Your Medicinal Love - Dnf

~27~

pov George

Seděl jsem v rohu a vyděšeně zíral na to, co se teď stalo.. 
Drista nehybně ležela na zemi se zakrvácenou polovinou obličeje a Lucas stál vedle ní. Prosím.. jen ať je Drista v pořádku.. Nevěděl jsem, že Lucas dokáže být až takhle agresivní.. 
Je mi z toho špatně.. nemám rád krev. Nic necítím a mám pocit, že za chvíli zkolabuji..

"Neboj se, není mrtvá.. zatím."  řekl a na konci věty se zasmál. Bylo mi ještě hůř.. začalo se mi špatně dýchat když jsem viděl, v jakém stavu Drista je. Hrozně mi to něco připomnělo.. Tu noc, kdy jsem utekl, měl jsem stejný pocit, když jsem se díval na člověka, kterého jsem nedokázal zachránit..
"Vypadáš jako kdyby nastal konec světa. Myslíš si, že bych jí zabil? To ne.. ona ví něco, co já ne.." Vzal Dristu a začal s ní odcházet.. 

Nemůžu tu takhle zůstat.. Co když se něco stane ostatním..? Musím je najít.. musím je odsud dostat a to hned teď. Pokud utečou, zítra už bude jedno, jestli kývnu nebo ne. Pokud utečou, už bude v sázce jen můj život a ne jejich. 
Prudce jsem se zvedl a začal utíkat do předu. Zatáhl jsem za řetězy, ale jako vždy, nic se nestalo. 

Ještě několikrát jsem to zopakoval, dokud nebylo slyšet malé uvolnění řetězu. Moje ruce na tom nebyli moc dobře a mě schopnosti byli zmatené. Bere mi to energii, ale na mně teď nezáleží. Začal jsem trhat rukami s nadějí, že se uvolní víc. Bolelo to, ale byl vidět menší pokrok. 

Tím, jak jsem neustále trhal rukami a tím si těmi řetězy ubližoval, moje ruce obklopovala záře mých schopností a opět vyvolávala nekontrolované výlevy mé síly. Jenže tentokrát o  hodně silnější.. Tak silné na to, aby dokázaly zároveň postupně uvolňovat řetěz, a tak silné, aby mi u toho dokázaly léčit ruce. 

Ztrácel jsem síly a myslel jsem, že to každou chvíli budu muset vzdát... jenže pak najednou.. jsem se cítil na chvíli o něco silnější.. Na krátkou chvíli jsem zapomněl, že moje síla má nějaký limit. A přesně v tu chvíli, jsem zatáhl za obě ruce s novou neznámou sílou tak moc, že se oba dva u mého zápěstí přetrhly a já cítil, jak dopadám o kus dál na zem..

Začínal jsem se trochu vzpamatovávat. Opatrně a pomalu jsem dýchal, opět jsem se nedokázal ani postavit. Už se zase cítím slabě, všechna ta síla co ve mě byla je najednou lusknutím prstu pryč.. Už jsem byl zase oslabený a těžce se mi dýchalo.
Podíval jsem se na místo, kde dopadli řetězy. Oba byli rozdrcené a přetržené na půlku. Podíval jsem se na svoje třesoucí se dlaně a začal si pokládat tu samou otázku do kola. Jak jsem to sakra udělal..? Nedokážu to pochopit.. tohle je poprvé, co se projevila jiná síla, než tu co mám. A nejhorší je, že nevím co od ní mám čekat.. jak se chová, jak často se od teď bude projevovat.. Nevím jestli se ji mám bát, nebo ne.. Co když je tahle schopnost přesný opak? Co když tahle je nebezpečná..?

Po chvíli se mi podařilo zvednout se. Prošel jsem chodbou a zatlačil na stěnu. Rozhlédl jsem se do všech možných stran a pak začal utíkat nahoru. Doběhl jsem jen do druhé chodby od schodiště a zastavil se tam. 

Opřel jsem se o stěnu, abych nabral ještě trochu síly. Takhle špatně mi snad ještě nikdy nebylo. Došel jsem z oporou stěny až do hlavního sálu.. 
Nikdo sem nechodí, to už mám naučené z minula. Když jsem se tu necítil dobře, chodil jsem na tohle místo a sedl si doprostřed sálu. A to jsem teď udělal po dlouhé době znovu. Sice jsem měl chvíli pocit, že tam ani nedojdu, ale naštěstí ano. 
Hodně jsem se zamyslel a ztratil se ve svých myšlenkách. Ale po chvíli mě jemný zvuk vyrušil z mých myšlenek. 
Když jsem viděl toho člověka, který stál ve dveřích hlavního sálu, zapomněl jsem na všechnu bolest a běžel k němu..

......