Zaraki & Hunter

Chapter 19

,,Nevíš co chceš. Víš o tom, co nemůžeš mít, ale přesně tam..
Je nejlepší, začít.".

Kdo mi jen tohle řekl? Jedna noční můra, střídala další. Celé dny i noci. Prázdnota, bezcennost...
Bez jediné vzpomínky na modré nebe. V temnotě vlastního nitra. Spoutaná řetězy vzpomínek, hladovějící po okamžiku, kdy má duše, pocítila chladné moře.
Kde to jsem?

Bylo třináctého července. Sluneční paprsky prosakují skrz závěs, přes celý být je slyšet větrák. Na studené podlaze, oslavující své narozeniny, se topím ve vlastním potu.
Hned vedle se pomalu rozpouští zmrzlina a já si zaujatě prohlížím ozdobnou svíčku. Na jejím vrcholu je ohořelý knot a já zapomněla na své přání. Sfouknout jí, mi trvalo dobrých deset minut. Po vlně slz a dvou cigaretách, jsem se odhodlala uhasit ten malý plamínek.
Jsem sama...
Z malého rádia se line jazz hudba a na malý okamžik se zamyslím, co jsem si mohla přát.
Jenže....
Chtěla jsem usnout...
Po dlouhém přemlouvání se stejně zvedám a zamířím na záchod. Plán byl jasný, sníst zmrzlinu a pak vymyslet další plán.
Bohužel, asi jsem zase zapomněla na nájem. Pan Forest se dlouho neozval a byl nový měsíc. Nikdo jiný, by mi totiž v tomhle vedru neťukal na dveře. Tak jako vždy, s obálkou v ruce, s omluvou otevírám. Musím teď vypadat hrozně.
Rozcuchané vlasy, červené oči.
Navíc, šaty co mám na sobě, víc ukazují než zahalují.
Mohlo se mi to jen zdát.
Tohle všechno, mohl být jen hloupý sen. Chtělo se mi plakat snad ještě víc. Chtěla jsem zabouchnout ty zatracené dveře, ale nebylo mi to dovoleno.
Padl na mě temný stín jeho postavy.
Všechny zvuky kolem, se najednou slijí do jednoho, hlubokého ticha. Sekundy? Možná minuty, kdy jen civím do jeho očí.
Moje přání...
Hunter...
,,Ahoj, maličká.".
Hluboký hlas. Zněl tak unaveně a ztrápeně, že nemám sílu bojovat s vlastním nitrem.
Rozplakala jsem se.
Stal ve dveřích, jednou rukou držel dveře a v druhé měl velký svazek květin. ,,Můžu dál?".
Vlastně mě ani nenapadlo odporovat. Hlavou mi běhalo, proč tu vlastně je...

Zastavil se u jídelního stolu. Díval se po pokoji a já s třesoucím hlasem, konečně něco řekla. ,,Proč jsi tady?".
Neodpověděl. Vypadalo to, jako by se nadechoval a něco chtěl říct, ale nic z něj nevyšlo. ,,Huntere, proč jsi přišel?".
Byl to opravdu on?
Nemám prostě jen, halucinace?
Nic neříkal, jediné co udělal, bylo otočení. Najednou mi jeho ramena připadala, až nezvykle velká. Je úplně jiný, než si ho pamatuji.
Rozpoznat cokoliv, co bylo v té temné mlze, bylo skoro, nemožné. Fleky různých barev se mihotají, všude kolem. Jako když vás hodí do ledové vody. Pocit, naprosté zoufalosti.
Nohy se mi podlomí a než usednu na chladnou zem, stihnu ztratit dech.
Kdo by řekl, že mi bude stačit, pouhé pohlazení.
,,Máš narozeniny, maličká." Pravou dlaní mi jezdí po zádech v pravidelném tempu a mě je mnohem líp. Vidět mu takhle blízko do tváře, bylo plné zajímavých vzpomínek. ,,Je to v pohodě, mmm?". Kývám hlavou a odolávám pokušení, dotknout se ho. ,,Všechno nejlepší, maličká. Přinesl jsem ti kytku, ale nemám dort.". Seděl hned vedle a konečky prstů hladil mou paži. ,,Přišel jsi, protože mám narozeniny?".
Vlastně jsem nikdy svoje narozeniny s nikým neslavila.
,,Nechtěl jsem, aby jsi byla sama. Jsem tu, jako někdo, koho znáš. Ne jako ten, kterého si pamatuješ.".
Zvedl mě z podlahy a pak se na krok vzdálil. Držel si, chladný odstup. Ve tváři napsaný výraz, dlaně zaťaté v pěst. V černém oblečení jen vyniká jeho velikost.
Co jsem to chtěla říct?

