Zaraki & Hunter

Chapter 3

Obloha byla zatažena a po Slunci ani stopa. K dešti se sice neschyluje, ale žádné teplo venku není. Rozhodla jsem se strávit den úklidem a zatím se toho držím. Jenže, nebyla bych to já, abych po umytí nádobí, nevzdala všechno ostatní. Propadla jsem depresi a místo prášku si zapaluji zelené cígo. Hlavou mi plynou pochmurné myšlenky, které vždy zazdí jeho hlas. Touha vidět ho znovu, je čím dal silnější a naděje, že opravdu přijde, mi zatemní zdraví úsudek.
Po horké sprše a zjištění, že mi došlo mýdlo, vařím vodu na nudle. V televizi hraje detektivní seriál podle skutečnosti a venku, začínají padat první kapky deště. Na tohle počasí jsem zvyklá, v Anglii prší skoro každý den, obzvlášť v tuhle dobu. Měla bych si najít práci, abych nemrhala penězi po matce, jenže nevypadám zrovna dobře, aby mě někde vzali. Nejdřív potřebuji, aby zmizeli všechny modřiny, jak na obličeji tak na rukách. Nic vlastně neumím, nikdy jsem u ničeho nevydržela moc dlouho a hrou na piano si nikde nevydělám dost. Mohla bych zkusit šlapat chodník, ale na to nejsem dost hezká a zrovna v kondici. Poslední možnost, že prostě skočím z nejvyššího mostu...

Nahlas si povzdechnu, ohlušující zvuk zvonku mi připomene, že jsem jeste nezaplatila nájem. S obálku v ruce, stále v noční košili, ačkoliv jsou dvě odpoledne, se vydám ke dveřím.
,,Omlouvám se, Pane Fore-". Nebyl to můj domovník. Vlastně, mě až překvapilo, že to nebyl on.
,,Ahoj, maličká."
Dochází mi, jak málo oblečená jsem. Co všechno teď vlastně muže vidět. Dveře mu zabouchnu před nosem a počítám do pěti. ,,Co to děláš, Zaro...." Samomluva je znak samoty, kterou jsem byla obklopena. Otevírám jen na škvíru a čekám co z něj vypadne. ,,Jdu nevhod? Mám odejít?" Zakroutím hlavou, měla bych se dat dohromady! ,,Ne, pojď dál. Jen, se prosím moc nerozhlížej. Je tu nepořádek..." Ve spěchu ho nechám, aby si sám otevřel a hledám cokoliv na sebe. Dlouhý svetr, mi poslouží jako brnění a s dotazem zda si něco dá, zapínám konvici.

Dvě lžičky kávy do každého hrnku, po zalití provoním celý byt a sama sebe tím trochu uklidím. Jeho velké tělo usedlo za stůl, pohledem mě spaloval tak, že se musím ošít. ,,Nečekala jsem, že opravdu přijdeš." Hrnek hřeje tak, že si spálím konečky prstů. Vypadlo to z mých úst tak rychle, že čas přemýšlet o tom, nebyl.
,,Za denního světla jsi ještě krásnější, Zaro. Pojď se mnou ven." Opakovaně otevírám pusu a znovu ji zavírám. ,,Ven? Venku není moc hezky a já nevypadám moc dobře takže-".
Vstal a zhluboka se nadechl. ,,Chci jít na rande. Chci tě vzít, na rande."
Rande? Nikdy jsem na žádném nebyla. Jednou jedinkrát jsem utekla za zády otce ven s přáteli a pak toho litovala. Všechno týkající se vztahů, začínalo v televizi a končilo internetem. Z čeho asi vyplývá, že ve svých dvaceti jsem stále nepolíbená panna. Sexuální zkušenosti mám jen sama se sebou a jeho pozváni mi rozhodí srdce tak, že několik vteřin dál mlčím.

