Zaraki & Hunter

Chapter 4

,,Umím, francouzsky a taky plynule španělsky. Chodila jsem na hodiny piana, to je možná to jediné co pořádně umím. Nikdy jsem u ničeho nevydržela dlouho a navíc, nikdy nebyl čas abych se něco naučila poradně."
Prázdné talíře na stole zmizí společně s obsluhou. Poslouchá každé mé slovo, jakoby si to chtěl všechno zapamatovat. ,,Mám ráda léto, květiny jsou vždy tak barevné a pestré když na ně svítí Slunce. I když jsem žila v Anglii, nikdy jsem nebyla u moře, takže tam bych se chtěla jednou podívat. Projít se po písku a poslouchat moře..." Dolehl na mě smutek. Z čista jasna si uvědomuji, že jsem nikdy neměla to, co jsem opravdu chtěla. Nikdy mi nikdo nedal to, co bych opravdu potřebovala.
Jeho hlas mě donutil, podívat se do jeho modrých očí. ,,A tvoje rodina?".
Rodina?
,,Nikdy jsem žádnou neměla. Alespoň jsem tak ty lidi nikdy nevnímala. Moje matka zemřela, když mi bylo patnáct. Hodně pila a nakonec jí to dostalo do hrobu. Vdala se za rozvedeného muže, se kterým si udělala mě. On už měl dvě děti takže...Moje nevlastní sestry mě vždycky dost oddělovali a dávali mi jasné najevo, že do jejich rodiny nepatřím.
Otec hodně pracoval, nikdy nebyl doma a když už ano... Vždycky si vylil svůj vztek na mně. Často na mě křičel a nadával mi. Nevěděla jsem proč, vlastně ani teď nevím, co jsem dělala špatně... Trávila jsem celé dny s domácím učitelem, zavřená ve velkém domě. Byla jsem tak sama, že mi to už ani nepřišlo.
Čím starší jsem byla, tím zlejší na mě otec byl."

Po tváři mi stekla první, neposedná slza.
,,Když mi začal ubližovat, trvalo to asi měsíc. Říkal mi, že jsem k ničemu a za všechno špatné jsem vždycky mohla jen já. Nikdo se nestaral o to, jak se cítím...
Bylo těžké utéct. Bála jsem se, že nebudu mít místo kde žít.
Když mi udělal tohle, sbalila jsem si všechny věci co jsem pobrala a utekla jsem. Teď jsem tady. Žiju z peněz co mi odkázala matka a všechno co si koupím dávám do krabice, protože se bojím, že tu nebudu moct zůstat dlouho."

