Zaraki & Hunter

Chapter 32

Hunter

Po velmi dlouhé době, jsem se dobře vyspal. Noc zahltila město a až po chvilce si všímám, že mi Zaraki leží na břiše. Stočená v klubíčku se tiskne k mému tělu, je tak studená....
Její dlouhé vlasy lechtají a já jí za každou cenu nechci probudit. Ne teď.
Vypadá tak spokojeně...
Zaplétám prsty mezi zářivě prameny. Z mého hrudníku zmizel ten sžíravý pocit.
Vymanil jsem se z jejího objetí a hledal něco na sebe.
Děkoval jsem Bohu, že jsem nezapomněl peněženku. Až se vzbudí, bude mít určitě hlad. Její lednička zela prázdnotou. Krom rýže a jakési asijské omáčky, nikde nic nebylo.
Její klíče zůstali v zámku a já si je zase pro jednou půjčím.
Nechal jsem na jejím stolku lísteček a vypadal se pro cokoliv, co by bylo k jídlu.
Konečně jí mohu oplatit, ty skvěle večeře, které mi dělala.
Jasně...
Kytky a večeře jsou fajn, ale...
Ona mi vždycky dávala víc, než jsem si vůbec zasloužil.

Mnu si bradu. Večerka, ve které jsme se setkali podruhé, mi přinese zajímavé vzpomínky.
Asiat za kasou si ani nevšiml, že jsem vešel a teď si mě měří pohledem. Nemůžu se rozhodnout, jaké kuře by jí chutnalo.
S bylinkami? Nebo na medu? Pálivé asi ne, ne?
Jsem ztracen. Šaškuju tu ve večerce, jen abych jí potěšil. Jen abych viděl její úsměv.
V košíku se nakonec uvelebí s bylinkami a kontroluji, co ještě chybí. Neměla doma nic, kdo ví, jestli vůbec pořádně jí. Je jako panenka z porcelánu, stačí málo a rozbije se na malé kousky.
Koupím kde jakou hloupost, kterou by třeba mohla potřebovat a zpátky odcházím s dvěmi taškami.
Po prvé od svatby, jsem si připadal jako obyčejný chlap.
Ten co chodí nakoupit, umyje nádobí a všechny tyhle sračky, dělá jen proto, aby ho jeho holka milovala. Klidně bych po zbytek svého života umýval okna, než abych se musel vrátit do svého bytu.

Maličká pořád spala. Nehnula se snad ani o centimetr.
Uvařit brambory snad zvládnu, v její kuchyni jsem jako v laborantu podle internetu se snažím udělat polévku.
Takhle jsem se dlouho nezapotil. Díval jsem se na skandální nepořádek, ale jídlo bylo hotové. Byl to krutý boj.
Další půl hodinu poklízím a srovnávám suroviny co jsem nakoupil. Snad jsem jí tu neudělal chaos.
Nechtělo se mi jí ani budit.
Hladil jsem jí po studené paži a tiše šeptal, jestli nemá hlad.
Její oči se pootevřenou. Zavírá je a pak zmateně mrká. Nejspíš nevěděla o Světě.
Tmavé kruhy pod očima jsem chtěl líbat a nechat jí spát ve své náruči.
,,Huntere?".
Křehký hlásek, chroptěla a vypadala, že ani nevěří, že tu opravdu jsem.
,,Ano, maličká?".
Ucukl jsem. Její ručičky doputovaly na mé tváře. Její dotek studil a ve chvíli kdy jí po tváři stekla slza, se usínala.
Píchlo mě u srdce.
Byl jsem jí naprosto omámený.
Jednoduše jsem jí miloval k zbláznění.

