Zaraki & Hunter

Chapter 21

Barevné klíče ležící na chladné podlaze, jsou jediný střed mého zájmu. Je devět ráno a venku začíná být teplo. Napadalo mě hned několik důvodu, proč sedět na podlaze a tupě zírat na lesklý kov. Spodní ret mám rozkousaný a po pár hodinách spánku, asi blázním. Snídaně se mi obrací v žaludku a datum na červeném sáčku lupínků, mi řekla proč.
Kéž bych mohla být klíč.
Mít smysl existence...
Červený otevírá hlavní vchod. Je největší a sytá barva se dobře pamatujte. Bílý od dveří bytu, lehce ošoupaný a žádá o výměnu. Nejraději mám modrý. Skoro vůbec jsem ho nemusela použít. Schránka totiž zela prázdnotou až na pár letáku, které skončili v koši.
Včerejší den mi utkvěl v paměti a není snadné, na to zapomenout. Ze všech stran je to jiné. Co bych teď měla udělat?
Nechci být sama...

Zase mi bylo do pláče. Nepomohla ani horka sprcha a než se naději, je skoro jedenáct. V béžovém overalu dřepím na gauči a pojídán těstoviny. V televizi hraje animovaná pohádka, kterou skoro nevnímám. Když už jsem si promluvila s Huntrem, měla bych to uděláš i s Derekem?
Krátkou smsku stačí odeslat. Hledám odvahu a po několika dlouhých minutách, to dokončím.
Ani jsem nedoufala v odpověď. Dvě minuty a na obrazovce svítí jeho jméno.
,,Ano?".
Jeho hluboký hlas mi napovídá, že zrovna vstává. ,,Mám tě vyzvednou, čarodějko?".
Naběhne mi husí kůže, ale pohotově odpovím. ,,Jestli chceš. Chci si jen, o něčem promluvit.". Odkašlal si a já si zapálila cigaretu.
,,Stalo se něco, Zaro?". Dvakrát se nad tím zamyslím.
,,Byl u mě Hunter.".
Hovor najednou utichl. Típl mi to?
Asi jsem to neměla říkat. Chtěla jsem někomu říct, jak se teď cítím, ale on to asi neměl být.

Uběhlo dvacet minut. Otevřu na škvíru dveře, na které někdo zběsile klepe. ,,Dereku?".
Stal opřený o rám dveří a zběsile oddechoval. ,,Udělal ti něco? Choval se hnusně?". Sám se pozval dál a dál zasypával otázkami. ,,Dereku..". S rukama nad hlavou usedal ke stolu a čekal co ze mě vypadne. ,,Nic mi neudělal. Já jen.. Neměla jsem ti to říkat, chtěla jsem mluvit o něčem úplně jiném.".
Kroutí hlavou a povzdychne si.
,,Čarodějko, moc dobře vím jakej dokáže bejt. Hunter je chodící monstrum s ledovou duší. Jestli vůbec nějakou má. Vystrašila si mě.".
Dvakrát se nadechnu a usednu na volnou židli.
,,Promiň.".
A co přesně jsem mu chtěla říct?
,,Myslela jsem, že semnou nebudeš chtít mluvit. Neodpovídala jsem ti na zprávy a ignorovala tvoje klepaní. Promiň mi to.".
Vstal.
Napnul snad každý sval a byl mnohem vyšší než kdy jindy. Upnu na něj pohled a ztratím zbytek slov. ,,Víš co to znamená, čarodějko?".
Sice jsem vůbec netušila, co tím vlastně myslí, ale jeho pohled mě zaháněl do kouta. ,,Konečně tě můžu pozvat na rande.".
Rande?
Usmíval se tak šibalsky a můj dech se zastaví, když se přiblíží. ,,Teď už mi nikdo nestojí v cestě, dostat každej kousek tvého těla.".
Bylo tomu tak?

Kdo ví...
Připadala jsem si trochu jako, běhna. Beznadějně ztracená ve vlastních pocitech. Nevěděla jsem co vlastně chci.
Nechala jsem se ovládat jako panenka, abych se cítila chtěná. Protože pocit, že někdo chce něco co mám...
Pohltil mě úplně celou.
Jeho teplé rty jsou ma mých. Drsné a plné chtíče. Sliboval mi tím, že mě vyvede z té temnoty.
Na rtech cítím chuť železa a jeho slova o tom, jestli potřebuji pár minut, mě donutí zvednout se. Zavřená v koupelně, s vlastním pocitem ztracenosti. Líbilo se mi to? Chtěla jsem to?
Vlastně jsem nic neřekla a on si mě přivlastnil jako kus majetku.
Hned co vylezu promluvím. Dokud mám dost odvahy. ,,Chtěla jsem ti říct, že se cítím špatně, protože jsem tě využila. Když jsme spolu...
Dělali...".
Civěl na mě s pootevřenou pusou. Pozorně si prohlížím jeho modrou košili, jak se obepíná okolo silného těla. ,,Čarodějko..".
Teď mi vlastně, naháněl trochu strach. Jeho oči hoří. ,,To já ojel tebe. Šukal jsem tvoje tělo, protože jsi byla zahnána do kouta. Já využil tebe. Takže mi tu přestaň říkat, takový sračky.". Div si nesednu před jeho pohledem. ,,Řekl jsem, že jsme přátele, protože si se nedokázala pustit Huntera. Nikdy jsi mi neodpověděla na zprávu, ani když jsem byl tady, nikdy jsi neotevřela. Ale, vždycky když jsem ti volal, podruhé jsi to típla. Věděl jsem, že si v pořádku a to mi stačilo. Čekal jsem a teď jsem tady. To já bych se ti měl omlouvat. Za hodně věcí, ale hlavně za včerejšek. Měla jsi narozeniny a já tu pro tebe nebyl.". 

Skoro bych zapomněla.
,,Budeme přátele dokud neřekneš, že chceš víc. Tvoje hranice nepřekročím. Neudělám nic, co sama nebudeš chtít.".
Jsem zaskočená z jeho slov. Najednou mi něco pevně svírá hruď. ,,Jen mi, prosím, neodepírej svoje rty.".
Moje rty?
Ať se smaží o cokoliv, jde mu to. Opřená o dveře, zírající na jeho tělo. Byl blíž a blíž. Nedokázala jsem říct stop. ,,Potřebuju tvoje rty, čarodějko. Jsou jako, elixír nesmrtelnosti.".
Vzal si je, už po druhé.
Líbal mě, jako by to bylo poprvé. Šeptal mi do úst lichotky a nakonec se, s plácnutím na mém zadku, odtrhl. ,,Jdeme, čarodějko. Stojí mi z tebe pták.".
S červeným obličejem a rukama co se nekontrolovatelně klepou, cupitám v jeho stopách. Slíbil mi oběd a dobré pivo. A dobré pivo se nikdy neodmítá.
Přerušit napjatou atmosféru, která mezi námi vládne, by bylo trestné. Nevěděla jsem kam jdu a ani proč.
Stál po mém boku a svítil na temné cestě. Nebála jsem se ničeho, co bylo před námi. Byl jako bodyguard.
Jenže, kde jsou ty moje hranice?
Co všechno bych mu vlastně dovolila, když jsem měl i mé tělo.

Kde mám své hranice?