Zatínal ruce v pěst. Měl ve tváři neutrální výraz a mně došly slova. ,,Proč jsi tady se mnou, Zaro?" Proč? Tuhle otázku si pokládám od doby, co jsme vyšli z mého bytu. Odpověď? Prostá..
,,Protože, je mi s tebou dobře, Huntere. Líbíš se mi.". Snad poprvé ve svém životě, mužů být hrdá na svou upřímnost. Byl zaskočený, ale netrvalo dlouho a nasadil naprosto dokonalý úsměv. ,,Co takhle pivo, maličká? Teď se můžeš ptát ty, na cokoliv jen budeš chtít."
Cesta proběhla v naprosté tichosti, chtěla jsem počkat na klidné místo a prozatím si promyslet, co bych o něm chtěla vědět. Mou ruku uchopil do své hned jak jsme vyšli ven. Podle všeho,  je skoro šest hodin večer a Slunce, které dnes ani nevyšlo, už zapadá za obzorem.
Jeho dlaň je teplá, určitě tvrdě pracuje, jinak by neměl tolik mozolů. Vážně se mi líbil, snad poprvé jsem cítila k někomu něco takového.
A to ho znám teprve pár hodin.
Zavedl mě do nejbližšího baru, ve kterém určitě trávil nějaký čas. Přátelsky se pozdraví s barmanem a objednává dvě piva.
,,Tak se ptej, Zaro.".
Poprvé za celou dobu si ho prohlížím, vážně detailně. Tím uhýbáním pohledem, jsem si nevšimla psích známek na krku a ani tetování na krku. ,,Kolik ti je, Huntere?". Ušklíbne se.
,,To nejhorší hned na začátek? Nechci aby jsi odešla, jenom kvůli mému věku.".
Hlavou mi prolétne jen několik variant. Žádná z nich však není dobrá.
Jeho věk je nad třicet pět, což znamená že vzhled opravdu klame a já jsem v brindě.
Je mu méně než čtyřicet ale stále je to víc než třicet pět. Nebo jsem prostě jen natolik neznalá, že jsem starší než on, ale tohle by byla vážně blbost. Každopádně, dvě ze tří variant, odpovídají nejhoršího scénáře. Někde má krásnou ženu nebo přítelkyni a ta poslušně čeká doma, než se její milý vrátí. V horším případě v tom bude i dítě...
Jenže...
,,I kdybych se teď rozhodla, že jsi vážně starý,  na to abych byla v tvojí přítomnosti, tak nevím kudy se dostat domů. Takže, je ti víc než čtyřicet?"
Logika zase vyhrála. Pro jednou mě zachrání zdraví úsudek, radši nějaký táta od rodiny, než město co neznám za temné noci.
Jeho smích byl jako zvon. Zazněl mi v uších s ozvěnou. ,,Ne, tolik fakt ne. Je mi třicet.".
Třicet, takže o deset víc než mě. Což je sice dost, ale to ještě není za hranicí. Stále mohl někde někoho mít, nebo něco. ,,Kdyby mi bylo víc, byl by to problém?". Kdyby ano, nejspíš bych měla potíže.
Jedno pivo bylo pryč. Najednou stalo na stole třetí a já si říkám.. Nechce mě snad opít?
Po jeho otázce nastalo zvláštní ticho. Zamýšlená nad vlastními myšlenky.

,,Asi bych měla problém s tím jak se cítím.. Je totiž vážně divné, kdybych měla motýlky v břiše ze čtyřicátníka." Jestli se mi líbil jeho úsměv? Jestli je to alkoholem, chci být opilá pořad. Vypadal jako Viking na ledovci. Bylo mi z něj horko, z jeho hlasu i toho jak vypadal. Jeho pozornost a upřímnost, je jen šlehačka na dortu.
,,Tímhle mi moc nepomáháš, Zaro. Když budeš říkat takové věci, neručím za to co udělám.". Byl to snad slib? Něco takového v tom slyším. Párkrát zamrkám a raději se ptám na přívěsek. ,,Složil jsem chvíli armádě. Chtěl jsem dělat něco pořádného, ale stačilo mi co jsem viděl.". Nechala jsem ho, aby se mi otevřel stejně jako já předtím. ,,Jsem vlastně řezbář, moje rodina má firmu, takže nejsem ani bezdomovec.". Chtěl tím naznačit, že má hned dva klady. Není starý a není ani bezdomovec.
,,Jsi milý, Huntere.".
,,Ty, zase zatraceně, krásná."
Vypila jsem dost. Tři piva mi stačí a po tom, co vím jeho oblíbenou kapelu i barvu, vyjdu s otázkou zda, mě může doprovodit domů. Ne proto, že bych nevěděla, kudy se tam dostat.
Chtěla jsem být prostě vedle něj.
,,Není ti zima?". Přehodí mi přes ramena svou bundu. Je kožená a nasáklá jeho vůni.
,,Děkuji...".
Nějak nevím, co bych teď měla říct. Cesta nočním městem, snad nemohla být v jeho přítomnosti bezpečnější. Neuběhne ani patnáct minut a stojíme před mým bytem.
,,Chtěl bych jít s tebou nahoru a ukázat ti, jak moc jsem si to dneska užil. Abych ti dokázal, jak moc krásná si, maličká.".