Strážci Země 2 Nesmrtelní

1.Jsi stejný jako já

Čtyři roky. Čtyři roky hledám a nic. Nemůžu ho najít. Nikde žádné známky. Žádný bělovlasý člověk. Žádná zpráva o náhlé vlně tsunami, která zaplavila město, když se dotyčný naštval. Prostě nic. Čtyři roky je ticho a já bloumám mimo civilizaci v divočině, osamocená. Tentokrát mi nedělá společnost ani kuna Didley, nebo velmi laskavá srnka. Ani kdybych měla sto rukou, tak bych na prstech nespočítala, kolik jsem zabila nestvůr. Moje síla se postupem času stále zvětšovala a už jen málokterá nestvůra mě dokázala opravdu vážně zranit. Washington se ještě teď stále vzpamatovává z války jak smrtelníků, tak nestvůr se Strážci. Zrovna teď si sedím na vysoké borovici na kraji skály tyčící se vysoko nad ostatními stromy a houpu nohama ve vzduchu. Zvědavě hledím do dálky. Nevycítí mě? Strašně moc si přeju zahlédnout záblesk hnědých křídel a jiskřící stříbrné oči. Jenže ještě zbývá rok. Rok, než uvidím zase všechny Strážce pohromadě. A stále se mi nepodařilo najít nástupce. Vím, že by se mi Nataša nebo Thunder ozvali, kdyby dotyčného našli, ale nestalo se tak. Uklidňuje mě jenom myšlenka, že jim trvalo šestnáct let, než mě našli. Už jsem prohledala celý New York a další velká města. Dokonce jsem se i vloupala do záznamů o pobytu ve městě a prohledávala jsem jména. A věřte mi, že to není nic příjemného. Hledala jsem konkrétně čtyřleté dítě s bílýma vlasama a modrýma očima. Tak přece nevypadá každý člověk, tak jaktože jsme ho ještě neobjevili? Hledím na zarudlý západ slunce a pohrávám si se svou dlouhou hřívou kaštanově hnědých vlasů. Užívám si chvilku, kdy nejsem na pochodu a můžu si na chvíli v klidu posedět. Můj každodenní režim zní, že si ráno opláchnu obličej a pusu a znovu se vydávám na hon a když mi vyjde čas, celá se někde v jezeru vykoupu. Není to však tolik třeba, protože můj oblek pokrývá většinu špíny, potu a zápachu. Stejně už jsem čtyři roky nezahlédla přátelskou tvář, tudíž nevidím důvod. A ne, nejsem prase. Teoreticky. Prakticky se na něj mohu kdykoliv přeměnit, ale není to zrovna důstojná podoba. Zajímalo by mě, zda už Emmet, Austin nebo Lucy našli Danielova nástupce... Jestli jim náhodou štěstí nepřálo více než nám. Když zrovna nemám plnou hlavu boje a nestvůr, vzpomínám na Angie. Stále to bolí a v srdci mi po ní a po Danielovi zůstala hluboká díra, ale možná můžu říct, že...že jsem se s tím vyrovnala. Zčásti. Vyženu chmurné myšlenky z hlavy a lehce seskočím z borovice. Na zádech mám v obalu uloženou svou ostnatou hůl a na vnitřní straně stehen dvě dýky zasunuté v pochvách a dvě užší mám schované v botách. Ozbrojená jsem dost, musím říct. Vykouzlím si na ruce tenkou natahovací lijánu ověnčenou drobnými fialovými lístky. Roztáhnu to kolečko a nasadím si ho přes hlavu, takže mám lijánu obtočenou kolem čela a rovně kolem hlavy. Improvizace ne? Připadám si jako nějaká divoženka, jelikož by mi vlasy, kdybych si je trochu nezastřihla dýkou, spadaly až po kolena. Teď je mám ale dlouhé jen do pasu. Věřte mi, neuřezala jsem si ty vlasy moc rovně ani elegantně. Prostě jen zleva zprava, aby mi tolik nezavázely