Zaraki & Hunter

Chapter 12

To místo, už z venčí vypadalo nacpaně, ale uvnitř to bylo ještě horší. Hlava na hlavě, zápach alkoholu a cigaret. Derek pevně svírá mou dlaň a ani na moment se neodtáhl. Projdeme domem a v rohu místnosti, konečně usedám. Tak pohodlné křeslo, ve kterém si teď lebedím, bych chtěla domů. ,,Přinesu něco k pití, co si dáš?". Rozmýšlím odpověď. ,,Asi to nechám na tobě. Dereku, vážně je tohle, dobrý nápad?". Ohlédnu se, tak jako dnes, už snad po sté, za dobu příchodu. ,,Mám velkej barák. Ani si nás nevšimne.". S mrknutím odchází a já nevím kam s očima. Všude samé fotky, pár pokojovek. Z rohu, kde zrovna sedím, byl krásný výhled na okolí. Francouzské okno, mi nikdy nepřišlo tak krásně sladěné, se vším co je kolem.
,,Líbí se ti tu?". Derek usedl vedle mě, hned do výhledu z okna a věnoval mi pěkný úsměv. ,,Dívej se na mě tak, jako ses dívala
ven. ". Zaskočil mě, raději upnu pohled na své boty a snažím se zakrýt červen kašlem. ,,Chceš hrozně moc svobodu, že? Vypadáš, jako ptáčátko, zavřené v kleci. Žádnou klec, ale nevidím. Proč jsi teda tak spoutaná? Proč nejdeš ven a neobjevíš co chceš? Můžeš dělat milion věcí.". Ptáčátko, zavřené v kleci. Sama sebe, bych asi lépe nepopsala. ,,Asi se bojím.".
Vypadne to ze mě dříve, než nad tím stačím popřemýšlet.

Měl naprosto neutrální výraz, očima se ptá, co tím chci vlastně říct a napjatá ramena mi nahánějí, husí kůži. ,,Chci tím říct, že nemám moc jistou budoucnost. Docházejí mi peníze, nemám práci. Žiju v hrozném bytě a polovinu věcí mám v krabicích. Protože, kdo ví, jestli nebudu muset odejít.". Co jsem tím vlastně chtěla říct? Mám asi nevyřešené trauma z dětství. Posunul se blíže a přisunul barevný drink. Sám má v ruce pivo a další dvě jsou na stole. ,,Nemusíš se bát, protože nejsi sama. Můžeš mi říct cokoliv. A udělám cokoliv proto, aby jsi se nemusela bát.".
Popíjím sladké pití a poslouchám vlastí dech. Derek už vypil své pivo a tak hned načíná další. ,,Nechutná ti?". Jeho hlas mi připadá, čím dal přitažlivější, než býval. Jen se usměji a stydlivě dodám, že je to trochu víc sladké, než bych čekala. Sladké miluju, ale tohle bylo jak jist kostky cukru. Nabídne mi druhou láhev piva a tu s radostí příjmu. ,,Řeknu ti vtip.."

Přesně tak začalo dvouhodinové povídání, úplně o všem. Vyprávěl mi vtipy a historky a já mu zase otevřela kousek sebe. ,,Dojdu ještě pro pivo. Neutečeš mi?". Kroutím hlavou a když jeho tělo mizí, mezi všechny ostatními, zamyslím se sama nad sebou. Co tu vlastně dělám? A co znamená ten zvláštní pocit, co mám uvnitř? Chci vysvětlit, co teď cítím, protože začínám mít zmatek v hlavě. Za celou dobu, jsem na Huntera, nepomyslela ani jednou. Což byl můj dosavadní rekord.
Uběhlo,několik dlouhých minut a, když už se otáčím, kde asi Derek je...
Dívala jsem se na Huntera. Stál opřený, na druhém konci místnosti a pod svou paží schovával drobnou ženu. Štíhlá postava, ebenově černé vlasy po pás. Vypadala vážně dobře. To musela být Hana. Jeho snoubenka.
,,Kam se to díváš, jahůdko?". Před očima semi zjeví Derek. Má zajímavý pohled a pátrá po objektu mého zahledění. ,,Půjdeme jinam?"
Už jsem chtěla odpovědět a přijmout jeho dlaň.
Nevysloví jediné slovo a za zády se mi ozve falešný přízvuk španělštiny. ,,Dereku! Všude tě hledáme.". Neodvážila jsem se otočit, stačil mi Derekův výraz. Jak jsem se obávala, černovláska se usadila na opěradlo u křesla, na kterém sedím a Hunter, který mi věnoval nechápavý výraz, stále stojí na svém místě. Pisklavý hlas nepřestával mluvit a já nedokážu odtrhnout oči, od těch jeho. Až když z něj vyjde krátká věta, uvědomím si, jak to asi vypadá. ,,Můžeš na moment, Dereku.".
Derek těkal očima, mezi mnou a jím. Nakonec se zvedl a mým směrem pronesl, že je za chvilku zpátky.

