Zaraki & Hunter

Chapter 18

Bylo to jako...
Čas od času, když by to nikdo nečekal, jsem se zachovala dospěle. Alespoň pro svou představu. Nejspíš mluvila má duše protože...
Nalezla místo, kde se cítila v bezpečí. Místo kde byl klid, modrá voda odrážela barvu nebe a široko daleko nebylo nic.
Vůbec nic...

,,Měla bych být sama.".

Ten den, jsem se rozhodla jít zpátky po té samé cestě, ale nezůstala jsem sama.
Možná to bylo jediné dobré rozhodnutí v mém životě. Derek několik minut jen mlčel a nakonec ulehl vedle mě. ,,Jsme přátele, Zaro. Nemusíš bejt moje holka, abych stál vedle tebe. Třeba mi jednou podlehneš...
Nebo třeba taky ne, ale nic to nemění na tom, že jsme přátele.".
Jestli jsem se cítila dobře?
V jednu chvíli ano a mezi tím, co moje duše měla dovolenou, octla jsem se v jeho objetí.
Mumlal, že půjdeme spát a já se cítila zmáčknutá v oblečení a v jeho sevření. ,,Dereku, musím se převléct.". Nejspíše už skoro spal, ale i na tohle mi odpověděl. ,,Když budeš chtít sex, klidně mi řekni, čarodějko.".
Donutím sama sebe, abych se zvedla a zavřela, na dlouhých dvacet minut, do koupelny. Chtěla jsem být sama. Zhodnotit celou situaci ještě jednou, přeci neuškodí. Alespoň to tak mělo být. Už jsem byla v osušce, rozčesávala si dlouhé vlasy, když se dveře pootevřeli.
Derek se zjevil vzápětí a s tvrdým výrazem ve tváři, mě probodával pohledem. ,,Už jsem myslel, že ses utopila.". Nebyl od pravdy daleko. Ponořené v myšlenkách o něm, o sobě a především o Hunterovi.
Protože je tou největší překážkou v mém životě. 
Derek zavřel dveře a s nevšední elegancí, si svlékl tričko. Já sama si uvědomím, že mám jen osušku a tak stydlivě uhýbám. Sleduji svůj odraz v zrcadle, jen aby nebylo nic vidět, si tisknu jemný materiál na tělo a ignorují vlastní tlukot srdce.

,,Nesnesu vedle tebe jiného kluka, čarodějko.".
Ztuhnu. Je nalepený na mých zádech a jeho dech mě chladí na krku. Jeho oči jsou červené a z jeho pohledu, se mi roztřesou kolena. ,,Nesnesu pomyšlení, že by někdo jinej, šukal tvoje tělo.".
Až když pustí vodu, vzpamatuji se z jeho slov.
Jako duch, uteču z jeho blízkosti s schovám se do peřin. V pokoji panuje temná noc, nezavřu oči na chvilku, ani když se vrací zpátky.
,,Jsi pořád nahá, čarodějko?".
Vlastně...
Jo, byla jsem nahá a na samém kraji matrace.
Proč?
To by mě taky zajímalo.
Matrace se prohnula a jeho tělo se natisklo na mé. ,,Děláš mi to hrozně těžký, Zaro. Jak se mám asi krotit, když tu ležíš nahá. Jsi jako zakázány ovoce...".
Neřekla jsem jediné slovo. Jeho dech zpomaloval, do deseti minut spal jak zabitý. Otočím se na bok, tak abych mu mohla hledět do tváře. Spíš než jeho tvář, však vidím vypracovanou hruď. Tetování, jenž měl na hrudi, jsem už určitě viděla.
Lucerna s plamenem.
Derekova plála rudou barvou. Tak teplá a hřejivá...
Hunter měl modrou. Byla stejně studená a chladná, jako jeho oči.
Proč jsou tak jiní a stejní zároveň?

Nemohlo uběhnout mnoho času a i já usnula. Nevím na jak dlouho, ale probuzení se mi nelíbilo. Vlastně mě doprovázeli špatné sny a telefon, který vyzváněl jako o život, mě vyděsil ještě víc.
Než se vzpamatuji, ze špatného spánku, Derek horlivě telefonuje a obléká se.
,,Budu tam, šéfe.".
Tím ukončil rozhovor a obrátil se na mě. ,,Musím do práce, čarodějko. Zavolám ti.". Pohlazení ve vlasech a já upadám do měkkého polštáře. Zmizel za dveřmi a já ještě na malou chvilku usínám.
V devět, vzdávám boj sama se sebou a vstanu. Hodinu mi zabere udělat ze sebe člověka a další se připravit na svět venku. Dneska byl ten den, kdy se konečně postavím na vlastní nohy.
Alespoň doufám.
Venku mě ovane slabý vánek a Slunce dnes hřeje, jako o život. Byl to sakra teplý den, červen byl najednou tady a já si vzpomněla, jak blízko je Hunterova svatba. Měla by být tenhle měsíc.
Uvidím ještě někdy Huntera?
Někde hluboko v duši, jsem doufala, že ano.
Obešla jsem s GPS čtvrtku města a zatím tu nebyla žádná práce, kterou bych zvládla.
Práce za pokladnou nepřipadala v úvahu, vzhledem k mé averzi k lidem. Na těžší práci nejsem stavěná a tak zastavuji až u kanceláří. Na druhém konci města...
Noční úklid zněl fajn a tak se s nebojácným krokem vydávám dovnitř.
Jako uchazečka jsem perfektní, alespoň podle manažera, který mi o par minut později předkládá dokumenty.
Mám dva dny na rozmyšlenou a tak se vlastně s prázdnou vracím domů. Nemám z toho totiž vůbec radost. Vlastně mi neudělalo radost, ani grilované kuře, které kupuji ve večerce. Najednou nebylo nic, co by mě mohlo potěšit, ale čím to jen bylo?
Sama jsem se rozhodla být sama.
Podrážděná nálada a toxická bublina, která se rozhodla plout okolo.

Poprvé, za dobu co ten telefon mám, začal zvonit. Derekovo jméno na obrazovce mi náladu nezvedlo. Ani o jediné procento.
Displej zčerná, vzdal to? Těžko říct, ale náladu jsem teď vážně neměla.
Zavřená ve svém bytě se zvláštním pocitem. Proč jen pořad vidím, dvě cesty a ne jednu? Tu, po které jsem se chtěla vydat....
Neuběhne ani deset minut s bytem se rozlehne zvonek. Jenže, já teď s nikým mluvit nechci. Chci být sama, v temné místnosti a utápět se v myšlenkách. Osoba na druhé straně dveří, to vyzkouší ještě jednou a pak nastane ticho. Bylo to několik minut, kdy jsem snad neexistovala.
Najednou mi moje existence...
Přestala dávat smysl.

Byla to dlouhá pauza. Za tu dobu jsem uronila několik slz a zoufale hledala, smysl vlastní existence. Proto jsem několik dalších kapitol smazala a najednou nevěděla co dál. Nevím co dělat se svým životem, natož s tím Zaraki....