Zaraki & Hunter

Chapter 6

Probouzí mě zvonek. Nechápající celý svět, se dobelhám ke dveřím a než stihnu cokoliv říct, můj domácí křičí, kde má peníze za nájem. Všechno je v mlze, spokojeně odchází a já hledám klíče, které nikde nejsou. Jestli jsem je ztratila, Pan Forest mě zabije. Usedám do měkké postele a snažím se vzpamatovat. Netrvá dlouho a špinavé povlečení mi přehraje celou noc. Co jsem to udělala?!
Hunter zmizel, myslela jsem si, že tu po něm nic nezůstalo. Po očistě v koupelně a nafackování si, usednu za stůl.
Cigarety a zapalovač leží na stole, jako pěst na oko. Přes židli je přehozená jeho bunda a není možné, aby to tu zapomněl.
Nechala jsem ho, vzít si mé tělo. Bez ostychu jsem se mu poddala a rozhodně, to bylo to nejlepší co jsem zatím mohla prožít. Stále tu byl, ale fakt, že mu mohlo jít jen o tohle. Co když chtěl jen sex a teď už ho nikdy neuvidím? Rozhodně mi popletl hlavu, až jsem byla zmatená sama ze sebe.

V zámku zachrastil klíč. Všechny myšlenky, jsou najednou pryč a já nevěřícně hledím jak vstupuje do prostoru. ,,Už jsi vzhůru? Přinesl jsem snídani.". Vlasy a tričko měl zmáčené deštěm. S úsměvem na tváři přešel až ke stolu a přisunul mi jídlo. Co bych teď měla říct?
Rudnou mi tváře, při sebemenší vzpomínce na minulou noc. ,,Věděl jsem, že toho budeš litovat, maličká. Promiň.". Bral do rukou svou bundu, cigarety zastrčí do kapsy a bez dalších slov se měl k odchodu.
,,Huntere.".
Na poslední chvíli, chytám rukáv jeho bundy. Cudný pohled do strany a tichým hlasem, sama sobě připouštím, že jsem z něj v koncích.
,,Nechoď, prosím...". Povzdychne se a usedne na volnou židli. Tělo má napnuté jako strunu, velká ramena zakrývají výhled z okna a podle kruhu pod očima, toho moc nenaspal. ,,Celou noc jsem přemýšlel, že jsem to neměl dělat.". Litoval toho? Výčitky svědomí přišli vzápětí, dostala jsem ho snad do špatné situace?
,,Jenže.. Ani trochu toho nelituju.". Co bych jen měla říct. Čekal až ze sebe dostanu cokoliv, mlčení by ho mohlo jen odradit a to je to poslední co chci. ,,Líbilo se mi to, Huntere.".
Pohladí mě a začne si hrát s pramenem vlasů. ,,To mě taky, maličká.".
Rozbalím krabičku s koblížky a ptám se, jestli si dá kávu. ,,Rád bych zůstal, ale mám práci. Přijdu když budeš chtít.". Na tváři mi hraje úsměv. Copak bych no mohla odmítnout? Chtěla jsem víc, víc Huntera a jeho pozornosti.
,,Ještě tohle.". Přisunul mi krabičku. Vypadala jako od léku a já zkoumala obsah. ,,Udělal jsem se do tebe. Promiň.".
Sakra...
Věnuji mu úsměv a nechám ho, aby za sebou nechal prázdnotu. Krabičku s prášky po, schovám do šuplíku v kuchyni. Měla jsem mu to říct? Kdo ví, jak dlouho by mohlo tohle trvat,. Třeba mi dá za pár dní sbohem a nebude potřeba zbytečných slov.

