Safed Love (Icy Love 3)

23

Christian

Vstala a přešla ke klavíru. Když se Maya usadila na klavírní lavici, vstal jsem a šel k ní. Stál jsem za ní a položil jí ruku na kulaté bříško.

Když se mi do dlaně přitiskl tvrdý kopanec, usmál jsem se. " Ten malý bojovník je divoký. Taky tě povzbuzuje."

Maya položila prsty na klávesy a já čekal. Stiskla klávesu. Zazněl tón. A pak další klávesu.

Dvě noty a přestala. Ramena jí poraženecky poklesla.

Když už jsem nemohl snést její sklíčený výraz, naklonil jsem se dopředu. "To je v pořádku, Mayo. Máme na to dost času. Můžeš to zkusit, až budeš připravená. Nebudu na tebe tlačit."

Maya mlčela a já ji políbil na tvář, než jsem se rty přesunul k jejímu uchu.

A pak jsem zašeptal jedinou větu, kterou jsem už dlouho zoufale toužil říct.

Ztuhla a já viděl, jak se jí třesou ruce.

Moje rty se zkřivily v úsměvu.

Když jsem viděl, jak jí po tváři stéká osamělá slza, políbil jsem ji a znovu zašeptal ta slova.

"Miluji tě, má Mayo."

Slova mi bez námahy proklouzla mezi rty. Řekl jsem je bez výčitek, ale plně s obdivem k ženě přede mnou.

Ještě před rokem bych nevěřil, že je možné vyslovit tato slova. Ale teď jsem měl pocit, že bych se zardousil, kdybych je nevyslovil.

Hrudník se mi uvolnil a já se konečně mohl nadechnout. Od té doby, co mi Mayu vzali, jsem litoval, že jsem jí ta slova nikdy neřekl.

Možná to bylo proto, že jsem si je nikdy předtím neuvědomil. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych někoho miloval. Zatraceně, nikdy jsem si nemyslel, že jsem schopen někoho milovat.

Ve chvíli, kdy mi Mayu někdo vzal, jsem si uvědomil svůj omyl.

Byla pro mě vším a ještě něčím víc. Budu si jí vážit do konce svého života.

Moje ruka zůstala na Mayině tváři. Ukápla jí další slza a já ji špičkou prstu zachytil. Viděl jsem, jak se jí změnil dech a tváře jí krásně zčervenaly.

Maya pevně zavřela oči a zhluboka se nadechla. Čekal jsem na její reakci. Čekal jsem, až něco řekne - cokoli.

Když nereagovala, políbil jsem ji na tvář a odklonil se, abych jí dal prostor. Budu na ni čekat, jak dlouho bude třeba.

Maya znovu otevřela oči a zadívala se na klavír. Prsty spočívala na klávesách a jemně je hladila. Zdálo se, že je ztracená ve svých myšlenkách. Obočí měla soustředěně svraštěné.

Ze rtů jí unikl frustrovaný zvuk a já viděl, jak se jí na čele a krku začínají tvořit kapičky potu. Když se jí ruce sevřely v pěst, sevřelo se mi srdce.

Objal jsem ji kolem pasu a zvedl ji. Poté, co jsem ji zvedl z lavice, jsem si Mayu přitáhl na klín. Na okamžik ztuhla. Viděl jsem, jak ztěžka polkla, než se pomalu usadila na mém těle. Zabořila se mi do hrudi a téměř zasněně vzdychla.

"Chceš si vzpomenout, viď?" Zeptal jsem se a držel její ruce ve svých. Maya přikývla a schovala si tvář do mé hrudi.

Povzdechl jsem si a propletl naše prsty. "Taky chci, aby sis to pamatovala."

Nic neřekla. Zavládlo mezi námi ticho a poprvé se mi to ticho mezi námi nelíbilo. Chtěl jsem její hlas.

Maya vytáhla své ruce z mých a znovu je položila na klavír. Prudce jsem se nadechl, když se její prsty dotkly kláves klavíru.

Měl jsem pocit, že se mi plíce svírají, jak jsem se snažil nadechnout.

Maya stiskla klávesy a místnost zaplnilo několik tónů. Srdce se mi zadrhlo, když zavřela oči a ve tváři měla bolestný výraz.

Moje Maya škytla a znovu mi strčila obličej do hrudi. Její hlas byl pouhý šepot. "Já... nemůžu..."

Naklonil jsem jí hlavu a jemně ji políbil. " Nech mě vejít, Mayo . Jen mi dej šanci dokázat ti, že tam venku je krásný svět. Dovol mi milovat tě tak, jak si zasloužíš," žadonil jsem.

Seděl jsem jako přimražený, když Maya zvedla ruce nahoru. Její ruce se na vteřinu vznášely nad mými tvářemi. Zachytil jsem záblesk nejistoty v její tváři, než mi konečně nahmatala tváře. Měla zavřené oči, ale její prsty se pohybovaly po mém drsném strništi.

Maya mě bezmyšlenkovitě hladila po tváři, když bolestně vzdychla. "Já si to nepamatuju. Snažím se, ale nejde to."

Položila si hlavu na mé rameno a rukou se mě stále dotýkala. " Moje hlava... bolí, když se o to pokouším."

Maya mi přiložila druhou ruku k hrudi. "A tady to taky bolí. Nechci si vzpomenout... protože to bolí."

Neuvědomil jsem si, že zadržuji dech, dokud mě nezačal pálit hrudník. Přinutil jsem se uvolnit, i když jsem se cítil všelijak, jen ne klidně.

Zaplavila mě směs smutku, bolesti, lítosti a lásky, jak jsem se snažil popadnout dech. Tolik smutku. Za všechno, co jsme ztratili. A lásky - k téhle ženě.