Your Medicinal Love - Dnf

~4~

Pov Dream

Šel jsem po chodbě ze snídaně a měl jsem namířeno do mého pokoje. Mému poradci jsem řekl aby mi dali alespoň pár minut, a že pak přijdu.
Otevřel jsem dveře do svého pokoje. Měl jsem pravdu, ten chlapec už byl vzhůru. Seděl na posteli a rozhlížel se po místnosti. Přistoupil jsem trochu blíž, ale to už si mě všiml. Hrozně se vylekal, v jeho výrazu se objevilo hodně paniky. Natlačil se co nejvíce ke zdi a bylo na něm vidět, že by nejradši utekl pryč. Bál se mě, fakt hodně. Zrychleně a hlasitě dýchal a vyděšeně pozoroval každý můj pohyb.
"Wow.. klid... mě se nemusíš bát.." ani trochu ho to neuklidnilo. Začal jsem se opatrně přibližovat, ale na to se se on snažil ještě více natlačit na zeď, což už asi nebylo ani možné. Přiblížil jsem se pomalým krokem až k posteli a opatrně si sedl na okraj a přitom se ho snažil nevyděsit. Bohužel se mi to nepovedlo a v jeho výrazu bylo ještě víc paniky než předtím. 
"Hej... klid.. já ti neublížím.. Nemáš se čeho bát.." Pořád hrozně zrychleně dýchal a bál se, ale bylo vidět, že jeho panika o malý kousíček ustoupila. Jeho oči si mě prohlíželi od shora dolů. Udržoval si svůj prostor a dával si velký pozor na to, abych mu ho nenarušil.
Začínal se pomalu uklidňovat, jeho tělo se lehce třáslo, ale snažil se to zakrýt. Nevím, co mu kdo udělal, ale v tom lese se něco určitě muselo stát. Takhle by se podle mě nechoval, kdyby mu někdo neublížil. Mám s tím dost zkušenosti. To jak moc zrychleně dýchá taky není moc dobré.
"Klid, jenom klid, nikdo ti tu neublíží, dýchej... Nic se neděje.." Moje slova ho zase malinko uklidnila. Nechci udělat nějakou kravinu díky které mi pak už třeba nebude chtít věřit. U lidí v takové panice jako je on, stačí jeden malý pohyb a veškerá důvěra se může ztratit.
To právě nechci. Je pořád vyděšený a pokud v něm vyvolám pocit nebezpečí, už mi věřit nebude. 

Stále bylo vidět, že má strach, ale pomalu dělám pokroky.
"Je.. to lepší?" Chlapec opatrně přikývl. Lehce jsem se usmál. Chci mu dokázat, že se mě opravdu bát nemusí. Pomalu se sice uklidňuje, ale i tak, opatrnost je opatrnost. Jak jsem řekl, jeden špatný pohyb a jsem na začátku. 
"Já... jsem Dream." Zkusil jsem mu podat ruku. On se na ni jen podíval a pro jistotu nic nedělal. Stáhl jsem ruku zpět k sobě. O kousek jsem se posunul, načež se chlapec lekl, tak jsem se vrátil zpět do své původní pozice. 
"Promiň.. to jsem nechtěl.." Na chlapcovy bylo vidět jak se více a více uklidňuje. Trochu se odsunul od stěny blíž ke mně, ale stále se ujišťoval, že může kdykoliv zpět na své bezpečné místečko. V jeho výrazu už nebylo tolik paniky a strachu. Zatím nic neřekl, nevím jestli vůbec umí mluvit, ale třeba jen kvůli ještě nedůvěře nechce.
"Omlouvám se za to jak jsem tě vyděsil, nechtěl jsem.. Včera večer jsme tě našli v té zimě úplně promrzlého, nemohl jsem tě tam jen tak nechat." Chlapec se zase o malý kousek posunul.
"Děkuji.." On mluví.. ten jeho hlas.. bože je tak hezký a jemný.. a.. Počkat co?
"Oh.. No.. je ti už lépe?" Chlapec přikývl na souhlas. Byl vidět další pokrok, panika dočista zmizela. Namyslím si, že mi úplně věří, ale jsem rád, že ví, že bych mu neublížil.

"No.. Pokud něco kdykoliv budeš potřebovat, jsem ti k dispozici. Můžeš tu zůstat jestli nemáš kam jít. Musím teď na chvíli odejít můžeš se tu projít jestli chceš, ale dávej pozor na chodby, lehce se tu dá zabloudit. Potom tě tu samozřejmě provedu." Chlapec se na mě lehce usmál. To je další pokrok. Už jsem byl na cestě ke dveřím ale v tom mi něco došlo.. 
"Mohu.. znát tvé jméno?" Otočil jsem se směrem k němu. Chlapec na chvíli zaváhal
"George.." Má nádherné jméno..
"George... dobře. Vítej v našem království Georgi.." Naposledy jsem se na něj usmál a pak odešel..

Omg první víkend kdy mám čas vydávat :D