Nevinná růže

43.

Ležím na posteli ve svém pokoji, zírám do stropu a po tvářích mi tečou slzy. Opravdu jsme se s Calinem poslední dobou hádali dost, ale nikdy to nebylo až tak zlé. Možná jsem reagovala přehnaně. Dělám drama i když to snad nebude tak vážné, ale to jsem prostě já, vždycky si všechno beru až příliš osobně. Asi jsem tam měla zůstat a omluvit se jenže já jsem byla opravdu vytočená a pořád si stojím za tím, že se nemám za co omlouvat. Možná je to brzo, ale já jsem se do něj opravdu zamilovala. Teda aspoň myslím.

Z obýváku slyším smích táty a Elišky aspoň někdo je šťastný.

Neustálé telefonáty a zprávy od Calina už naštěstí přestaly, možná to bude tím, že je teď pravděpodobně na cestě na koncert, baví se s klukama a já už ho nezajímám. Zprávy od něj jsem se ještě neodvážila číst.

Možná teď dělám největší chybu, ale nakonec se rozhodnu, že tady nemůžu ležet a zírat do stropu do nekonečna, takže se seberu a bez rozloučení s těma dvěma v obýváků aby nemuseli vidět moje ubrečené oči odejdu z domu a mířím si to rovnou k Petrovi domů.

Doufám, že tentokrát na show nejel s nimi a jestli ne snad u něj nebude někdo jiný. Naštěstí to k Petrovi nemám daleko, takže po cestě nikoho nepotkám a už zvoním na jeden ze zvonků na fasádě patřícímu k jeho bytu.

Chvíli čekám, ale pak se opravdu otevřou dveře a v nich stojí Petr. Asi si hned všiml slz co mi pořád tečou po tváři, takže mě hned obejmul a zatáhnul dovnitř.

„Co se děje?" Ptá se hned když se posadíme u něj na gauč a on mi donese vodu a kapesníky.

„Pohádala jsem se s Calinem." Vyklopím to rovnou, protože vím, že nemá cenu se vymlouvat nebo to svádět na něco jiného, protože by na to stejně za chvíli přišel.

„Já jsem si to myslel, tak povídej co jste si udělali." Překvapivě nenasadí výraz jako kdyby mě soudil a místo toho mě hladí po ruce a čeká až mu řeknu co jsme si udělali.

Převyprávím mu to všechno i se situacema, které tomuhle předcházely, jak jsem říkala hádali jsme se poslední dobou často i když to nikdy nebylo tak blbý jako dnes. Myslím, že se v nás obou nahromadil vztek z předchozích hádek a dnes jsme prostě oba vybouchli.

„Zlato ty víš, že to co je mezi vámi moc nepodporuju, možná hlavně proto, že mám pocit, že mě nahradil a ty už mě nepotřebuješ, ale chci ti říct, že tady jsem pro tebe ať už si uděláte cokoliv. Tohle není tak vážný znám Calina a vím, že je workoholik často staví práci na první místo před všechno ostatní, ale myslím, že tě má fakt rád a nenechá tě jen tak odejít." Jeho slova mě rozbrečí na novo. Dneska jsem nějaká až moc přecitlivělá, ale já přece nechtěla aby si myslel, že ho Calin může vůbec někdy nahradit, to nemůže nikdo.

„Tebe nemůže nikdo nahradit Petře. Promiň vím, že jsme se poslední dobou moc často nevídali, ale stýskalo se mi po tobě." Omluvím se, protože pociťuju pocit vinny.

„Neomlouvej se to je v pohodě. Je to tvoje první velká láska a já ti to přeju. Možná proto mi tak vadí, že je to právě on. Nechci aby ti zlomil srdce." Obejme mě a já se konečně aspoň trochu uklidním. „Ozval se ti?" Ptá se vzápětí.

„Jo volal mi asi milionkrát a psal nějaký esemesky, ale ještě jsem neměla odvahu si je přečíst." Přikývnu.

„Tak vidíš záleží mu na tobě. Nebudu tě tlačit do toho abys mu volala zpátky nebo odepisovala hned. Vem si všechen čas co budeš potřebovat aspoň se v tom pořádně vykoupe. Jestli nechceš být sama můžeš tady zůstat jak dlouho budeš chtít." Usměje se na mě.

„Děkuju Petře."