,,Nemáš hlad, maličká? Vařil jsem.". Zamrká a zvedá se do sedu. Je trochu malátná, ale hned se chytá mé ruky. ,,Ty jsi vařil?". Byla překvapená, těžko říct zda mnou, nebo mým vařením. ,,Snad to bude k jídlu.".
Zvedala se a nespustí ze mě oči. ,,Copak je, maličká?".
,,Jen... Jsi tady.. Přišel jsi...".
Jakoby vzpomínala, co se vlastně stalo.
,,Musel jsem se tě vysprchovat. Byla jsi od krve, ale už vypadáš mnohem líp.".
Tváře jí červenají. Doprovázím jí do kuchyně, kde má připravenou polévku. S údivem hledí na misku. ,,To jsi vařil ty? Voní úžasně.".
Schovává ruce v klíně a uhýbá pohledem.
,,Mrzí mě, jestli jsem ti prodělala nějaké potíže. Protože jsi teď tady a neměl by jsi tu být.".
Byla jako laň.
Plachá, nevinná, naprosto úchvatná.

,,Jsem tady, protože tady chci být, maličká. Teď jez, máš tu ještě kuře s brambory. Nic jsi rad neměla, tak jsem nakoupil.".
S šokem si prohlíží plnou lednici. Možná jsem to trochu přehnal.
,,Huntere! Toho je straně moc! Kolik ti dlužím? Musím ti to zaplatit!". Nutí mě to do smíchu. Koktala a mumlala slova, jenž nedávala příliš smysl. ,,To v žádném případě. Nic za to nechci, maličká. Udělal jsem to, protože jsem chtěl.".
Jedla spokojeně polévky a mlsně si prohlížela kuře. Děkovala mi a mezi sousty vychvalovala mé kuchařské umění.
,,Musíš víc jíst, maličká. Cítíš se lépe?".
Přikývne. Znovu mi děkuje a když se pokusí vstát, zapotácí se. Chytám jí tak tak.
,,Měla by jsi jít ještě ležet, Zaro.".
Kroutí hlavou a tiše šeptá, že potřebuje sprchu.
Trpím jako raněné zvíře.
Vidět znovu její tělíčko? Ntahé, jako na zlatém podnose?
,,Pomůžu ti, pojď.".
Nejspíš by se sama na nohou moc dlouho neudržela. Záporně mě odstrkuje, stydí se a mumlá výmluvy.
,,Už jsem tě viděl nahou, maličká. Nedotknu se tě, slibuji.".
Neměla příliš na výběr. Nervózně se ošila, když usedla na malou stoličku v koupelně. Klečel jsem před ní a zrychlil se mi dech, když si začala kousat spodní ret. Bylo tak zatraceně sexy, až jsem si musel dát facku. Samozřejmě v duchu. Musím si odkašlat. Je přeci nemocná, sotva stojí a mě tu stojí pták. Připadám si jako nadržený kretén.
Uhýbám pohledem, rozbitá dlaždice na pravé stěně, je teď mým středem zájmu. Vlastně cokoliv bylo lepší, než pohled na její tělo.
Pohupovala nohama a opřela se o mé rameno.
,,Myslím, že to zvládnu sama, Huntere. Děkuji za pomoc.".

Viděla snad moji beznadějnost? Usednu na chladnou podlahu za dveřmi. Poslouchám a trnu, aby neupadla.
,,Kurva...". Bylo mi těžko. Ztrácel se mi ten pocit pohody a nahrazovaly ho výčitky.
,,Co to tady vlastně dělám?".
Promnu si bolavé spánky. Tepají jako o závod a mě se obrátí večeře v žaludku.
,,Co se to, kurva děje...."
Pocit viny se dostavil dřív, než bych čekal. Motám se tu okolo ní...
Třeba nic z toho, vlastně nechtěla....
Možná, tu nechce mě....
Možnost, že mě nepotřebuje je rozhodně nejhorší pocit  -hned po zjištění, že mám zbytek života strávit s magorem- jaký jsem mohl zažít.

Chtěl bych jí vzít a utéct. Nechat všechno a začít od nuly. Tak strašně moc bych to chtěl udělat, ale moje důstojnost mi bráni.
Ale...
Není život o tom, porušovat pravidla?
Měnit zarytý systém?
Vzdorovat předepsané cestě?

,,Huntere? Mohl by jsi mi pomoct?".
Její křehký hlásek mi vytrhl srdce, zmačkal ho a vrátil nazpět...

Noci jsou temné a plné hrůz...