a na okamžik jsem si dovolil představit jiný život. Co kdybych byl někdo jiný? Někdo, koho by Maya mohla s hrdostí nazývat svým mužem?