v pohybu. Amanda se své kštice nehodlá vzdát ani kdyby jí darovali nesmrtelnost. Její slámově blond vlasy v dom dlouhatánském ohonu jí někdy zachrání život. Soustředím se a začichám ve vzduchu. Ucítím známý suchý a dráždivý pach písku. Sfingy. Celá smečka se jich tu potuluje. To je divný. Většinou je tu nevídám. Jsou to to obyvatelé suchých pustin. Vyčtu, že jsou nejméně půl dne ode mě a někam pochodujou. A to je ještě divnější. Ony mají křídla, tak proč neletí? Tam by je vyřídil Thunder a hotovo. Divné. Až podezřele divné. Nicméně mi to nedá a vrhám se na severozápad za odpudivým pachem. Netrvá mi to ani den. Zvlášť při mé gepardí rychlosti. Doslova gepardí rychlosti a rychlým uvolněným nohám. Jakmile se dostanu blíž, nenápadně se schovám za strom a opatrně vyhlížím. Sfingy leží každá na svém lvím břiše, křídla složená. Ženské hlavy jsou buď skloněné ke spánku nebo cosi vrčí na druhé. Stále přemýšlím, proč cestují po zemi a hlavně kam cestují po zemi? Už tak je i dost divné, že jsou ve smečkách. Jsou to většinou samotáři. Mračím se čím dál víc, ale nakonec se rozhodnu. Tiše se zaměřín na vzdálený křak a nechám ho pořádně zašustit. Sfingy, jenž jsou vzhůru temně zavrčí a zuřivě se vrhají do toho křoví, takže se ocitnou zády ke mně. Neslyšně vytáhnou svou červenou hůl zabodnu ostnatý konec do posledního opozdilce. Odporně zaječí a rozpustí se na prach. Než se ty ostatní stačí vpamatovat a ty další probudit, skočím mezi ně a začnu se prudce ohánět holí, odrážet útoky pařáty a zuby, lámat kosti, měnit v prach. Vycítím, že dvě ty potvory na mě chcou skočit a tak nakopnu další a sehnu se. Sfingy mi proletí nad hlavou a narazí do sebe. Začnou se zuřivě rvát, ale než jim dojde, koho to vlastně chytily, obě dvě seknu a ony se rozsypnou. Další udeřím z prava přes obličej, podlezu jí pod nohama a zespoda jí zarazím hůl do srdce. Pokryje mě nepříjemný a dusivý prach, ale já se nenechám zastavit. Poslední je obvzlášť útočná a naštvaná. Podaří se jí mě trochu škrábnout a to pro změnu namíchne mě. Kopnu její ženskou hlavu zespodu do čelisti, bleskurychle se otočkou přesunu k jejím zádům a vyskočím na její hřbet mezi křídla jako na rodeu. Je to celkem risk, ale musím si něco ověřit. Snaží se mě setřást všemožnými způsoby, ale nevzlétne. Nenapadne ji vyletět vysoko do vzduchu a shodit mě ze sebe. Tady něco nehraje. Sfingy nejsou sice nejchytřejší tvorové, ale ani ne nejblbější. Proč nepoužívají křídla ani k obraně? Každopádně využiju té šance její nevědomosti a chytnu ji za pískové vlasy, zatáhnu hlavu dozadu ,zatímco se mi snaží vysmeknout a ostny mé hole jí podříznu krk. Spolu s hromadou prachu doskočím na zem a rozhlédnu se kolem. Prach, všude prach. Během necelých dvou minut jsem stihla zlikvidovat celé stádo sfing. Jenže mi v hlavě pořád hlodá nějaká nepříjemná myšlenka, ale snažím se jí potlačit. Slunce už zapadlo. Kolem je šero, ale to pro mě není problém. Pro nás Strážce země není tma potíží. Prostě si jen změníme oči na třeba kočičí nebo zrak nějakého jiného nočního tvora. Já si tradičně vybírám kočku. Přišel čas se vydat do města na noční průzkum, což