~31~

155 24 4
                                    


pov Dream

Přiběhl jsem k Georgovi, který seděl na zemi a koukal se na to co se stalo stejně jako já.. Já myslel, že umí jen uzdravit lidi nebo zranění..
"J-jak si to udělal..?" George se na mě podíval. Něčeho se začal bát.
"J-já.." Začal panikařit a koukal se do země. Nechtěl jsem ho vyděsit.. Sakra musím přemýšlet než něco řeknu.
"Promiň já.. jen mě to zaskočilo a.." George mě přerušil.
"Já to chápu.. jen jsem měl strach, že.. že si třeba budeš myslet to, co oni.." Já nikdy. Před chvíli jsem ho málem políbil... A udělal bych to, kdyby tam nepřišli ty zatracení hlídači.. 
"To bych si nikdy nemyslel.." 

Opět jsme navázali oční kontakt.. Nevím, co přesně teď mám udělat.. Ztrácím se ve svých myšlenkách a opatrně se opět přibližuji k Georgovi..
Jeho rty vypadají tak jemně a prostě..
 Nevydržel jsem to a musel se k němu přiblížit úplně a spojit naše rty..

George to nečekal, ale nic neudělal. Nechal mě.. Po chvíli jsem se odtáhl a díval se mu do očí. Skončili jsme znovu v očním kontaktu, než jsme se oba zase začali přibližovat. 
Nepřišlo mi, že mu to vadí. Spíš naopak.

Ještě chvíli jsme tam takhle zůstali a zapomněli na to, že se nás snaží najít hlídači. Museli jsme ale přestat kvůli nedostatku vzduchu.
Jen tak jsme na sebe zírali a nic nedělali.
"J-já.." Začal George, ale já ho přerušil.
"Ani nevíš jak dlouho jsem tohle chtěl udělat.." Usmál jsem se na něj, on mi jako pokaždé úsměv hned oplatil.

Zaslechl jsem v dáli nějaké hlasy. Asi by jsme už měli jít.
"Pojď, měli by jsme zmizet.." Zamířili jsme k dalším chodbám a já si uvědomil, že to tu nepoznávám a že nevím kudy teď. 
"Možná že by jsme měli jít zpět do sálu, nebudou nás tam čekat." to je pravda, jenže nevím cestu. 
"Jo.. a víš kudy?" George se rozhlédl a pokrčil rameny. 
"Já to tu už neznám.." tak to je skvělé.. Prostě jsem někam zabočil a George šel za mnou.

-Some time skip-

Došli jsme do povědomé chodbičky a v dálce stále slyšeli hlasy, ale jiné.. Byli hodně povědomé. 
"Myslím, že se tam jde tudy, ne?" George ukázal na jednu chodbu. 
"Jo, to by mělo být ono."

Po chvilce jsme došli tam, kam jsme chtěli. Sál byl dočista prázdný a tichý. Nikde nikdo, jen já a George. 
Sedl jsem si doprostřed sálu. George si sedl vedle mě. Položil jsem svoji ruku na tu jeho, dívali jsme se oba do prázdna. 
"Pamatuji si, když tu jednou byl ples a my povinně museli jít s rodiči. Nechtělo se nám, už od malička jsme se tu s Lucasem neměli rádi.." 
"To muselo být něco.." Podívali jsme se na sebe a rychle se koukli zase pryč..
"Taky bych to chtěl zažít.." řekl a smutně si povzdechl.

Zamyslel jsem se.. něco mě možná napadlo. Zvedl jsem se ze země a podal mu ruku, aby se taky zvedl.
"Co to děláš?" řekl s úsměvem a přijal mojí ruku. Jenže jsem mu ruku nepustil ani když se zvedl. 
"Pojď, mám nápad." Popošli jsme ještě trochu doprostřed sálu.  
"Pojď blíž.." George se zmateně podíval. Ale šel blíž. 
Chytl jsem ho jednou rukou v pase a druhou mu stále držel. 
"Ale.. já neumím tančit.."
"To nevadí.. já taky ne. Jen předstírám, že ano." George se nad mou větou zasmál. 

Sice tu není hudba, ale to nevadí. Začali jsme předstírat, jako by právě hrála hudba, jako by právě byl ples v plném proudu a my tančili jako by nám patřil celý sál. A byl to ten nejlepší pocit.. 
George stoprocentně lhal, když řekl, že neumí tančit. Umí totiž tančit snad lépe než já. 
V tuhle nádhernou chvíli jsem neodolal a přitáhl si George do polibku. To udělalo tenhle takový náš tajný moment ještě lepší.

Chvíli jsme zůstali na místě a líbali se. Dokud náš moment nevyrušil křik.. 
"Co to bylo..?" řekl zděšeně George.. Znělo to jako.. 
"Isabella.." rozeběhli jsme se tam, odkud vycházel křik..


TYVOLE JÁ ŽIJUUUU😍🥳🥳 also jak jste si užili vánoce?😍


Your Medicinal Love - DnfKde žijí příběhy. Začni objevovat