Zaraki & Hunter

Chapter 30

Zaraki

Krátce před třetí ráno, jsem zalezlá v posteli a nemohu nic krom dýchání. Kupodivu...
Stejně tak tomu bylo i  dalších několik hodin. Do chvíle než mi uprostřed zajímavě deštivého dne, nezačne neznáma osoba klepat na dveře. Chtěla bych se zvednout...
Začínám chápat proč mi takhle je. Při prvním pohybu se mi rozpálí snad celé tělo. Je mi mdlo, svět je až rozmazaný a já nějak ztrácím balanc. Znovu jsem se zabořila do matrace. Zvuky mi začínají splývat. Sluneční paprsky mi řežou oči a to co bych teď vážně ocenila, je tma.
Ten někdo je vážně vytrvalý.
Dobelhala jsem -s pomoci boží- ke dveřím a po zjištění, že je to jen Derek se zapotácím.
Jeho silné paže mě chytají.
Starostlivě mi dává dlaň na čelo a jeho tvář je zahalena deštivým mrakem.
,,Není to dobře? Čarodějko, úplně hoříš.".
Neztrácel čas a nesl mě do ložnice.
,,Měla jsi mi třeba jen napsat. Máš tu něco na horečku?". Zatahoval závěs a pokoj byl najednou v příjemné temnotě.
Zavírám bolavé oči a poslouchám jeho hlas. ,,Přišel jsem se ti omluvit, že ten dnešek nevyjde. Ale ty stejně nejsi zrovna ve formě.".
Hladil mě ve vlasech a po chvilce se matrace prohla. ,,Odjíždím už dneska večer. Chtěl jsme se s tebou alespoň rozloučit.". Příjemné teplo, které vyzařoval mě pomalu uspávalo.
Fakt, že mi teď nebude dělat společnost bolel.
,,Bude se mi stýskat, Dereku.".
Najednou se mi už nechce spát. Chci ho objímat do zásoby, abych se necítila tak sama.

,,Sere mě, že tu budeš sama. Když se nebudeš cítit dobře, zavolej si doktora, ano?". Jen kývám na souhlas. Byla jsem na něm natisknutá jako klíště. Vnímat okolí bylo až příliš náročné a při mém tisknutí na jeho tělo, zjišťuji, že je v pracovním.
Zahalen v černé a těžké uniformně.
,,Čarodějko..". Syknul. Jen jsem mu pochválila jeho vzhled a on mi věnoval bolestný pohled. ,,Víš ty vůbec o tom...". Prudce se zvedl a já se bezmocně octla pod ním. Zatíná čelist a chrčí mi do tváře. ,,Že máš jen tričko?!".
Bylo mi to úplně jedno. Jenže jemu stačil pohled na má prsa a chrčí znovu. ,,Sereš mě, čarodějko. Jsi tady polonahá a celá se klepeš. Stojí mi z tebe péro.".
Lehl si na zadá a ruce si dá za hlavu. Je napnutý jako struna. ,,Měl jsem tehdy zachovat jinak.". Najednou přešel na úplně jinou konverzaci.
,,Měl jsem v tom  Hunterovi zabránit. V jeho svatbě. Kdybych něco udělal... Mohla jsi teď ležet s ním. Mezi vámi dvěma je něco, co mezi námi nikdy nebude. Ty totiž toužíš po jeho srdci- těžko říct jestli nějaké má-, ale ke mě tě táhne jen chtíč.".
Zas přišel a říkal mi věci, které nezvládám vstřebat. Alespoň ne teď. Začíná mi třeštit hlava a žaludek se mi obrací. ,,Aby jsi věděla, vůbec mi to nevadí. Smět se tě dotýkat, je něco neskutečného. Sice se budu opakovat, ale...
Hodlám si tvoje tělo nechat, dokud se neobjeví někdo lepší. A jedinej chlap, kterej je lepší než jsem já, je Hunter, čarodějko.".

Musela jsem usnout. Probudila jsem se až druhý den ráno a bylo mi tisíckrát hůř. Malý lísteček od Dereka, ležící na nočním stolku, mi oznamuje, že léky mám v kuchyni na lince.
Jenže...
Hlavu mám jako střep a v žaludku se mu usadila mokrá houba. Celá se klepu, je mi zima a za chvilku zase strašné horko. Trvalo mi, než jsem si vůbec došla na záchod a představa cesty zpátky, byla děsivá. Zapiju léky a se sklenicí s vodou zamířím zpátky.
Jenže...
Zatmí se mi před očima a setkávám se s tvrdou zemí. Bolí mě snad každý sval v těle. Co teď budu dělat? Derek je pryč a já si po chviličce- kdy musím zaostřit- všimnu krve na stehně.
Zatraceně.
Lovila jsem okolo telefon. Neměla jsem moc možností a když začnu hystericky plakat, vzpomenu si něj.
Dlaň mám ulepenou od krve. S třesoucím hlasem čekám, jestli to někdo vezme.
Na druhé straně se ozval rozespalý hlas a ve mě hrklo.
Bylo to jeho číslo? To které mi dal na mé narozeniny?
,,Huntere...". Překvapením bylo, že mě vůbec slyšel. Na chvilku bylo ticho a já v pozadí slyšela šustění. ,,Maličká? Děje se něco? Jsi v pořádku?". Zněl rozespale a jeho chraplavý hlas mi připomene všechny ty rána, které jsem s ním zažila. ,,Potřebuju pomoc...". Na víc jsem se nezmohla. Bylo mi špatně od žaludku, v hlavě úplně vymeteno. Skoro ani nevím, co říkám.

Hovor utichl úplně. Opřená o linku jsem jen poslouchala kapky deště, dopadající na parapet. Další deštivý den. Chtěla jsem křičet, někde uvnitř se ve mě pralo tolik věcí, že jen slzy nestačí. Vyplakala jsem už celý oceán.
Zavírali se mi oči.
Pomůže mi vůbec?
Nejspíš jsem tu mohla ležet ještě několik hodin. Rána na stehně už přestala alespoň krvácet, ale to jak to pálí, je nesnesitelné.

Hlasité zaklepání se opakovalo třikrát po sobě. Přemýšlela jsem, jestli se vůbec zvládnu zvednout. Chvilku to trvalo, ale naléhavý hlas zpoza dveří, mě přinutí rychle odemknout.
Sotva stojím na nohou. Zaostřuji má mužskou postavu, ale poradně to nejde. Všude jsou černé fleky a ani tvrdý hlas, jenž mi o pár vteřin později šeptá, že bude všechno v pořádku, mě neudrží při vědomí.
Upadla jsem do temnoty, jenž hřála jako oheň.

Slabší, ale stále se snažím překonat svou lenost a něco napsat🤦‍♀️
Další kapitola bude z pohledu Huntera. Kdo ví, co všechno se mu honí hlavou.🔥