ostatně dělám každou noc. Přes den zabíjím nestvůry a přes noc se vydám do nejbližšího města prohlédnout si záznamy o lidech žijících tam. Podle toho, jak zdejší krajina vypadá, husté jehličnaté lesy, vysoké vrcholky hor posetých sprškou sněhu, netknutá, ničím nerušená zvěř, usuzují, že jsem nejspíš v Kanadě. Ovšem někdě daleko od civilizace, možná v nějaké přírodní rezervaci. Začichám ve vzduchu, jestli neucítím typickou vůni smrtelníků na jedné kupě. Trkne mě, že tohle musí být Kanadský štít, majestátné pohoří obklopující Hudsonův záliv. Páni! Jak jsem se ocitla tak daleko? Pokud vím, hlavní město Ottawa je o hodný kus dál odsud, takže se pro změnu zaměřím na menší města. Ucítím něco přes tři tisíce smrtelníků po kupě. To bude nějaké malé městečko, ale i tak se vydám tím směrem. Trvá mi to jen pár hodin ve vlčí podobě a když doběhnu na okraj města, uvidím velký náspis: VÍTEJTE VE MĚSTĚ INUVIK! Inuvik? To neznám... Přeměním se na obyčejného umazaného ohaře a klusám podél cesty mezi nově vystavěnými domky. I přesto, že je 1. června, domy jsou posypané tenkou vrstvou tajícího sněhu a na teploměrem vidím jen tři stupně. Otřesu se a změním si psí oči na kočičí, abych lépe viděla. Dlouhou dobu hledám nějakou úřední budovu a když ji konečně najdu, nenaleznu tam žádnou ostrahu, jen chabý zámek. Bez sebemenších potíží ho v lidské podobě násilím oddělím od sebe a vstoupím dovnitř. Zřejmě tu nikdo není. Jestli tedy stoprocentně věřím svému čuchu, což věřím. I přesto jsem opatrná a v kočičí podobě tichounce ťapkám po studené podlaze k počítačům. Vyskočím na jedno sedadlo v lidské podobě a spěšně ho zapnu. Chce to po mně přístupový kód. Věřili by jste tomu, nebo ne, ale Alisa mě kdysi naučila nabourávat se do cizích počítačů a zjišťovat hesla, ikdyž já to považovala za zbytečné, ale i přesto jsem si toho podvědomně dost zapamatovala. Jo, jsem zkrátka rebel. Když se mi po nějaké době konečně podaří dostat se do sítě, vyhledám si záznamy všech obyvatel Inuviku. Nemám tušení, jak dlouho to projíždím. Výběr si zúžím na čtyřročné děti. Dlouho do noci si pozorně prohlížím tváře a hledám i děti s oholenou hlavou, kdyby se náhodou rodičům nelíbily bílé vlasy. Kdžy už jsem totálně zoufalá na monitoru se objeví fotka. Vytřeštím oči chvilkovým úžasem. Je to malý roztomilý klouček narozený pohledným rodičům. Má husté rozcuchané bílé vlasy a očka tak modrá, že se v nich ztrácím. Na fotce se doširoka usmívá a je zjevné, že ho maminka drží v náručí. Některé města si nevedou záznamy o nezletilých dětech, ale vidím, že pomalu to přichází do módy. Ihned rozkliknu adresu rodičů, s předpokladem, že bydlí u nich a adresu si vytisknu ze zdejší tiskárny. Spěšně si papír sroluju do ruličky, vypnu počítač i tiskárnu a vyběhnu ven, kde trochu nešikovně zasadím zámek zase zpátky, ale už to nedrží tak, jako předtím. Podívám se na nebe. Měsíc už bledne spolu s temnou oblohou. Brzy přijde úsvit. Jsem unavená a tak si v psí podobě lehnu na nějakou terasu opuštěného domu a ruličku si schovám pod břicho. Než usnu, celá se chvěju nadšením a štěstím, že jsem konečně našla Angiina nástupce.

