Nevinná růže

11.

O týden později

Momentálně mě Petr táhne na nějakou párty. Vůbec nevím kam jdu ani ke komu jdu. Není to moc příjemné vlastně hlavně proto, že se s lidma nerada seznamuju čemuž se dneska asi úplně nevyhnu.

Momentálně si žehlím vlasy a zase myslím na Calina. Calin. Asi to se mnou trochu pohlo, protože jsem na něj za ten týden co jsme se neviděli nepřestala myslet.

Upřímně doufám, že na té párty nebude. Nevím jak bych se s ním měla bavit. Vlastně jsme spolu po té puse na Silvestra vůbec nemluvili. Kromě věty "šťastný nový rok" co jsme si vyměnili.

„No tak pohni." Ozve se Petr rozvalený na mé posteli.

„Ježiš jo." Zabručím a pokračuju v žehlení vlasů.

- - -

„Ahoj já jsem František." Představí se mi kluk se světlými vlasy, kterému pravděpodobně patří dům, ve kterém teď stojíme s plastovými kelímky v rukou.

„Kateřina." Usměju se na něj a pak už mě Petr táhne davem někam pryč.

Otevře dveře do nějakého pokoje. Sedí tady vlastně jen lidi co znám. Včetně Calina samozřejmě. Petr se usadí stejně jako Franta. Když se na ně dva tak dívám jsou podobné typy. Oba mají světlé vlasy a občas i trochu podobné rysy.

Usadím se vedle Davida, který vypadá už trochu nalitě.

- - -

Sice se trochu motám, ale pořád jsem schopná se zvednou a jít hledat záchod.

Petr na mě zvedne hlavu s otázkou v očích-kam jdeš? Hodím na něj pohled typu-hned jsem zpátky. Přikývne a já odcházím.

Prodírám se davem lidí co stojí na chodbě a hledám nějaké nezamčené dveře asi nechci vědět co se za nimi děje.

Nevypila jsem toho tak moc aby se mi takhle točila hlava asi to bude tlakem. A možná i vzduchem je tady asi milion lidí a mě se tím pádem špatně dýchá.

Konečně najdu záchod kde si v první řadě umyju obličej ledovou vodou.

Naštěstí sem si na sebe jak mám ve zvyku nepatlala moc make-upu kromě voděodolné řasenky, které moje oplachování obličeje opravdu neublíží.

Vyjdu ze záchodu a mířím ven. Potřebuju na vzduch. Nebo fakt omdlím.

„Seš v pohodě?" Ptá se kluk co stojí venku a kouří.

„Jo to bude dobré." Kývnu a zhluboka vdechuju ledový vzduch. Už je mi líp.

„Dojdu ti pro vodu." Nabídne se, típne cigaretu a jde dovnitř.

Za chvilku se vrací s kelímkem v ruce. Dá mi ho do ruky já mu poděkuju a následně se napiju. Pomohlo to. Už mi konečně není tak zle. Ještě chvíli dýchám studený vzduch a pak se s pozdravem otáčím a odcházím dovnitř.

Mířím zpátky do pokoje kde jsme byli.

Zase je mi zle točí se mi hlava, ale mnohem víc a jinak než ještě před chvílí. Zastavím se na schodech a chvíli jen tak koukám před sebe a čekám než to přestane.

„Ale ale ono už to působí." Ozve se za mnou hlas toho kluka co mi donesl vodu.

„Co?" Otočím se za ním.

„Ten prášek, který si před chvílí vypila." Přizná s hnusným úšklebkem. Počkat. On mi něco hodil do pití? Ne mluví o prášku na bolení hlavy. Ozve se moje ironické podvědomí.

„Tys mi něco hodil do pití?" Ujišťuju se. Začíná se mi trochu motat hlava.

„Tak ty si krásná a ještě k tomu tak bystrá." Ozve se znovu a přitom se nechutně šklebí. Už mě za mojí ruku dost pevným stiskem táhne ze schodů dolů.

„Nech mě." Protestuju a snažím se mu vyškubnout ruku z jeho sevření.

„Přestaň nebo tě to bude bolet." Zvýší hlas a snaží se mě táhnout ven z domu.

Úzkost. Zase to na mě přišlo. Cítím jen strach. Pocit nebezpečí. Divíš se? Vždyť nevíš čeho je ten kluk schopný. Zase se ozve moje podvědomí.

Cítím se stejně jako když mě před dvěma rokama znásilnil můj přítel.

„Tebe to bude bolet můj kluk mě bude hledat." Vymýšlím si.

„Jasně a za jak dlouho? Za půl hodiny? To už budeš dávno uspaná dalším práškem a budeš ležet v mojí posteli." Řekne.

Snažím se bránit jak nejlépe můžu, ale ten kluk je o dost větší a sílu má taky pěknou.

„Co z toho budeš mít když znásilníš uspanou holku?" Křičím a brečím.

„Uspokojení." Odpoví jednoduše a dál mě táhne k autu.

„Nech mě prosím." Křičím.

„Řekl jsem ať už držíš hubu." Dá mi dost silnou facku a následně mi dá ruku přes pusu. Snažím se ho kopnout nebo se od něj prostě nějak dostat. Jde z něj obrovský strach. V očích mu vidím strašný vztek. Tak tohle je můj konec.

„Nech už toho kurva nebo..." Křičí a klíčkama odemyká auto.

„Nebo co ublížíš jí." Ozve se hluboký hlas, který patří Calinovy za našimi zády.

Kluk co mě drží mě okamžitě odhodí na zem. Naštěstí jsem spadla do trávy. Ten kluk rychle nasedá do auta a odjíždí pryč.

„Seš v pořádku?" doběhne ke mě Calin a sklání se nade mnou.

Nejsem schopná mluvit nemám na to sílu jen brečím a klepu se. Ležím na zemi a snažím se dýchat.

Dost rychle to pochopí tak si sedne vedle mě na trávu a objímá mě jak nejpevněji to dokáže. Je tady opravdu zima a my tady sedíme jen v mikinách. To je teď ale ta nejposlednější věc kterou řeším.

„Celá se třeseš půjdeme ke mně do auta nebo se cítíš na to jít tam dovnitř mezi lidi?" Ptá se.

„D..do au..ta." Koktám na nic víc se teď bohužel nezmůžu.

Přikývne a následně se zvedne. Je se okamžitě začnu klepat ještě víc a začnu ještě víc brečet a tím pádem se víc dusím.

Dojde mu, že to tak jednoduché nebude s proto se ke mně zohne a bere mě do náruče.

Odemkne auto a pokládá mě na zadní sedačky sedačky. Hned na to si ke mně sedne a znovu mě objímá. Snažím se uklidnit a hlavně začít zase pořádně dýchat.

„Mám zavolat Petrovi?" Nabízí.

„N..n...nechci aby m..mě tak..hle viděl." Vykoktám ze sebe zase.

„Dobře." Šeptá a dál mě objímá.