Nevinná růže

12.

„Petr tě hledá." Ozve se po celkem dlouhé době mlčení Calin, který svůj telefon schovává do kapsy. „Můžu ho zavolat sem?" Ptá se opatrně.

„Jo jasně." Přikývnu.

Jsem zmatená. Strašně zmatená. Sedím na Calinově klíně a on mě pořád snad už hodinu v kuse objímá. Pořád brečím sice už ne hystericky jako ještě před chvílí, ale pořád brečím. Calinova světle modrá mikina je opravdu celá mokrá.

Vím, že z Calina musím slézt nebo bude Petr zase vyšilovat. Rukávem mikiny otřu své mokré tváře.

„Promiň za tu mikinu." Omluvím se a poukážu na mokrý flek na jeho rameni.

„To je v pohodě." Usměje se a pohladí mě po zádech.

Slyším otevření dveří na straně kde sedím. Nejdřív se leknu, ale pak mi dojde, že je to Petr.

„Přísahám, že jestli jsi jí něco udělal uříznu ti koule." Pohrozí Calinovi a pak mě vytáhne ven z auta. Calin samozřejmě taky vystoupí a auto zamkne.

Zima. Ta v autě nebyla stihlo se naštěstí díky klimatizaci vyhřát na tolik, že by mi nevadilo být tam ani v triku.

„Co se stalo? Co jste tam dělali?" Naléhá na nás když míříme zpátky do domu.

Nevím jestli mu o tom chci něco říct. Zbytečně se bude zlobit, že jsme ho nezavolali a hlavně bude chtít najít toho kluka.

„Petře neřeš to." Odmítám mu říct pravdu.

„Caline co jste tam dělali." Když zjistil, že já nepovolím začal naléhat na Calina.

„Hele asi bych měl jít a nechat vás nebudu se vám do toho plést." Diplomatická to odpověď Caline. Jen jsi mě moc nezachránil.

„Tak jednoduše se z toho nevyvlíkneš." Křičí za ním Petr, ale to už Calin dávno zabouchává dveře od domu.

- - -

Petrovi jsem slíbila, že si o tom promluvíme až doma chtěla jsem získat co nejvíc času. Akorát, že teď už jsme doma a já to musím vybalit.

Petr nedočkavě sedí naproti mě na jeho gauči a já v ruce žmoulám rukáv mikiny.

„No tak vidím, že tě to ničí tak to vyklop uleví se ti." Usměje se a chytne mě za ruce.

Všechno jsem mu řekla. Jak to bylo od začátku až do chvíle kdy mě hledal a na základě toho psal Calinovi. Celou dobu svírá ruce v pěst a vypadá, že brzo bouchne. Jakmile se slzama v očích dokončím celý příběh obejme mě.

„Zlato to bude dobrý." Objímá mě a já znovu brečím.

Jakmile se uklidním zvedne se a začne pochodovat po obýváku.

„Čurák, kokot nechutný hajzl." Nadává a nakonec vezme sklenici ze stolu a praští s ní o zem. Pořádně se leknu.

„Promiň." Omluví se. Beze slova se zvednu a jdu do kuchyně pro mop na vodu a smetáček s lopatkou na střepy.

- - -

„Princezno vstávej." Třese se mnou Petr.

„Mně se ještě nechce." Stěžuju si.

„Ale notak dneska jdeme za klukama do studia musíš se nachystat." Oznamuje mi.

„Dobře." Zabručím a pak otevřu oči.

„Už seš v pohodě?" Ptá se opatrně.

„Jo už jo. Prosím nebavme se o tom." Odpovídám a on jen chápavě přikývne.

Moje kroky míří rovnou do sprchy.

- - -

„Měla bych se asi stavit doma." Říkám Petrovi když už nachystaná vcházím do obýváku kde na gauči sedí Petr.

„Co tam?" Ptá se.

„Zaprvé bych potřebovala čisté oblečení a zadruhé jsem tátu neviděla už skoro dva dny." Vysvětluju.

Petr s tím nesouhlasí už několikrát jsme se bavili o tom, že nechce abych tam bydlela a hlavně, že nedokáže pochopit jak jsem mu byla schopná odpustit to všechno co dělal.

„Fajn tak jdeme napíšu Calinovi ať se pro nás staví u vás." Zvedá se z gauče a odchází si do pokoje pro mikinu. Je naštvaný vidím to, ale cením, že se snaží.

„Dobře." Odpovím a jdu se do chodby obout a obléct si bundu.