Probudí mě ostré světlo a vstanu, protáhnu se a s novým elánem packama rozroluju papír a prohlédnu si adresu. Vyrazím vpřed a hledám. Netrvá to dlouho a já zaškrábu na dveře nově vystavěného domku. Jenže nikdo neotevírá. Žebych si spletla adresu? Ne. Kde můžou být takhle brzo ráno? Znepokojeně začichám ve vzduchu a ucítím pach těch dvou smrtlníků a...toho kluka. Jejich pach se line někam pryč. Bez rozmýšlení jdu za ním, až narazím na strohé hřiště jen s klouzačkou, dvěma houpačkami a prolézačkou. Jo a je tu ještě pískoviště, víceméně trochu přimrzlé pískoviště. Uvidím ty dva pohledné rodiče. Matku s kůřově hnědými vlasy a příjemnýma tmavě zelenýma očima a vyššího tatínka s černými vlasy a strništěm na bradě. Usměvavě hledí na skotačícího maličkého bělovlasého klučinu, jemuž ani v nejmenším případě nevadí chlad pískoviště a zmrzlého kovu u skluzavky. Pod jeho dotekem zázračně led roztaje. Užasle hledím na to kouzelné dítě. Plácá se šťastně v písku a tvoří z něho různé hrady. Asi jsem si toho všimla jenom já, ale z klukových rukou vychází na hrad tenká jinovatka, díky níž drží. Vzpomenu si na jeho jméno. Bastien Rhenberg. Dlouho ten zázrak sleduju a neubráním se psímu úsměvu. Ten kluk má něco do sebe. Takovou tu nikdy nekončící radost.Zahrabu papír hluboko do hlíny a opatrně se skrývám ve stínech a pozoruju chlapce. Co teď? Našla jsem Angiina nástupce, ale co mám teď dělat? Nemůžu ho přece cvičit v pouhých čtyřech letech! A navíc ani nemám to srdce mu vzít dětské štěstí a nevědomost. Tu si ale všimnu okolních několika dětí. Vyčítavě a posměšně na něho hledí. Některé si ukazují na jeho bílé vlasy. Rodiče se naklání k Bastienovým rodičům a říkají jim cosi na způsob: "Jak jste mohla vaše dítě v tak útlém věku obarvit?" a "Co jste to za rodiče, že necháváte své díte si hrát v zamrzlém písku?" Mám sto chutí se na ně vrhout a ukázat jim, že můžou poznat horší věci, než zamrzlý písek. Ti rodiče odcházejí pryč se svými dětmi obalenými do hrubých čepiček, rukaviček, bundiček a kombinézek. Zatímco Bastien si bezstarostně dál tvoří bábovičkové hrady pokryté námrazou jen v tenké bundičce a bez rukavic. Jo, stoprocentě je to on. Všimnu si, že Bastienova maminka, Merilin, trochu pláče a znaveně odběhne opodál do křoví, kde se může v klidu vyplakat, aniž by ji Bastien viděl. Její manžel Kail jí běží utěšit. Zůstala jsem tu jen já, ukrytá ve stínech a Bastien. Nadechnu se a pomalu se přeměním do lidské podoby. Jestli by mě tady někdo nachytal v tomhle obleku a vražednou zbraní na zádech, tak jsem asi v pěkným průšvihu, ale kvůli Bastienovi to risknu. Vylezu zpoza houští a on okamžitě vzhlédne. Vykulí na mě ty blankytně modré oči a znehybní. Nakloním hlavu na stranu. Pomalu dojdu k němu a obezřetně si dřepnu. "Ahoj." řeknu. Dál na mě užasle hledí. "Jmenuju se Neitiri." řeknu. Když stále neodpovídá, vřele se usměju. Při mém úsměvu se mu zablýskne v očích a roztáhne rty do širokého úsměvu. Zazubím se."Jsi velmi výjimečný, víš to?"pokračuju. Zavrtí hlavou, ale nic neřekne. Nervózne juknu ke křoví, kde zmizeli jeho rodiče."Já tady nesmím být, víš? Teď už budu muset jít, ale pamatuj si, že jsi stejný, jako já. Jednou si tě znovu najdu." zase se usměju a on mi úsměv roztomile oplatí. Nevím proč, ale přijde mi sladký. Tiše vstanu a už chci odejít, když v tom se Bastien zvedne a obejme mě kolem pasu. Tak mě to zaskočí, až trošku škobrtnu. Je vyšší, než jsem si myslela, takže už ve čtyřech letěch má hlavu u mého břicha. Něžně ho pohladím po vláskách a skloním se k němu. Už teď, ikdyž ho sotva znám, vím, že mi bude blízký. A pak už mu řeknu ahoj a zmizím v psí podobě, bez bázně, že by mě prozradil. On za mnou jen hledí se zubícím se úsměvem na tváři. Když přijdou zpátky jeho rodiče, já už jsem pár mil daleko od Inuviku.

Tak, jak se vám líbila první kapitola pokračování? :D :O Byla trochu delší, ale to byl účel a omlouvám se za chyby :)