Safed Love (Icy Love 3)

41

Maya

Alex přikývl, než ustoupil a rychle si uvědomil, že mi zabírá místo. Nervózně si protřel hlavu, než si odkašlal.

"Jaké máš na dnešek plány?" zeptal se a čekal, až se pohnu. Jak je možné, že jsme spolu mluvili tak ležérně, když jsem přesně věděla, co dělal ještě před hodinou ve sklepě?

Měnili se tak rychle. V jednu chvíli nelítostní zabijáci, zatímco v další vypadali jako typičtí muži.

"Vlastně žádné. Myslím, že den strávím s Miou."

A počkám, až se Christian za mnou vrátí.

Mé kroky se zadrhly, když jsem si všimla, že Larrin stoupá po schodech a vypadá příliš bledě. Oči se mi rozšířily překvapením a rychle jsem vyrazila vpřed.

Alex mě následoval, popadl Larrina za ruce a pomohl mu překonat posledních pár schodů. Moje ruka se mu ovinula kolem pasu a podpírala ho z druhé strany.

"Co to děláš? Měl bys být v posteli," pokárala jsem ho.

Larrin se nás snažil setřást. "Jsem v pořádku. Jen mě postřelili... nejsem invalida."

Obočí se mi svraštilo. "To není jen postřelení, Larrine . Sam říkal, že bys měl odpočívat. Jestli budeš pořád chodit, tak si potrháš stehy."

"Nikdo nemá právo na to mě peskovat?" Suše se uchechtl a tvrdě na mě pohlédl.

Ztěžka jsem polkla a znervózněla pod jeho neústupným pohledem. Na chvíli jsem zapomněla, kdo vlastně je.

"Ne... nemyslela jsem..." vykoktala jsem.

"Jen moje žena mě mohla kárat," zašeptal. Nebylo to něco, co by chtěl, abychom slyšeli. Ale my jsme to slyšeli. Alexovy oči se setkaly s mými a oba jsme skryli úsměv. Nezlobil se na mě.

Alex a já jsme Larrinovi pomohli do jeho pokoje. Když se konečně usadil v posteli, přetáhla jsem přes něj peřinu. Dýchal přerývaně a projevovaly se u něj známky bolesti.

"Mám ti přinést lék na bolest?" Tiše jsem se zeptala.

Larrin zavrtěl hlavou. Tvrdohlavý to člověk. Aspoň jsem teď věděla, kde Christian získal své vlastnosti. Byly úplně stejné.

"Děkuji," vydechl.

Šokovaně jsem ztuhla a zamrkala. Nakonec jsem se usmála a pohladila ho po ruce. "Neděkuj mi. Jen se brzy uzdrav."

Udělala jsem krok zpět a viděla, jak se svíjí bolestí. Posunul se a hledal pohodlnou polohu.

Když jsem ho viděla v bolestech, napadla mě další myšlenka. Můj pohled se přesunul na Larrina , a já konečně položila otázku, která mě pálila v hlavě.

"Jak jste věděli, že tam Dmitry byl?" Zeptala jsem se a přistoupila blíž. Ohlédla jsem se na Alexe a čekala na jejich odpovědi.

" Já jsem... vás s Christianem pozoroval. Moje okno směřuje k cestě k potoku," zamumlal Larrin a ztěžka dýchal přes bolest. Očima jsem sjela k jeho oknům a viděla, že má pravdu.

"Když jste zmizeli v lese... viděl jsem další stín. Tvář jsem neviděl. Nevěděl jsem... kdo to byl. Prostě jsem utíkal. Věděl jsem, že se musím dostat k vám oběma. Adrian a ostatní mě viděli, jak vybíhám z domu. Šli za mnou, aniž by věděli, proč běžím k potoku."

Larrin se odmlčel a vyhlédl z okna. "Nevěděl jsem, že je to Dmitry, dokud už nebylo pozdě. Neměl jsem čas vytáhnout zbraň nebo něco podobného."

"Jsme rádi, že jsme tam přišli včas," pokračoval Alexander, když Larrin zmlkl. "Kdyby se někomu z vás - vám třem - něco stalo..."

Větu nedokončil a nechal své myšlenky viset ve vzduchu. Ale já věděla, co má na mysli.

"Děkuji. Nevím, jak vám za to správně poděkovat. Budu vám navždy vděčná. Zachránili jste nám život. Kdyby se Christianovi nebo mému dítěti něco stalo, myslím, že bych to nepřežila."

Věděla jsem, že má slova se obou mužů dotkla, protože oba odvrátili zrak. Viděla jsem, jak Alex přivírá oči a prsty se mu svírají v pěst.

Usmála jsem se a položila mu ruku na paži. "Pojďme. Larrin si potřebuje odpočinout."

Alex a já jsme nechali Larrina odpočívat a zavřeli za sebou dveře. Opřela jsem si čelo o dveře a povzdechla si. Mohli jsme přijít o tolik životů. Ta myšlenka mi těžce ležela na srdci.

"Christian má štěstí, že tě má."

Oči se mi otevřely a já se otočila k Alexovi. "Proč to říkáš?"

Chvíli si mě prohlížel a jeho oči zněžněly. "Máš laskavé srdce. Vidíš v lidech to dobré, i když vlastně není co vidět. Nevšímáš si toho špatného a soustředíš se pouze na to dobré."

Srdce se mi rozbušilo a cítila jsem, jak se mi pod jeho chválou rozehřívají tváře. "Možná je to proto, že se o mě nikdy nikdo nestaral. Nechci, aby ostatní cítili stejnou bolest, jakou jsem cítila já. Pomalu to člověka sžírá zaživa."

Alexander přistoupil blíž a přiblížil se. Jeho ruka se zvedla a já zůstala stát jako přimražená a přinutila se neucuknout při neznámém dotyku tohoto muže.

Jeho prsty mě jemně pohladily po tváři. "Tolik jsi toho prožila, a přesto v sobě držíš takovou sílu. Pokusil se tě znetvořit. Pokusil se tě zlomit, ale místo toho jsi z toho vyšla silnější."