,,Mám pro tebe, dárek.". Zakoukám se do jeho očí. Studené a hluboké...
Úplně jiné....
,,Dárek?". Šeptám, třesu se a pořád dokola si opakuji, jak moc špatný je nápad, dotknout se jeho tváře. ,,Jo. Jen je někde jinde. Chceš, abych tě tam vzal?".
V plánu jsem sice nic neměla, ale byl to špatný nápad. ,,Nedotknu se tě. Budu klidně stát dál od tebe, udělám.. Udělám cokoliv budeš chtít, jen mě nech, abych tě tam vzal, maličká.".
Jeden přešlap za druhým. Po tiché větě, že se jdu převléct, usedá za stůl.
V pokoji si několikrát nafackuju a nesmyslně pochoduji.
Trvá mi patnáct minut, než vylezu. Modré šaty mi jsou po kolena s dlouhým rukávem, abych měla co mačkat. Napjatá atmosféra, kdy si mě prohlížel od hlavy až k patě, mi byla tak nepříjemná, jak to šlo. Nakonec to byl ale on, ten kdo promluvil jako první. ,,Sice nevím, jak to máš teď s Derekem. Ale zmlátil jsem ho. Protože tě chtěl nechat samotnou a to mě fakt nasralo.".
Stále sedel u stolu a škrtal zapalovačem. Povzdechnu si. ,,S Derekem, nemám nic. Jsme jen... Přátelé.". Věnuje mi úšklebek. ,,Vyrazíme?".
Jsem dva kroky za ním. Následuji ho do teplého dne, aniž bych si dvakrát promyslela.
Panovalo mezi námi ticho, chtěla jsem slyšet jeho hlas ale on jen pokračoval k mně známému autu.
Mezitím, co pokuřoval cigaretu, jsem si mohla poradně prohlédnout. Na denním světle vypadá....
Až teď, odleskem světla, zahlédnu zlatý kroužek. Srdce mi lehce poskočí. Bylo mi z toho, smutno. Malý kroužek, který znamenal tolik. ,,Zaro?".
Natolik zahleděná, že nepostřehnu jeho hlas.
,,Děje se něco?". Kladl otázky, ale nedával odpovědi. Měla jsem jet v autě, na místo o kterém nic nevím. S někým, kdo mi vzal to poslední, co jsem měla.
Na malý okamžik, jsem přestala myslet na následky...
,,Jsi ženatý, že?".

Zahodil nedopalek a několika kroky byl u mě. Zastavil na délku paže, celé něho tělo se napínalo, jako struna. Několikrát se rychle nadechnu a zamrkám. ,,Maličká...".
Cítila jsem se, jako zraněná ovce v temném lese. Hunter totiž vypadal, jako hladový vlk, toužící po kusu masa.
,,Ztratil jsem tě, rovnou dvakrát. To jen dokázalo, že pro tebe nejsem dost dobrej. Vím, že tě Derek šukal, maličká. Když jsi se tehdy, zjevila u něj doma...
Pohádali jsme se. Dostal tě a mě tím ukázal, jak na hovno ses musela cítit ty. Je fakt těžký, dívat se na tebe a nesmět se tě dotknout. Chci ti jen dát tvůj dárek a zmizet z tvého života. Tak to bude nejlepší.".

Nejsem si jistá....
Jestli...
Pokračovat....