Zaraki & Hunter

Chapter 7

Tak rychle, jak mi bylo srdce, stejně i zamrzlo. Zastavil se v pohybu. Hlavou mi proběhla myšlenka, že je to zlé. ,,Záleží ti na tom jak odpovím?". Bylo to tak zlé, jak jen mohlo být. Chtěla jsem jen, někomu důvěřovat. Nechtěla jsem nic z toho víc, co mi dával. Tak proč jsem teď tak smutná, z jeho otázky.
,,Záleží...".
Odtáhl se, nevím zda se otočit nebo zůstat tak jak jsem. Odvaha podívat se mu do očí zmizela po prvním slově. ,,Vlastně...". Jo, je to pěkně v hajzlu. ,,Nechci ti odpovídat, maličká. Ani ty to nechceš. Vlastně vůbec nevím co tady dělám. Je to tak zkurveně složitý, že je mi z toho zle.".
Zaro, teď není vhodný čas na pláč. Můžu si za to přeci sama.
Jako první kapka deště, jenž se ozvala o okenní parapet mi stekla slza po tváři. Jsem zase sama..
,,Jestli, ke mě nechceš být upřímný. Tak by jsi měl odejít, Huntere.".
Slyším hlasitý povzdech. ,,Ne, že bych nechtěl. Ale ublížilo by ti to. A mě by to konečně dalo důvod nechat tě být. Jenže to nechci...".
Neřekla jsem mi jediné slovo. Dlaně mi zakryjí ústa, když za ním bouchnou dveře.
Odešel.

Přesně tak, jak se dalo očekávat, jsem zůstala zavřena ve svém bytě. Celé tři dny bez zbytečného pohybu, trávím v posteli. Upadající do deprese z vlastní naivity. Byl čtvrtek, čtvrtý den mého žití v bublině myšlenek. Noc klepala na dveře a v televizi hrálo romantické drama.
Bylo to více než nestydaté.
Pod dekou jen v bílém tričku, o tři čísla větší, jsem promrhala další den. Na co mi je teď ten telefon? Nově rozbalený, s problémem, že nemám komu napsat.
Tři čtvrté na devět. V tu dobu se ozval zvonek a já s poskočením srdce civěla na dveře. Bylo pozdě, nikdo neví kde bydlím a narušilo to bublinu. Třeba to bude soused co si bude stěžovat na smrad trávy. To jediné tu totiž po Hunterovi zbylo. S rozvahou otevírám na škvíru, okem zahlédnu vysokou postavu, podpírající jinou postavu. Netrvá dlouho, když se jediný, kdo ví kde bydlím, div nepozvrací před dveřmi.
Hunter byl naprosto opilý a vypadal jako chodící troska. Jeho doprovod se ozval a já váhám zda otevřít. ,,Hele jsme tu vůbec správně?".
Nechám je projít. Hunter se posadil na zem a jeho společník ho probouzí. ,,Hej, brácho! No tak, kdo vůbec jsi ty-.". Světlo v pokoji bylo tlumené, ale pod bílou je stejně všechno vidět.
,,Ježiši, Huntere! Co to proboha vyvádíš!". Ač byl pohledem upnutý na mě, začal Huntera fackovat. ,,To si děláš prdel! Vždyť je snad mladší než já, ty vole!".
Bylo mi trapně. Nevhodná situace a napjatá atmosféra byla stresující. Hunter se konečně trochu rozkoukal a pohledem zůstal viset na mě. ,,Chci ti něco říct, maličká.". Jeho opilecký hlas zněl hrozně.
,,Jsem zasnoubenej. Protože je to tak správný.". Zasnoubený? To mi měl říct na začátku. Nic z toho by se vlastně nestalo a já mohla v klidu skočit z útesu. Nastalo hrobové ticho. Dusno by se dalo krájet a když konečně někdo promluví, chci začít křičet. Chci mu říct, jak mi ublížil. Vzal mi to, co bylo jen mé a vytřel s tím podlahu. ,,Jestli jsi jí chtěl říct jenom tohle, brácho... Tak buď příště radši zticha.".
Vlastně tomu vůbec nepomohl. Teď když vidím lépe, jsou si celkem podobní. Mají stejně chladný pohled. ,,Ne. Chtěl jsem ti říct, že mě mrzí co se stalo.". Bylo mi z toho hrozně...
,,Co přesně tě mrzí? Přišel jsi jako duch a odešel jako lavina. Dala jsem ti to jediné, co mi zbylo a ty jsi to pošlapal.".