Raději vypiju svoje pití na ex a snažím se, nevšímat si její osoby. Pro mou smůlu, usedla do volného křesla a věnuje mi, až ironický úsměv. ,,A kdopak jsi ty? Derekova holka?".
Ta holka, mi nebyla ani trochu sympatická. ,,Ne, jsme jen přátele.".
Váhala jsem s odpovědí? Sedí tady žena, které jsem kradla snoubence. ,,Jsem Hana. Snoubenka Huntera. To je starší bratr, Dereka.". Začala klábosit sama o sobě a já to pouštěla druhým uchem ven. Čekala jsem na Dereka jako na smilování a když už se konečně objevil, byl do morku kostí nasraný. Zvedám se a než položím prázdnou láhev, bere mě za ruku. ,,Dereku?". Neodpověděl mi. Jeho dlouhým krokům div stačím, svaly na zádech se mu napínají a když konečně zastaví, jsem vtažena do temné místnosti. Není to vidět na krok a náhle světlo mě lehce oslepí. ,,Zasranej sráč.". Zabouchl hlasitě dveře a já se rozhlédnu. ,,Dereku?".
,,Promiň, jen mě nasral. Chceš jít domů?". Kroutím hlavou a usedám do modrých peřin. ,,Vítej v mé posteli, jahůdko.".
Pár kroky se dostal k velkému oknu a otevřel ho dokořán. ,,Nechtěla jsem jí potkat...". Moje přiznání bylo tak tiché, až mě to samotnou překvapí. ,,Vlastně jsem doufala, že jí nikdy nebudu muset potkat. Protože, to co jsem udělala, bylo špatné. Bylo mi hrozně, ani jsem se jí nedokázala podívat do očí.".
Na tváři mě studí slza, kterou Derek pohotově setřel. ,,Není to tvoje chyba, Zaro.".
Usedl na černý koberec a obratně si zapálil cigaretu. Jednu nabídne i mě a pokračuje ve svých slovech. ,,Hunter se zachoval jako zmrd. Mám ho rád, je to můj brácha, ale...
Nikdy neměl dovolit, aby jsi se kvůli němu cítila takhle. Měl jsem ho zmlátit hned jak jsem de o tobě dozvěděl.".
Bylo mi smutno, čím více si uvědomuji, že do jeho svatby zbývá skoro měsíc. A co bude potom? Všechny vzpomínky na něj si uchování někde hluboko v srdci. ,,Jsem děvka, že? Spala jsem s někým, na koho doma čekala jeho snoubenka..".
Derek se pohotově otočil a věnoval mi tvrdý pohled. ,,Nejsi děvka! Jsi jen mladá a on se ti přimíchal do cesty. Jestli je tu někdo viníkem, je to brácha.".
I přes jeho slova, jsem propadla pláči. Vyčítala jsem si všechno, co jsem dosud udělala.
Protože, smůla je něco, jako moje druhé jméno.

Stále mě neopouští pocit, že jsem tohle možná dělat neměla?
Derek nebo Hunter?
Sama si nedokážu vybrat a tak jsem se nechala ovládnout vlastními postavami.