Zaraki & Hunter

Chapter 14

Sedm hodin a čtyřicet dva minut. Nemohla jsem dospat do lepšího rána, než za hlasitého křiku. Pootvírám oči, a pohled upřu na mužskou hruď. Venku ještě ani nesvítilo Slunce. Pokoj byl zahalen tmou, ale jeho teplo mi připomnělo, s kým tu vlastně jsem. Derek mě tiskl v objetí a schovával tak před vším. Křik neustával, ze snahy vykroutit se z jeho náruče ho akorát budím. ,,Co se děje? Vždyť je ještě tma...". Promne si ospalý obličej a ve snaze se rozkoukat, se s ním ocitám, v zajímavé poloze...
Zadkem se dotýkám jeho podbřišku a s rudou tváři děkuji, že je venku tma. ,,Omlouvám se. Někdo tu hrozně křičí..". Opustilo mě jeho teplo, v rychlosti si obléká kalhoty a s mumláním otevírá dveře. ,,Co tu zase řveš? Tohle není tvůj barák, Hano!". Jeho chraplavý a chladný tón hlasu, mi rozklepal nohy. Působil rázně, a já pomyslím, že je jako policista asi dobrý. Derek pokračoval, tak jak to má ve zvyku a já de nestačila divit.
,,Takže buď zavři klapačku, nebo se jděte hádat jinam.".

Píchlo mě u srdce. Čekala jsem ženský hlas a místo toho, mé srdce opět pláče.
Poslouchat cizí rozhovory, bylo sice neslušné, ale já většinou dělám to co nemam.
,, Sorry, brácho. Vyříkáme si to doma.".
Ta žena, byla více hlučná, než bych čekala. Odpověděla mu v zápětí a já zamrzla. Nedokázala jsem ani přemýšlet.
,,Šukal si jí, co? Celej večer na ní lepíš oči, ale tobě je jedno, že to vidí ostatní co?".
Myslela mě? Nebo třeba jinou milenku?
,,Přestaň, Hano. Já chci jít spát, tohle si můžete povídat venku!".
Derek mi zmizel z dohledu, ale dveře nechal skoro dokořán. ,,Odpověz mi, Huntere! V čem byla lepší než jsem já? Děvka co teď spí v posteli tvého bráchy.".
Mluvila o mně. Na milion procent jsem byla já důvod tohoto křiku. Nastalo jen krátké ticho, ve kterém jsem si přehrávala její slova.
V dalším momentě, si přeji neexistovat.
,,Jo! Jo spal jsem s ní. A víš ty co? Byla lepší úplně ve všem i její existence, dává větší smysl než ta tvoje! Jestli je tu někdo, děvka, tak si to ty. Na prstech nespočítáš kolik borců tě prcalo. Proč tu teď řešíš s kým spím já?".
Hunter tomu dal sladkou tečku...
Dostala jsem okusit jak vypadá předmanželská hádka a to, jak moc, umí být Hunter krutý.
,,Proč? Viděl ses někdy, když na ní koukáš?".
Jak se na mě dívá? Chtěla bych to vidět, abych konečně věděla, co to vlastně cítím.
,,Dej mi pokoj, Hano. Přestaň to už řešit! Tak jsem se na ní díval no a?". Zdálo se to být nekonečné. Hana tuhle konverzaci, nejspíš utnula nadobro. Po jejích slovech přestanu na malý moment dýchat.
,,Zamilovaně. Díval ses na ní, jakoby ti patřila, Huntere. Tak co? Jsi do ní zamilovaný? Ona totiž teď spí, v jeho posteli.". Nastalo takové ticho, že by se dalo krájet. Nikdo noc neříkal, mě dochází vzduch v plicích a jsem na samé hraně zhroucení.
Hunter byl ten, co se jako první odvážil ke slovům. ,,Může spát s kým chce. Je v jeho posteli, protože nemůže být v mojí. Protože, existuješ ty.". Vlastně jsem s Derekem nic neměla. I přes to, po jeho slovech zůstalo ticho a chlad.

Mohlo uběhnout pár vteřin, když se Derek vrátil. Nic neříkal a já nevěděla co dělat. Tohle všechno byla moje vina. Cítím nekonečně viny, za rozruch, který tu byl způsoben.
Noční lampička, na jeho stolku, se rozzářila a já mohla prohlédnou do jeho tváře. ,,Omluvám se, Dereku.". Začnu plakat, jeho výraz mění a natahuje ke mě svou dlaň. ,,Neomlouvej se. Nemusíš plakat, Zaro.". Bylo mi snad ještě hůř. ,,Vždycky za to můžu já. Nosím každému jen smůlu.". V tenhle moment přišla až nostalgická vzpomínka na mé dětství. V době, kdy jsem za všechno špatné vždy mohla já.
,,Ale to není pravda Zaro!".
Kdy naposledy se mi tohle stalo? Zhroucení v jeho posteli, byl něco jako únik před vším co se kdy stalo.
,,Zaro! Přestaň plakat.". Natiskne mě na svou hruď a konejšivě hladí ve vlasech. ,,Táta měl pravdu... Jsem zbytečná.". Mezi hlasitými vzlyky se prudce nadechuji, jeho rameno je mokré od mých slz a jemu to vůbec nevadí.
,,Ne! Tak to není, Zaro.". Donutí mě, podívat se mu do očí. Abych se mohla topit v tropickém oceánu. ,,Tvůj fotr,byl zkurvenej sráč, kterej si zaslouží dostat do držky. Nic z toho co ti kdy řekl, nebyla pravda. Jsi chytrá a fakt moc pěkná, takže neříkej takové hlouposti.". Třásl s mým tělem, aby dostal všechno špatné pryč. Jako na povel, přestanu plakat a soustředím se na něj. ,,Červenají ti tváře, když se stydíš. Díváš se tak nevinně, že je strašně těžký, ti nepodlehnout.".
Pohyb jeho rtů mě fascinoval, těkám očima po jeho tváři a když jeho stisk povolí, chytám ho za ramena. ,,Když se na mě budeš dívat takhle.. Nejspíš se zachovám jako čurák. A prostě využiju toho jak se teď cítíš, abych dostal to co chci.". Utiš svůj hlas a byl najednou ještě blíž. Horký dech mě šimral na krku a já myslím na to, co mi tu říká. Znamenalo to, že se mu líbím? 

,,Kašlu na to, ptáčátko. Seru na Huntera i na city co k němu máš.".
Nechala jsem se políbit. Vlastně jsem neudělala nic, co by naznačovalo, že de mi to nelíbí. Pravdou totiž je, že se mi to líbilo. Bylo to jiné, než když jsem se líbala s Hunter. Jiné ve všem, ale stále mě to dostalo na samé dno, rozumného uvažování. Teď totiž neexistovala cesta ven.
,,Jsi sladká, jahůdko.". Nejspíš opravdu využil situace, kdy nevím co chci. Využil jí, abych byla já, ta co bude chtít polibek. Natáhnu se po jeho rtech a on s tím nemá sebemenší problém. Z nevinného líbání je najednou víc a pak? Dočista ztrácím rozum z zvláštních činů.
To já byla ta, co tohle dovolila. To já s třesoucíma rukama, jezdila pa jeho hrudi a nakonec mu stydlivě šeptala, že se mi to líbí.

Osud je jako pavoučí vlákno. Tenké, ale pevné.