Div nešeptám. Bylo mi všechno líto, ale když se mu podívám do tváře...
Vypadá zlomeně.
,,Nemůžeš, zlomit, zlomenou duši. Takhle svět nefunguje. Můžeš tu přespat, oba, ale ráno tě tu nechci vidět. Neubližuj mi ještě víc..".
Zalezla jsem do své ložnice a zamkla. Byl to poslední dobrý skutek, který mohu vykonat bez výčitek. Alespoň v to doufám.
Nemohla jsem oka zamhouřit. Poslouchala jsem zvuky okolo sebe a když v jednu ráno zaslechnu hlasy, vstanu. Opírám se o dveře a zaposlouchám se do jeho hlasu. Hunter mi chyběl víc, než bych vlastně chtěla.
,,Asi sem to posral co?". Byla mi bez něj, taková zima. Hřejivá obětí se mi mohli jen zdát. ,,Jako tvůj mladší brácha, k tobě musím bejt upřímný. Posral jsi to jak nejvíc jsi mohl. Měl jsi mi to říct!". Takže je to jeho bratr. Opravdu měli podobné oči. ,,Co přesně? Že jsem někoho potkal? Nebo že jsem ošukal dvacítku?". Je vůbec správně abych je poslouchala?
Chtělo se mi plakat z pocitu uvnitř.
,,Je pěkná. Rychle se z toho vzpamatuje a najde si zase někoho jiného. Snad jí nebude mlátit, vypadá docela potlučeně.". Trefné, až to zabolí.
,,Byla panna. Ošukal jsem malou holku co ještě nikdy předtím neměla kluka. Nechtěl jsem jí tím ublížit! Je mi z toho zle, že sem to udělal.".
Nastalo ticho. Netrvalo dlouho, ale bylo hluboké.
,,Takže si jí náhodou potkal, a jen tak náhodou jsi jí jako první ojel. Vlastně jsi jí ojebal a pak s ní vyjebal.".
Jeho bratr má opravdu trefné poznatky. Hunter říkal vše tak zdrceně, že jen malým kouskem srdce věřím, že říká pravdu.
,,Cítíš to z ní. Musel si to cítit, Dereku. Ten pocit, když se jí díváš do očí.".

Derek, jak jsem pochopila, jeho mladší bratr, odpovídá dost pohotově. ,,Hmm. Jako, že jí chceš hodně pevně, obejmout, ale bojíš se, že jí rozbiješ. Trochu jako panenka z porcelánu. Vlastně, když jsem si jí prohlédl, bylo mi na hovno z toho, jak vypadá. Je krásná, kdo by jí mohl udělat něco takového.".
Hunter si nahlas povzdechl. ,,Přesně tak. Jestli ho někdy potkám, zabiju ho. Chci být s ní jen je to všechno tak na hovno. Je mi jedno když se mnou nebude spát. Nemusíme dělat nic, chci jen stát hned za ní a hlídat jí, před světem okolo.". Začínám plakat. Snažím se sama sebe utišit, ale je to tak těžké.
,,Co ti na to mám říct? Doma na tebe čeká Hana a ty tu div nevyznáváš lásku malý holce. Když s ní budeš, tak si nejsem jistej, jestli pak budeš schopný odejít. Promysli si to, Huntre. Já jdu domů.".
Zaslechla jsem dveře, ale jen tlumeně.
Jsem zmatená ze všeho co se kolem děje.

Tak nějak přemýšlím, jestli byl vůbec dobrý nápad tento příběh publikovat. Váhám sama nad sebou🤷‍♀️🤷‍♀️🤷‍♀️