Zaraki & Hunter

Chapter 20

Polovinu cesty si ani nepamatuji. Usnula jsem, krátce po začátku, když se rozkoukám parkuje a venku je skoro tma. Vystupuje a než se stihnu odpoutat, otevírá mi dveře. ,,Kde to jsme, Huntere?".
Upřeně se divá do dálky a já uslyším šumivé ticho. ,,Sice jsme nestihli západ Slunce, ale snad tě to potěší.".
V okamžik, kdy jsem spatřila modrou vodu, mizející v písku....
Splnil mi moje přání.
Vlastně hned dvě.
Přestala jsem myslet na všechno a rychlým krokem, po úzké stezce, se pomalu blížím k moři. Široko nebyl nikdo a nic. Takový klid a ticho. Za obzorem se táhnou, poslední paprsky světla, písek je chladný a čím blíž k vodě jsem...
Musím se usmívat jako malé dítě. Nechala jsem za sebou boty a chodila teď máčím v chladné vodě. Je to tak příjemné...
,,Huntere..".
Seděl tak metr ode mě. Sledoval snad každý můj pohyb a pokuřoval cigaretu. Pod ním je rozprostřená deka a on jen čeká, kdy se přidám.
,,Ano, maličká?".
,,Děkuji, že jsi mě sem vzal.".
Byla jsem tak šťastná. Tak, jako nikdy. Rozhodnutá, prosedět na tomhle místě několik hodin, usedám po jeho boku. ,,Nikdy mi nikdo, nedal to co ty, Huntere.".
Mlčky, vedle sebe, pozorujeme noční oblohu. Vlny do sebe naráží v pomalém tempu a mě se chce plakat.
,,Říkala jsi mi, že jsi nikdy nebyla u moře. Tak šťastnou jako jsi teď, jsem tě chtěl vidět, každý den. Všechno jsem to posral, maličká. Vzal jsem ti toho tolik...".
Vzal?
Tentokrát jsem mu skočila do řeči. ,,Všechno jsem ti dala, Huntere. Nic jsi mi nevzal, protože to všechno...
Chtěla jsem to. Chtěla jsem tak moc tebe, že mi bylo všechno jedno.".
Vlastně jsem na něj myslela pořád. Derek měl pravdu. Byla jsem do něj zamilovaná. Tak moc, až jsem to nedokázala ovládnout. Teď tu byl, ženatý, nedostupný. ,,To já chtěl tebe. Chtěl jsem každý kousek tvého těla i nitra. Udělal jsem spoustu chyb. Nejdou napravit a nemůžu nic udělat, ani teď. Myslel jsem, že ti to dá alespoň Derek. Nechci vám zasahovat do vztahu. Jestli jsi ho celou dobu ignorovala, jen kvůli mně, tak nemusíš. Je mnohem lepší, než jsem kdy byl já.".
Nesouhlasila jsem. Nebylo odpovědi, zda byl lepší nebo ne.

Hleděl si do dlaní a pokračoval ve svých slovech. Dělal mi to čím dál tím těžší.
,,Tvoje tělo, bylo jako stvořené, abych ho měl. Držet tě za ruku, vůně tvých vlasů mi tak hrozně chybí, maličká. Tvůj smích mi zní v hlavě, každičký den.". Hrál si se svým prstenem a já neměla odvahu, cokoliv vyslovit. Proč mi říkal, takové věci?
,,Řekla jsi mi, že mě máš ráda. Tehdy mi došlo, že tě, kurva miluju. Tak moc jsem se do tebe zamiloval, že jsem tě ztratil.".
Miloval?
Nic by to nezměnilo na tom, že by se oženil. Byla bych dál jen, milenka.
,,Využil jsem tě, Zaro. Nikdy si neodpustím, že jsem to udělal. Ale, nechci litovat jediného okamžiku, který jsem s tebou strávil.".
Hodiny ticha.
Jen s jeho přítomností, zamýšlená nad jeho slovy.
V hlavě mi utkví myšlenka, že je to nejspíš naposledy, kdy ho vidím. Slova, která bych chtěla říct, mi nejdou přes jazyk.
Tohle všechno....
Venku se ochladilo a i když jsem schovaná v jeho mikině, třesu se.
Odtrhnu pohled od svých bot, když mi lehce sevře rameno. ,,Je skoro jedna. Odvezu tě domů.". Nechtěla jsem se s ním rozloučit. Loudala jsem se. Jak do auta tak i o hodinu později, ke dveřím mého bytu. Celou dobu si udržoval chladný odstup. Stál mezi námi, obrovský ledovec. Zdálo se to být tak dávno, kdy jsem byla naposledy v jeho objetí. Všechno to bylo tak rychle...
Všechno co skončilo, vlastně nikdy nezačalo. Odsuzovat jeho manželství, když jsem sama dělala něco horšího. Jsem pitomá.

Jenže...
Chtěla jsem...

,,Nedotýkej se mě, maličká.".
Skoro jsem se ho dotkla. Dělil nás malý kousíček. Zastavil se mi na malý okamžik dech. Jeho chladný, hluboký tón mi nedal možnost cokoliv říct. ,,Když to totiž uděláš, zničím tenhle svět, abych to mohl mít navždy.".
I když mi to sám zakázal, pohladil mě po tváři. ,,Slib mi něco, Zaro.". Do volné dlaně mi vtiskl malý papírek. Aniž bych se na něj podívala, pokračoval ve svých slovech. ,,Když budeš potřebovat pomoc, zavolej na tohle číslo. Ať se bude dít cokoliv, prostě zavolej.".
Ustoupil a pomalu se vzdaloval. ,,Buď prosím šťastná, maličká.".

Štěstí? Co přesně tohle slovo znamenalo?
Jeho mizející postava mi vehnala slzy do očí. Bylo to opravdu naposledy?
Zmatek, který teď ovládl celou mou mysl, byl nekonečný. Pátrala jsem v paměti, kdy naposledy jsem byla šťastná. Problém byl, že to bylo v jeho objetí.
Hunter je pryč. Nejspíš už se do mého života nikdy nevrátí a i přes to mám pocit, že je to všechno špatně.
Celý můj život, je jenom špatný vtip.

Já vím, že zrovna dvakrát aktivní nejsem. Snažím se, aby to dávalo smysl. Těžko říct, zda se mi daří či ne.
Otázkou však je...

Co je to štěstí?