Nevinná růže

6.

Domem se ozval zvonek a táta převlečený do košile míří ke dveřím.

Je celkem vtipné se na něj dívat. Jak byl nervózní předtím než ten zvonek zazvonil. Takhle ho neznám.

Já stojím u stolu a čekám až se ti dva objeví tady v kuchyni.

„Tak tohle je moje dcera Kateřina a tohle je moje
manželka Eliška." Představí nás táta.

My dvě si podáme ruce a pozdravíme se. Potom už se sedáme ke stolu, na kterém čeká tátova večeře.

„Dobrou chuť." Popřeju a ti dva mi odpoví.

Pak už na řadu přicházejí takové ty obyčejné otázky jako například jak se mi zase líbí tady v Telnici. Jakou školu mám. A dalších asi milion zbytečných otázek.

Zatím se mi Eliška zdá celkem v pohodě, ale upřímně moc mi to nesedí vzhledem k tomu, že má věkem snad blíž ke mně než k tátovy. Vím, že to je teď normální, že mají lidi takové věkové rozdíly, ale prostě se mi to nezdá.

Uvidíme mluvila jsem s ní zatím jen asi hodinu, takže jí odsoudit nemůžu. Předpokládám, že se budeme vídat častěji, takže uvidím časem.

- - -

Táta s Eliškou už zmizeli u táty v ložnici a já už půjdu taky spát. Skočím si do sprchy a pak se konečně asi po třech hodinách dostanu k telefonu. Na kterém mám pár zpráv od Petra.

Prý jestli to bylo v pohodě? Co si o ni myslím? Jestli je fajn? A co táta?

Petrovi jsem odepsala, že je všechno fajn a že už si půjdu lehnout.

Okamžitě mi od něj přišla odpověď. Píše, že mu to zítra musím převyprávět. To znamená, že zítřejší den strávím s ním. Likla jsem mu zprávu a usínala s tím, že se těším na zítřek.

- - -

„Ahoj tak jaký to bylo?" Objímá mě Petr.

„Jo celkem fajn." Odpovídám jednoduše.

V tom Petrovi zazvoní telefon. Vyřídí si to a pak se otočí ke mně.

„Hele nechceš jet se mnou za klukama?" Ptá se.

„Jo jasně můžeme." Přikyvuju.

- - -

„Ahoj." Zdravím všechny stejně jako Petr.

Všichni se ozvou se  svým pozdravem a pak mě i Petra všichni obejmou.

Petr hned zmizí i s Davidem v nahrávací místnosti a já si sednu k ostatním klukům na gauč.

„Hele umíš hrát FIFU?" Ptá se hned Calin.

„Neumim no." Kroutím hlavou.

„Tak poď já tě to naučím." Hodí po mně controller.

Ukáže mi tak nějak v rychlosti jak se to ovládá a pak už do ruky bere svůj ovladač a spouští hru.

- - -

Je to asi pátá hra a já dokolečka prohrávám. Buď jsem na tyhle věci fakt levá nebo je Calin až moc dobrej.

„Hej mě to nebaví když furt prohrávám." Stěžuju si když Calin spouští další předem prohrané kolo.

„Ale prosim tebe to se naučíš, ale já to chápu se mnou nehraje nikdo, protože já jsem nejlepší s nikdo na mě nemá." Směje se.

„Oukej tak hraju dál a říkám ti, že neskončím dokud aspoň jednou nevyhraju." Říkám.