Zaraki & Hunter

Chapter 31

Hunter

Srdce mi nikdy netlouklo tak rychle jako teď. Bylo mi na zvracení a včerejší alkohol mi teď dával zabrat. Počítám s pokutou a ne jednou. Poruším snad všechny dopravní předpisy a místo třiceti minut jsem u ní byl za patnáct. Tloukl jsem na dveře a poslouchal. Nebylo slyšet nic.
Vztekle prsknu na starší ženu, která mi protivným tónem nadává, abych nebyl tak hlasitý.
Měl jsem chuť ty dveře vyrazit. Zněla tak zlomeně, plakala a já nechtěl ztrácet čas otázkami.
Už jsem se napřahoval, když se dveře na škvíru pootevřou.
Zamrzl jsem. Byla bledá jako smrt a po stehně jí stékal malý potůček krve. Zavírali se jí uplakané oči.
Takhle na hovno jsem se dlouho necítil. Začal jsem zmatkovat. Tiskl jí v náručí a šeptal. ,,Bude to dobrý, maličká.".
Bílá košile už nikdy nebude bílá. Začíná být nasáklá krví a já jí beru do koupelny. Byla lehoučká jako peříčko.
Maličká, kolik jsi jen zhubla?
Kosti na ní chrastí.

Netrvalo dlouho a rána na její noze byla zalepená. Asi by se jí nelíbilo, že jsem jí osprchoval, ale situace si to žádala. Napůl vnímala a když spala v měkkých peřinách, nasraně volám bráchovi.
Sundal jsem svou košili a namáčel jí v umyvadle.
,,Huntere? Čau brácho.". Smál se hloupému vtipu, jenž zazněl v pozadí a věci přetekl hněv.
,,Děláš si ze mě prdel, Dereku!? Máš tušení kde teď jsem, hmmm!?".
Chvilku bylo ticho a nakonec vydechl, co se sakra děje.
,,Jsem u Zaraki.".
,,Cože!? Stalo se jí něco?". Teď už nebyl v klidu. V hlavě jsem si jen představoval, jak teď musí vypadat. ,,Byla celá bledá, s horečkou. Pořezala se o skleničku.".
Vydechne, že za ní byl. Nevypadala prý zase tak špatně. Kdyby tady teď byl, vrazil bych mu.
,,Nechal jsem jí léky v kuchyni. Je v pořádku?".
Kývám na souhlas, i když to nemůže vidět. Hledal jsem nadávku, kterou bych na něj mohl použít. ,,Díky, že jsi za ní přišel, brácho. Vrátím se za tři dny, rád bych tě viděl i jinak, než na sračky, Huntere.".
Něco na tom bude.

Chladil jsem její čelo, měnila barvu ze rudé na popelavě bílou a takhle stále dokola. Samotnému by bylo stále zle a teď se přidali i city. Vidět jí v hlubokém spánku...
Hrudník se jí zvedal tak pomalu a neviditelně, že jsem mnohdy kontroloval její tep.
Studené obklady jí po pár hodinách zklidní horečku. Alespoň, že tak.
Držela mě svou křehkou dlaní a mě nenapadlo ani na vteřinu, že bych jí pustil. Kolikrát si ještě řeknu, že ji vidím naposledy? S povzdechem se usadím na židli k posteli. Chtě nechtě mi hlava pomalu padala.
Až v její koupelně si matně vzpomenu, že jsem včera dostal - dost dobře mířenou- ránu. Tmavá modřina mi mapovala žebra. Nasrat zrovna Arese nebyl dobrý nápad.
Vidina spánku se rozplyne. V kapse mi vibruje telefon a s tichým zakurvováním pouštím její ruku.
Zavřu se v koupelně a zvednu ten proklatý hovor.
,,Kde jsi?!".
Slyšet její ječák při kocovině, se rovnalo skoku z osmého patra.
Napálil jsem si cigaretu a s úsměvem hleděl na vypranou košili. Nikde nebyl jediný flek a já se domotal k odpovědi. ,,Pryč. Nevím kdy se vrátím.". Možná jsem si měl něco vymyslet. Zvýšila oktávu a já div neohluchl. ,,Jak jako pryč? Dneska jdeme na ten večírek!".
Podělanej život...
,,Běž do hajzlu, Hanu. Prostě nevím kdy se vrátím. Nevolej mi a ani mi nepiš.".
Jednoduše vypínám telefon. Tady by mě stejně nikdo nehledal a já od ní neodejdu, dokud nebude v pohodě.

Vracel jsem se k ní, stále spala, ale na její tváři hrál spokojený výraz. Horečka dočista zmizela.
S vědomím, že je to vážně špatný nápad, ulehám vedle ní. Stále se trochu třese, ale i to po chvilce ustane. Prsty jsem přejížděl po jejích jizvách. Viděl jsem její tělo tolikrát, ale pokaždé to má stejný účinek.
Krom toho, že jsem z ní strašně nadržený, vyvolává pocit, bezbranného kotěte.
Malé týrané koťátko, co se mi dostalo do hlavy. Kdybych mohl, odnesl bych si jí k sobě a už nikdy nepustil. Jen abych si byl jistý, že se jí moc nestane. Choval jsem k ní city, jaké ještě k nikomu předtím.
Tátu jsem měl fakt rád, máma se dala nějakým způsobem snést a o Derekovi nemusím ani mluvit. Jenže ona je...
Dostala se mi moc hluboko pod kůži.
Kde jsou ty časy, kdy jsem chodil za kurvama...
Nevázal jsem se k nim a ony nečekali noc víc, než sex. Zaplatit, ojet a jít do hajzlu.
Pak se tu zjevila ona. Zmlácená, roztomilá a naprosto nepředvídatelná. Chtěl jsem ji. Tak moc jsem ji chtěl, až jsem si ji vzal.
Bral jsem si její tělíčko, kradl její srdce.
Dávala mi sama sebe, i když věděla, že mám před svatbou.

Dlaní si mnu místo na krku. Tetování s jejím jménem byl zlatý hřeb večera. Svatba sama o sobe stála za hovno a já musel dojít k oltáři napitej. Jinak bych je všechny poslal do hajzlu a vyhlásil za největší kurvy Světa.
Hana to na mě zkoušela, jen v županu mi ukazovala svoje tělo, jako nějaká šlapka- kterou ostatně byla- a mě to nevzrušilo ani trochu. Sedel jsme na kraji postele a Slovák její ruku na mem ptákovi. Jenže, s ním to ani nehlo. Stačilo aby se mi začala sápat po krku a pak přišla scéna, za kterou by měla dostat Oskara. Řvala mi do tváře jaký jsem zmrd a čurák. Co si o sobě vůbec myslím, když si nechám vytetovat jméno, jedné z mých kurev.
Chtěl jsem jí jen zalepit pusu. Nejlépe vteřinovým lepidlem.

Všechno tohle...
Kdybych dokázal Zaraki pustit...
Zničit všechny ty city k ní...

Silné pochybuji o tom, že se mi to někdy podaří. Ten pocit, když mi rukama jezdila po zádech. Objímala mě a se zájmem sledovala, jak jím její večeře. Červenající tváře a pohled anděla, který se změnil pokaždé, když jsem si bral její tělíčko. Ukazovala mi jak moc se jí líbím a moje ego bylo -pokaždé- vysoko v mracích.
Chtěl jsem jí dát všechno....
Nakonec...
Nakonec jsem jí nedal nic...