Nemůžu mít děti. Nikdy jsem nad tím ani neuvažovala a tak se spíš celý život smiřuji se samotou. Dnešní den, strávím zavřena ve svém bytě. K obědu si dám pizzu z mrazáku a nemyslím na nic jiného, než na něj. Přísahám, že jsem od televize vstala jen kvůli záchodu. Drama ze středověku zabilo polovinu dne a když kolem šesté usínám s miskou ramenu, ozve se zvonek.
,,Ahoj, maličká.". Hunter byl jako padlý anděl. Černá košile obtahuje jeho hruď a mě poskočí srdce z jeho vůně. ,,Ahoj...". Vstoupil, vtiskl mi polibek a ptal se, jestli chci někam zajít. ,,No, dnes nemám úplně náladu. Nemusíš tu-".
Umlčel mě. Šeptal mi, že chce být jen semnou, nikdy nebude mít dost polibků a mé krásy.
,,Zajdu do večerky a něco uvařím, jestli chceš.".

Zastavil se u regálu s alkoholem. Pokračuji uličkou a hledám kari koření. Celou cestu mě Hunter držel za ruku, jako bych mu měla někam utéct. Hruď mi svírá hřejivý pocit, když je nablízku. Mrazák je nacpaný zmrzlinami, od jahodové až po slaný karamel. V košíku skončí kaktusová, ale kari kořeni nikde nevidím.
Sehnu se abych lépe viděla a ani nepostřehnu, že je hned za mnou.
,,Tady je...". Ruka mu vystřelila směrem nad mou hlavu a mě nenapadne nic jiného, než se skrčit. V takových momentech přišla většinou rána, ale než mi došlo co se stalo, klekal si hned vedle. ,,Maličká, promiň. Nechtěl jsem...".
Měl v očích soucit. Zahlédnu jak se mu lesknou oči a neví co říct.
Neřekla jsem nic. Vstanu a beru to hloupé koření. Bylo mi do pláče z vlastního nitra.
Házím do tašky nákup a zaplatím i přes jeho protest.
Nedokážu se mu podívat do očí. Co si jen teď myslí? Venku jsem ve vteřině, ale neudělám ani krok vpřed, když me chytá za ruku. ,,Maličká."
Co to jen dělám?
,,Nechtěla jsem...".
Hunter mi daruje pevné objetí. Hruď se mu zvedá v pravidelných intervalech. Tenhle okamžik by mohl trvat navěky. Bezpečná náruč je něco, co mě dosud nepotkalo. ,,Nic se neděje. Jen se mnou prosím mluv, je mi jinak na hovno.". Přehazuje mi svou bundu přes rameno a nabízí dlaň. Cesta do mého bytu je delší, než obvykle. Bude to pomalým tempem, které nasadil a když si zapaluje cigaretu, o jednu požádám i já. V tichosti za světla z noční oblohy, se začínám pokládat otázku.
Zamilovala jsem se do něj?

Vplujeme do mého bytu, bez povšimnutí sousedů. Začnu vyndavat nákup a s otázkou zda má velký hlad mě zastavuje. ,,Polib mě, maličká. Chci jíst tebe, nemůžu se nabažit tvojí vůně.". Nechala jsem jídlo jídlem. Hunter zase zaplnil prázdnotu a mě nezbývalo nic jiného, než se utopit v jeho očích. ,,Ze mě se moc nenajíš.". Zasmál se. Hluboký smích rozpumpuje moje nitro. ,,Chci to udělat znovu, Zaro. Chci si tě vzít jako minule, protože jsme nikdy nic takovýho nezažil.". Tělo mi reaguje hned. Chvění až do morku kostí. Pocit nespoutanosti svazující celou duši. Jako když nalijete benzín do ohně a hasíte dalším benzínem. Jenže, při tom kolik mu je, musel mít hodně žen. Což mě samozřejmě nevadí na myšlenku, že stále nevím, jestli jsem jediná, které lichotí na každém kroku.

,,Huntere, máš někde, ještě někoho?".

Kdyby dnes nevyšla kapitola, kolegyně a kamarádka mě asi zabije😂
Takže, ještě dnes bude další❤️