Zaraki & Hunter

Chapter 24

,,Kurva...". Opakoval to stále dokola a zaplétal mi prsty do vlasů. ,,Kurva, čarodějko...".
Má orosené čelo i hrudník potem a dýchá tak trhavě, že mě to překvapí. ,,Kurva...".
Došla mu snad slova?
,,Tohle mě zabije, čarodějko.". Držel mě za bradu a natahoval se pro polibek. ,,Člověk se bojí, jen aby neudělal něco, co nechceš...
A ty si mi teď vykouřila ptáka, Zaro. Začínám z tebe bejt zmatenej.".
Nasadil úplně jiný výraz. Jeho stisk zesílí. Začíná mi být, ještě větší horko. Má jazyku mám tolik slov. O tom, jak se mi líbí. Hlava mi přestala radit a já se zapletla do vlákna citů.
Šeptal mi do rtů, mohla jsem se z toho zbláznil a on to moc dobře věděl. ,,Už víš co se ti líbí, Zaro?".
Byla to sekunda...
Bez rozmyslu, vedena pocitem uvnitř.
Dlaní přejedu po jeho ohryzku, polkne a já začínám opravdu šílet.
,,Ani nevíš, jak rád bych tě ošukal, čarodějko. Jenže nemůžu. Teď ne. Nejdřív chci zjistit, jestli dokážeš propadnout i někomu jinému.".
Zkousl mi ret a s mým syknutím a odtáhnutí se, si mě přitáhne ještě blíž. ,,Až tě totiž ošukám, budeš definitivně moje a žádnej chlap, už ti nevěnuje jedinej pohled.".
Chvilku mi trvá, než se vzpamatuji. Derek už nebyl na posteli a a i v místnosti.
Co to sakra bylo?

Když se vrátil, chvilku jen hrabal ve skříni a nakonec se na mě obrátí s úsměvem. ,,Jdeme ven, čarodějko.". Nebylo nad čím diskutovat. Čerství vzduch je to, co potřebuji. Nesmyslně si pročesávám vlasy ruskou a doufám, že nevypadám jako nestvůra. Byl hned po mém boku. Mezi naše ruce by se nevešel ani list papíru.
Potřebou objevovat neznáme, jsem se v osm hodin večer, ocitla v nacpaném baru. Nebylo by to tak špatné, kdyby nás Derek nevedl rovnou k obsazeném stolu. Páchlo to tam alkoholem a cigaretami. Se sklopenou hlavou, chována za Derek, se krčím v jeho stínu.
,,Dáš si něco, Zaro?". Šeptnu, že nealko postačí.  Rozhovor, který před chvilkou vedl, jsem absolutně nezaregistrovala. Bylo mi to tak nějak jedno.
Usednu na barovou židli, ve skrytu světla, v rohu místnosti. Byla to snad celá věčnost, co byl Derek pryč. Vyhlížela jsem jeho postavu, ale v tom davu, nebylo vidět nic. Nervózně si mnu ruce a ret mám bolavě okousaný.
,,Jsi sama?".
Vlastně to přišlo z nenadání. Židle, doteď prázdná, byla najednou obsazena nazvaným hostem.
Mohlo mu být tak dvacet šest? Možná sedm..
V tomhle nejsem moc dobrá. Co vím ale jistě, nelíbí se mi. Na pohled byl hezký, blond vlasy a hnědé oči. Jenže se mi nelíbil jeho pohled.
,,Ne, na někoho tady čekám.". Vypadalo to, že mé odmítnutí nebral v potaz.
,,Teď jsi sama. Nechceš mojí společnost?".
Chtěla jsem jen svoje nealko.
,,Ne, o tvoji společnost nemám zájem. Teď když dovolíš, sedíš někomu na místě.".
Možná jsem jen měla nervy. Ze všeho kolem jsem zmatená a toxická.
Blonďák se zvedl a ve vteřině byl pryč.
Odfrknu si, znovu se zahledím do davu lidí, ale na mém pod tácku se objeví sklenka s pitím. Vyčítavě hledím na Dereka, který s úsměvem usedá. ,,Jsi jak ledová královna. Nelíbil se ti?". Kroutím hlavou a zamyslím se nad tím, jak jiný byl. ,,Rozhlídni se, čarodějko. Je na tobě spousta očí a ty nikomu nevěnuješ jedinej pohled. Nemáš zkušenosti s klukama, protože ty se na tebe nedívají. Nemají o tebe zájem, protože si na ně moc. Ale chlapy, na tobě můžou oči nechat. Každej by chtěl holky jko jsi ty, ale nikdo nemá dost odvahy na tebe promluvit. Už jsem ti jednou říkal, něcon podobného.".

Možná to trochu byla pravda. Přestala jsem pozorovat věkovou kategorii, ve ktere jsem jí a najednou jsou všude. Pohledy co vás nutí dívat se jinam. Ať už u baru, mezi stoly... Nejednou tu bylo až přílíš, hladovývh pohledů. ,,Ctěla by jsi někoho, čarodějko?". Chtít někoho? Nebyl tu nikdo, na kaho bych se chěla dívat. Doteď jsem se chtěla dívat jen na dva muže. Jeden je teď pryč a druhý sedí na proti. ,,Nelbí se mi tu, Dereku.". Nemusela jsem říkat nic jiného. Vstal, i když ss svého pití ani nedotkl a natahoval ruku mým směrem. ,,Jdeme?."
Ani nevím proč jsem to řekla. Zůstala jsem sedět a promyslela si svá slova.
Zase jsem se zamyslela sama nad sebou.
,,Nechápu, proč jsme tady, Dereku. Já nechci dělat to, co dělám s tebou, s někým jiným. Nevím co k tobě cítím, ale jsi mi vážně blízký. Jen se mi nelíbí, když na mě někdo kouká.".
Posadil se zpět a přisunul se blíž ke mně.
,,Nelíbí se ti, když se na tebe dívám?".
No ne tak docela.
,,Nemám ráda, když někdo vidí...".
Zmáčkl mi stehno a byl ještě blíž. ,,Tvoje tělo, je dokonalý, Zaro. Dokonalý. Každá jizva na tvoji pokožce, je jen důkazem toho, že si neporazitelná. Kdybych potkal tvého tátu, šel bych si sednout do basy. Vyvoláváš v chlapech pocit, že ti musí dat všechno na Světě. Jen aby měli tvůj úsměv.".
Rudnou mi tváře studem.
Je tohle snad zamilovanost? To, co mi teď proudí v žilách? Nebo jsem jen poblouzněná?
Bylo to dost, neměla jsem co říct. Všechno se ztratilo v jeho očích. Tak modré nekonečné.
,,Jestli chceš, čarodějko, umím zařídit, aby se na tebe nikdo nedíval. Nikdo, ti po zbytek večera, nebude věnovat pozornost.".
Nikdy bych neřekla, jak dobře může chutnat polibek. Bylo to o vteřinu později, než jsem odpověděla. ,,Chci...".
Prosté slovo, stačilo abychom se líbali v koutě baru. Před všemi lidmi, co jsou kolem. Zase jsem se nechala poblouznit city.
Cítila jsem z něj, že tohle bude, naše tajemství. Protože přátele, alespoň z mého pohledu, se před lidmi nelíbají.
Byl to dlouhý večer a nikdo neměl tušení, jak vlastně skončí.

Poblouznění?
Přátelství?
Točí se okolo sebe, ale jsou tak vzdálení.