,,Já.. Nevím,Huntre. To je trochu náhle, navíc-". Koktám jako tříleté dítě, červeň ve tváři nelze schovat a jeho tělo se posouvá ještě blíž. ,,Proč nechceš jít? Nelíbím se ti? Nebo je tu někdo jiný?" Kroutím hlavou v záporů, na cokoliv co řekne. Vlastně bych chtěla jít, jeho přítomnost zaplnila tu hlubokou díru v mém nitru. ,,Nikdy jsem.. Nikdy na žádném nebyla. Nevím, co bych měla udělat,Huntere."
Na tváři me začne hřát jeho dlaň. ,,Chci tě víc poznat. Chci tě prostě vzít ven, protože mám pocit, že se bojíš vyjít z tohohle bytu. Pojď se mnou na rande, maličká."
Rozmýšlela jsem se jen chvíli. Usoudím, že za zkoušku nic nedám a být v jeho přítomnosti je uklidňující. ,,Dobře..." Se slovy, že hned přijdu, se zavírám ve svém pokoji. Přehrabuji krabice s oblečením. Co bude nejlepší? S mým obličejem nebudu vypadat v ničem dobře, ale něco si obléct musím. Začínám stresovat a to nikdy nevede dobrým směrem. Volím černé džíny a obyčejné tričko, hodím na to svetr a jsem snad alespoň trochu připravená. Měla bych zakrýt ten monokl, vypadá hrozně a sebedůvěra tím klesá pod bod mrazu.
Sedí stále u stolu a je zahleděný do telefonu. Připomíná mi to, že bych si ho mohla taky konečně koupit.
,,Musím ještě zakrýt tohle, tak jestli ještě počkáš, prosím?" Vyhlédl a zakroutil hlavou. ,,Nemusíš si to ničím zakrývat. Nevadí mi to, jsi krásná tak či tak." Nevadilo mu, že vypadám, jako bych vyšla z ringu? Zajímavé..
,,Nechci aby někdo-". Nenechal mě doříct ani jednu větu. Zvedal se a pár kroky byl u mě. Jeho hlas mi rozproudí každou buňku v těle. ,,Nikoho nemusí zajímat co se ti stalo a i kdyby někdo něco říkal, tak budu stát vedle tebe. Nedovolím, aby ti někdo ublížil, maličká."
Zamrkám a rezignuji. Peněženka zapaluje do kapsy a se slovy, že už jsem tedy hotová, následuji jeho kroky.

,,Kam vlastně jdeme, Huntre?" Jeho kroky jsou tak dlouhé, že mu sotva stačím. Ulice jsou zaplněny lidmi a kdybych ho ztratila, budu ztracená taky. Těžko odhadnout, jak daleko jsme od mého bytu, nejdál jsem byla v knihovně a to s plánkem města.
,,Neztrať se mi, maličká." Propletl naše ruce a nepatrně natiskl na své tělo. ,,Půjdeme na jídlo, co máš ráda?" Krčení rameny mu napoví, že nejsem vůbec vybíravá. Šla jsem po jeho boku s tím žhavým uhlím v žaludku. Hrudník se mi stahoval víc a víc, pokaždé když mi zmáčkne ruku. Zapadneme do příjemného podniku, byl tu takový klid. Francouzský styl a prostor provoněný jídlem. Lokál skoro prázdný a tak mi nabídne stůl v rohu. Bylo odsud vidět na celé lobby. ,,Dej si co chceš, Zaro." Dívala jsem se do jídelníčku. Menu psané francouzsky mi nepřipomíná nic hezkého, ale oprášila jsem si v hlavě tento jazyk. Servírka u nás byla v mžiku oka a já, nechala Huntera,  aby si objednal jako první. Na rozdíl od něj nejsem velký fanda steaku. Pro zábavu si francouzsky objednám kuřecí kousky se zeleninou a s úsměvem vracím jídelní lístek.
,,Umíš francouzsky?" Kývnu, ruce mám v klíně a snažím se uhýbat jeho pohledům.
,,Co ještě umíš, maličká? Pověz mi o sobě všechno.." Bylo to tak příjemné, s někým si povídat. Probouzelo to pocit, že mu mohu říct cokoliv a to bez ostychu.

Budu ráda za každou připomínku🙏🏻 Neváhejte mi říct, že se vám něco nelíbí🙏🏻