Zaraki & Hunter

Chapter 27

Hunter

Tma. Hustá a jediný způsob, jak jí prolomit, bylo probudit se. Nikdy jsem se neprobouzel raději, než v posledních měsících. Raději jsem propil celou noc a pak celý den makal, než usnout a zažít ten pocit bezmoci.

Zahrada byla zahalena noční tmou a krom sovy, hnízdící ve starém dobu, nebylo slyšet nic. Neslyšel byl vážně skvělý pocit. Škoda, že to nikdy nevydrží dlouho.
V proutěném křesle, sedím už pěknou dobu. Stihl jsme západ slunce a tři piva. V černém obleku se chystám na nesmyslnou akci, která sice patří mně, ale raději bych zůstal tady.
Vlastně...
Nechtěl bych být vůbec.
Klidně ticho, přeruší jekot na celý dům. Zahrada mých rodičů, bylo poslední místo, kde jsem měl klid. Teď zmizel někam do neznáma a vystřídal ho pištivý hlas mé ,,ženy,,. Řvala mi do zad, jestli už se hodlám zvednout. Jak strašný jsem a jak dlouho ještě bude čekat.
Chtěl jsem jí zařvat do obličeje, jak strašně jí nesnáším. Místo toho si hlasitě povzdechnu. Nad její zbytečnou existencí.
Nebyla špatná. Vlastně vůbec ne, jen za tvou pěknou tváří číhalo zlo.
Nekonečné zlo.
,,Už jdu.". Mumlám si pod vousy, sám pro sebe nadávky na svou hlavu.

Stažený žaludek mě trápil až do ateliéru. Chtěl jsem je všechny poslat do hajzlu. Místo toho třesu každou rukou, která se mi nabídne. Chladný, falešný úsměv, rozdávám na potkání, jen abych se vyhnul pohledu matky. Držím Hanu kolem pasu a kopnu do sebe druhou sklenku vína. Na odvahu, abych přežil tenhle večer, potřebuju vidět někoho normálního. Rozhlížím se, pátrám po známe tváři, až někoho konečně zahlédnu. ,,Dojdu si pro pití, pak tě najdu.". Nechal jsem jí tam stát. Její napjatá tvář mi prozrazuje, že ný nejraději začala řvát. Jenže tady? Bylo tu tolik lidí, že jí to strach nedovolil. Nebavila mě stejně, jako celej můj život.
Kráčel jsem mezi lidmi, kochajícími se mou prací.
Čím blíže jsem byl Derekovi, tím jsem zpomaloval. Zachytil můj pohled a mávl rukou. Rukou mi naznačil, že není sám a mě se stáhlo hrdlo.
Chtělo se mi brečet.
Její krásný úsměv, byl jako ostrá dýka bodající do mých zad. V krku se mi usadil knedlík a jen stěží polykám.
Divá se upřeně na bonsaj ze dřeva a jen se usmívá. Její drobné tělíčko zahalují červené šaty. Seděli na její pokožce jako druhá kůže a já jen vzpomínal jak jsem jí držel boky.
Jak byla nádherná, když se na mě vlnila a křičela mé jméno.

Mám tam jít?

Zelené oči na mě zůstanou viset. Zmizí jí z tváře úsměv, ale ne na dlouho. Nasadila ten tvrdě trénovaný. Ten, který ukazovala cizím lidem. Další dýka v mých zádech.
,,Ahoj, brácho.". Derek mě bratrsky obejme a já mu to rád oplatím. ,,Jak to jde? Dobrý?". Starostlivost, jakou mi vždy poskytoval, jsem miloval.
Dal bych mu všechno.
Dal jsem mu všechno.
,,Jo v pohodě. Co ty?". Jen kývne hlavou a očima se ptá, jestli má odejít. Po mém zhroucení a proslovu o svých citech, jsme si dost věcí vyříkali. Jenže, já se teď nedokázal soustředit na nic jiného, než na ní. Byla vždycky tak maličká? Zblízka byla ještě drobnější, než si pamatuji. Kolikrát jsem jí řekl, aby na mě zapomněla? Řekl jsem jí to vůbec?
,,Tak já dojdu pro pití. Dáš si něco, Zaro?". Derek prolomil tok mých myšlenek.
Kývnu jeho směrem a podávám mu prázdnou sklenku.
,,Dám si něco nealko. Děkuji.". Její hlas. Tak jemný a uklidňující. Připadal jsem si s ní, jako u oceánu. Přesně tak působila. Jako klidné vlny, tančící v obzoru.
Chybělo mi všechno.
Její vůně, dotek...
Co by se stalo, kdybych jí teď políbil?
Chtěl jsem to tak moc udělat. Poslat všechny do hajzlu, říct jim, jaké jsou kurvy a políbit ji. Dlouze, tak aby věděla, že patřím jen jí.

Derek mi zmizel z dohledu a já váhavě přistoupil. ,,Ahoj, Huntere.".
Ležel jsem jí někde u kolenou. Měla mě ve své moci a já se nemohl vymanit z toho vlákna, které okolo mě omotala.
,,Ahoj, maličká.".
Zhluboka se nadechnu a přistoupím po její bok. Tiše si užívám její vůni a tu hustou mlha, která mě pohlcuje. ,,Líbí se ti tady? Není to nuda?".
Pohotově vrtěla hlavou.
Byla tak strašně krásná.....
,,Jsou krásné. Tvé sochy se mi opravdu moc líbí. Děkuji, že jsem mohl přijít.".
Tak nějak si matně vzpomínám, že jsem v opilosti pozval i jí. Nečekal jsem však, že opravdu přijde.
,,Jsem rád, že jsi přišla. Moc ti to sluší, maličká.".
Divá se. Její zelené oči teď patří jen mně. Jakoby něco hledala, snaží se uhýbat pohledem, ale červené tváře neschová.
Chvilku jen mumlá a nakonec zalituji, že jsem to bráchovi říkal.
,,Derek mi řekl... Že jsi-jsi si nechal...".
Věděl jsem o čem mluví. Je sotva slyšet a já se rozhlédnu se.
Skloním se k ní. Její hrudník se zastaví a ona se vyděšeně divá na mou ruku.
Sevřel jsem její dlaň ve své, protože ta vzdálenost byla nesnesitelná. ,,Tvoje jméno chci nosit až do své smrti, Zaraki. Chci ho mít na těle, protože jsi pro mě důležitější, než jsi myslíš.".
Je studená. Bez rozmyslu jí přehazuji své sako přes holá ramena. Ucukne a hned děkuje.

Nevěděla co říct. Já nevěděl co říct.
V tichosti jsme vedle sebe stáli a hleděla na stupidní sochu. Bylo mi zvláštně. Tísním v sobě tolik bolesti, při pohledu do jejích očí. Nejraději bych zemřel, abych zapomněl na její rty a sladké slova. Hladila mě ve vlasech a tiše komentovala film. Polibky, kterými jsem ji probouzel. Byla někým, za kým jsem se vracel a bylo to jako....
Bylo to jako chodit domů.
Někam, kde na mě čekala krásná žena a dávali mi sladké polibky. Nandala mi teplou večeři a ptala se, jak bylo v práci.
Tohle všechno jsem měl.
Nejlepší okamžiky, mého zasraného života jsou, kurva, pryč.
Ve skrytu očí, pod mým sakem...
Držela mě stydlivě za ruku a neustále se ohlížela. Bála se, že to někdo uvidí a já v duchu děkoval Derekovi. Jeho krátká smska o tom jak zdrží matku, mi sevřela hrudník.
Pro tenhle okamžik, byla zase moje.