Nevinná růže

9.

„Kam jdeš?" Ptá se Petr když se zvednu a mířím ke dveřím.

„Ven." Odpovím a zabouchnu za sebou dveře.

Je tu zima, ale chvíli to vydržím.

Zase se cítím špatně. Vždycky když piju přemýšlím nad věcma, kterým se za střízliva vyhýbám.

„Je ti špatně?" Ozve se za mnou Calinův hlas.

„Ne v pohodě." Odpovím stroze.

„Nelži." Přijde blíž a stoupne si vedle mě.

„Nelžu." Lžu jak když tiskne, ale není to nic vážného.

„Nechceš se jít projít? Znám tady v Telnici jedno hezké místo." Řekne.

„Jo můžeme." Odpovídám. Calin se otočí a jde nám pro bundy aby jsme tady neumrzli.

„Tak pojď." Pomůže mi obléct bundu a pak vyrážíme do tmy.

„Kam, že to jdeme?" Ptám se když už kolem nás nesvítí ani lampy.

Jestli mě tady teď někde kuchne nebo znásilní tak jsem vás měla ráda.

„Nebuď zvědavá kotě." Usměje se na mě a pak zapne baterku na telefonu aby jsme si tady ještě nezlomili nohu.

„Zabiješ mě tady?" Ptám se.

„Kurva odhalila jsi můj plán." Odpoví a koukne mi do očí. Já se jen zasměju a pokračuju v cestě.

Dojdeme před rozpadlí dům uprostřed ničeho.

„Pojď." Ukáže na žebřík, který opře o zeď.

Věřím mu tak vylezu po žebříku nahoru na střechu a čekám až vyleze za mnou. Asi mě nemusí ani zabíjet, protože to vypadá, že se ta střecha brzo propadne a zabije mě pád mezi ostatky domu.

Sedne si na plechovou střechu a já se posadím vedle něj. Naštěstí mám celkem dlouhou bundu, takže sedím na ní a nejspíš ani nenachladnu.

Je odtud nádherný výhled na hvězdy tohle je fakt krásně místo.

„Co se stalo? Tam u Petra byla jsi divná." Ptá se se zájmem.

„Nic já jen víš když piju začnu mít takové divné myšlenky." Odpovídám.

„Jaké myšlenky?." Zeptá se znova.

„Ona moje mamka nedávno ona umřela a já vždycky když piju vzpomenu si na ní a pak je mi z toho tak nějak úzko." Říkám.

„To je mi líto to jsem nevěděl." Snaží se usmát a vezme mě kolem ramen.

„To nemusí." Usměju se taky.

„Chceš o tom mluvit?" Nabízí.

„Spíš asi ne pojďme změnit téma." Říkám a on kývne.

„Fajn tak mi o sobě něco pověz." Mrkne na mě.

V podstatě mu jen v kostce převyprávím celý svůj život s tím, že vynechám detaily o tom jak mě táta bil, jak mě ve škole šikanovali a podobné nepodstatné věci.

„Teď jsi na řadě ty." Usměju se na něj.

„No tak já jak už dávno víš dělám hudbu vlastně už celkem dlouho rodiče s tím teda úplně nesouhlasili, ale nakonec uznali, že jsem měl pravdu a dá se hudbou slušně uživit. Teď ještě přesně nevím kdy budu vydávat album s Viktorem. Příští víkend jedeme na chatu celý tým co dělal na tom albu a ještě pár lidí na víc vlastně bys mohla jet s náma." Usměje se.

„Jo to bych ráda." Usměju se taky.

„Je ti zima?" Zeptá se když se začnu zase trochu klepat.

„Trošku." Kývnu.

„Chceš už zpátky?" Ptá se.

„Ne je tady krásný výhled." Zadívám se znova do hvězd přede mnou.

„Že jo no tak pojď blíž ať mi tady neumrzneš." Usměje se přitáhne si mě ještě blíž k sobě. I když moc nemusím takhle blízký kontakt tohle mi je i celkem příjemné.

„Lepší?" Podívá se mi do očí stejně jako já jemu. Má krásně oči skoro až černé vlastně o dost tmavší než jsou ty moje.

„Mhm." Odpovím.

Přibližuje se pomalu ke mně až naše obličeje dělí opravdu jen pár centimetrů.

„Sluší ti to." Zašeptá.

Než mu stihnu poděkovat přilepí své rty na ty moje.

Zaskočil mě. Nebráním se a pohybuju svými rty vstříc těm jeho.

Ruku mi položí na tvář a druhou umístí na můj pas. Já své ruce umístím na jeho zátylek, za který si ho tisknu ještě víc k sobě.

Jediné na co teď dokážu myslet jsou jeho rty na těch mých. Jeho ruka, které mě na tváři hřeje a druhá, která mě k sobě přitahuje ještě víc.

Pomalu nám dochází dech a proto je mi jasné, že tahle krásná chvíle brzo skončí.