Zaraki & Hunter

Chapter 40

Zaraki

Jak hloupá jen ještě mohu být? Sním tu o něm jako o svém a přitom jsme mu neřekla něco tak důležitého. Na co jsem to vlastně myslela?
Nic neříkal. Jen stál na místě a v dlani mačkal krabičku léku.
Nejspíš mi nedošlo, co to znamenalo pro něj. Přeci jen, byl o dost starší než já, a v jeho věku už muži pomýšlí nad dětmi.
,,Wow..".
Konečně z něj něco vypadlo a nebylo to ani trochu, příjemné.
Ještě se celá klepu a zvládnu jen civět na jeho tělo, které se konečně dalo do pohybu. Usedl na židli a jen zhluboka vydechl. Možná jsem to teď úplně pohřbila. Ztratím se sama v sobě, už mu nemám co říct, protože z jeho pohledu nelze nic vyčíst.
,,To jsem nečekal. Proč jsi..".
Prohrábne si havraní vlasy a znovu vydechne. Je v nesnázích, neví co říct a já stále bloudím v temnotě. Jsem tak hloupá. Bylo mi zle od žaludku a nutkání plakat se dostaví za okamžik.
Hunter se zvedl a zmateně chodil po místnosti. Zastaví až u botníku, kde nechal své cigarety.
Pomalým krokem se vracel zpět na své místo a oblékal si kalhoty, které byly doteď přehozeny přes onu židli. Zapaloval si, měla bych si tady sednout? Stojím tu jako solný sloup a nejsem schopna mu cokoliv říct.
Jenže Hunter mluvit chtěl.
,,Proč jsi mi to neřekla?".
Bylo mi fakt špatně. Cestou na volnou židli si mnu ruce, abych nebyla tak nervózní. Beze slov mu beru cigarety a jednu si sama zapálím.
,,Já.. Chtěla jsem ti to říct, když jsi mi přinesl ten prášek, ale tehdy jsem si nebyla jistá jestli nejsem jen povyražení na týden.. A pak jsem si vůbec neuvědomila, že jsem ti to neřekla, protože jsi tady byl a pak zase ne a..".
Plácám jeden nesmysl za druhým. Vypadal u toho tak neutrálně a chladně, že ztrácím naději.
,,Jsem teď trochu.. vykolejenej. Nepřestanu tě kvůli tomu milovat, maličká. Jen.. Jsem si párkrát představil jak držíš moje mimčo. Jsem dospělej chlap, maličká. Mně bude stačit, když budeš moje.".

Přes slzy jsem toho moc neviděla. Popel z zhaslé cigarety zašpinil stůl a Hunter se zvedl do silného postoje.
,,Pojď do postele, Zaraki.". Nabízel mi svou dlaň, nedopalek házím do sklenice na kraji stolu a zvedám se. Jeho konejšivá slova mi moc nepomáhají. Představoval si mě, jako matku svého dítěte? Nikdy mu nic takového nedám.
Cítila jsem se jako největší zklamání.
,,Nepřemýšlej nad tím, maličká.".
Zakryl nás peřinou a v pevném objetí mi líbal krk. ,,Je mi to jedno. Nezáleží na tom jestli budeme tři, čtyři, nebo jestli budeme jen my dva. Dokud budu moct mít tebe, budu spokojený, Zaraki. Můžeme spolu cestovat, šukat, můžeme dělat co se nám zlíbí.
Zbožňuju tě k zbláznění.".
Bere mi slova. Pod tíhou jeho těla nejsme ani vidět. Schovává mě před světem a zahlcuje mě pocitem bezpečí. Bylo mi tak dobře. Unaveně mumlám, že se mi to líbilo. Chci jen zazdít tu nepříjemnou situaci před chvíli.
,,Taky se mi to líbilo, maličká. Ráno ti udělám snídani, co by jsi si dala?". Tiše se zasměji. Nikdy jsem neměla takový pocit jako teď s Hunter. Začínal pro mě znamenat víc než jen někoho, do koho jsem zamilovaná.
Noc vyplněná mazlením a tak dobrým spánkem, že se neprobudíme před dvanáctou.

