Zaraki & Hunter

Chapter 10

Mít někoho rád. Zdálo se to být tak jednoduché, ale v praxi, je to celkem dřina. Touha být s tím druhým i přes to, že to nebude navěky. Stále dokola myslím na to, jak dlouho mě bude hřát jeho přítomnost.
Opřená o jeho hrudník se dívám na divný sci-fi film a nejde se nepozastavit, nad lidskou představivostí. ,,Huntere?". Prudce se nadechl, napovídá mi to, že opravdu usnul. Nepatrně se narovná a chraplavým hlasem hned odpovídá. ,,Copak?".
,Chci vůbec znát, odpověď? ,,Kdy máš termín svatby?". Můj hlas zněl, až příliš křehce. Chtěla jsem být důstojná, ale ani trochu mi to nevyšlo. Nahlas polkne a rukou hledá cigarety.
,,Za tři měsíce.".
Svatba v létě, zní víc než fajn. Neměla jsem se na to ptát, jen ubližuji sama sobě. ,,Maličká, po svatbě se budu stěhovat. Takže i kdybych vážně chtěl... Nebudeme se moct vídat.".
Vlastně jsem ani nepomyslela, že by zůstal i poté. Bylo to prostě tak, že už ho opravdu, nikdy v životě neuvidím. ,,Kam by jsi se chtěla podívat? Venku už je docela fajn a hodlám s tebou strávit celé dva dny. Nehnu se od tebe na krok, maličká.".
Bylo spousty míst, kam bych se chtěla podívat. ,,Nedaleko, je prý akvárium s medúzami. Líbí se mi". Típl nedopalek a přitiskl více na sebe. ,,To zní dobře. Vypni tu ptákovinu, je vážně hroznej film.". Se smíchem souhlasím a raději ulehám do studené peřiny. ,,Chceš jít spinkat, koťátko?". Tiše odpovídám, že jsem unavená k smrti. Je skoro dvanáct v noci, překvapí mě, jak rychle s ním utíkal čas. Celý večer u televize s jídlem a mazlením.
Hunter mě hladí ve vlasech a pusinkuje čelo. ,,Jsi rozkošná, Zaro. Vážně mě sere, že jsem tě nepotkal dřív.".

Kdybychom se potkali o něco drive, bylo by všechno jinak? Utkví mi to v hlavě tak, že nemohu usnout. Mezitím co Hunter, už hodinu klidně oddechuje, civím do stropu a přemýšlím. Sama nad sebou, nad Huntrem...
Jedno bylo jisté. Doteď jsem byla jeho milenka a stále jsem, ale je tomu tak? Co jen budu dělat, až tu nebude? Budu žít přesně tak, jako předtím. Najdu si práci a časem snad lepší byt. Nebo možná taky ne.
Snadno se nechávám poblouznit představami. Utéct od reality je někdy fajn, jen by to nemuselo být skoro nad ránem.
Hladím Huntera ve vlasech a naslouchám jeho dechu. Vypadá tak nevinně, až tomu sama nevěřím. Horká pokožka, spalující nejen mé tělo, ale i nitro. Chtěla bych víc, víc všeho co mi dává a dát může.
Ohlušující zvuk vyzvánění, se rozlil po celém bytě. Jeho oči se prudce otevřou a já se zamrznu. Chvíli se mi jen divá do očí a až, když stáhnu ruce k sobě, bere do rukou telefon.
Opírám se o pelest a tiše naslouchám jeho rozhovoru.
,,Co je?". I když je protivný, jeho chraplavý hlas mě roztřese. ,,Co je ti po tom? Jsou čtyři ráno..". Zakurvoval na celý pokoj a naštvaně odpovídá. ,,Jdi do hajzlu, Hanno. Nezajímá mě to. Čekáš jako, že se teď seberu a přijedu? Naser si! Vezmi si svoje zasraný prášky a nevolej mi.". Ukončil tím rozhovor a s nadávkou se zvedl. ,,Promiň, maličká. Tohle jsi nemusela slyšet.". Drží se za zátylek a s další omluvou, odchází do koupelny.
Jeho snoubenka, mu volala ve čtyři hodiny ráno a on jí poslal do hajzlu. Cítila jsem se špatně, ale nevím vůči komu. Já byla ta druhá, takže provinilost by byla na správném místě. Trávil totiž volný čas s mou maličkostí. Zatímco co ona usínala sama. Jak jen můžou souhlasit se svatbou? Manželství obchodem, je přeci tak špatné, jak jen může být. Hoří mi mozek ze všech myšlenek a tak nepostřehnu jeho návrat. Matrace se prohne a jeho ruce jsou, opět okolo mých boků. ,,Proč nespinkáš? Je hrozně brzy.".
Vlastně ani nevím.

,,Co pro tebe vlastně znamenám, Huntere? Kým jsem?". Čekala jsem na odpověď, jako na rozsudek smrti. ,,Jsi moje. Chci, aby jsi byla moje holka. Potřebuju tě, každou minutu života. Myslím na tebe v práci. Ať už dělám cokoliv, vždycky myslím na tvoje oči a úsměv. Vlastně...".
Hřálo mi srdce, slyšet od něj něco takového. Pobídnu jej, aby pokračoval.
,,Vyřezal jsem si tvojí sochu. Abych na tebe mohl koukat, kdykoliv budu chtít a nebudu moct mít tebe.". Zaskočilo mě, co řekl. S dotazem, zda ji mohu někdy vidět, nadšeně souhlasí.
Povídá mi o své práci a já přitom pomalu usínám. Říká, jak ho štvou jeho kolegové. Někdy je těžké dodržet termín objednávky a jindy jí má horou za pár dní. Mozoly na rukou jsou opravdu z těžké práce a mě to nutí culit se. Najednou jsem unavená k smrti a vím, že budu spát dlouho. ,,Mám tě ráda, Huntere.".
Přísahám, že za mě mluvil spánek. Jinak by to totiž znamenalo přiznání.
Nevím zda odpověděl. Nevěděla jsem to ani o sedm hodin později, když mě probouzí zvuk zvonku.