Mohlo být kolo jedné, trhnu sebou při zvuku hlasitého zvonku. Stačím jen zahlédnout Huntera jak odchází z ložnice.
Nemotorně se hrabu z postele, studená podlaha mi mrazí chodila a když se dostanu do druhé místnosti, rozmazaně zaznamenán mého domovníka.
Příliš z jejich rozhovoru nezaslechnu, Hunter zavře dveře a já si pohladím paže. Je pěkná zima a já ještě rozespale klopýtám. ,,Platíš docela dost za takový být. A ten chlápek se mi vůbec nelíbí.".
Zaplatil za mě nájem?
Jsme ještě zmatená a on toho jen využívá. Lehce mě zvedá a odnáší zpět do postele, kde i semnou padá do peřin.
,,Chci ještě ležet, maličká.". Pokládá si hlavu na má prsa pevně mě svírá. ,,Proč jsi mu dal svoje peníze? Já přeci mám na nájem.".
Bylo mi zvláštně. Nepotřebovala jsem jeho peníze. Chtěla jsem jen jeho.
,,Protože jsem chtěl. Teď jsi moje a já nechci aby jsi platila nájem, elektřinu ani jídlo. Mám dost peněz abych tě uživil, maličká. Tak to teď bude tady, a potom to bude i v našem novém domově. Když budeš chtít pracovat, tak budiž. Budeš chtít studovat, studuj. Můžeš si dělat co chceš.".
To jak to říkal. Chtěl mi dat všechno co bych chtěla, i když nic z toho nepotřebuji.
,,Huntere?".
,,Mhhm?". Ramínko mé košilky bylo rázem dole. Dostal se k mému prsu a bylo vážně těžké s ním bojovat.
,,Copak ti vážně nezáleží na tom, co tvoje rodina říká na tvůj rozvod? Sice jsi mi to neřekl, ale asi z toho nejsou moc nadšení. A tvoje žena ti ublížila..".
Přestal mi okousávat prso a zahledí se mi do očí. ,,Je mi to, kurva, u prdele. Jestli nechtějí abych byl s někým koho miluju, tak mě můžou klidně vydědit. Derek je moje rodina a ten bude stát vždycky za mnou. Nepotřebuji nikoho jiného.".
Je mi z toho trochu smutno. Stále si v hlavě opakuji jeho slova. Nepamatuji kdy mi někdo řekl ,,miluji tě". Krásný pocit na hrudi se nechtěl pustit. Obklopená jeho vůni se nechám líbat na hrudi.
,,Dal bych si tě místo snídaně, maličká. Ale je spíš čas oběda. Zajdeme někam?".
Příliš na vybranou nemám. Práci mohu udělat večer a myšlenka na jídlo, je taky dost silná.
,,Co takhle něco sladkého? Kafe bych potřeboval.". Jen kývám na souhlas a plazím se ke skřínce. ,,Měl bych se zajet převléct, stavíme se u Dereka, nevadí?".
Další věc byla, že jsem s Derekem dělala spoustu věcí a teď se mu mám normálně dívat do očí. Byla jsem moc ráda, že se v pořádku vrátil, ale cítím se provinile.
,,Brácha je dobrej chlap, Zaraki. Jen měl vždycky na prvním místě práci. Sama musíš vědět, že když mu zavolají, tak jde hned.".
Čte mi snad myšlenky?

,,Můžu tě držet za ruku? Venku?". Dřív jsem se pořád otáčela, jen aby nás jídlo neviděl.
,,Ne jen to, maličká. Můžeme se spolu líbat, držet se za ruku a když budeš chtít, klidně tě někde venku i oprcám.".