Strážci Země 2 Nesmrtelní

45. Kde něco bylo, něco může být

Je mrtvý.

Zabila jsem Strážce.

Nepřivlastňuj si veškeré zásluhy, zasyčí mi v hlavě Gaia a její hlas zní jako zkyslé mléko. Všímám si, jak se mi v mysli uchyluje na jedno místo, třídí svoje myšlenky a vzpomínky od těch mých, jako když Popelka prosévá hrách. Najednou už se mi uvažuje o něco lépe, dokážu se soustředit na to, co patří mně a co jí. Snaží se naše myšlenky separovat. Taky ji to mate, uvědomím si.

Pořád cítím vše, co cítíš ty, vidím to, co vidíš ty. Nemysli si, že se v pozadí zdržím dlouho. Když nade mnou převzala kontrolu, bylo to až směšně jednoduché. Zlomené tělo, moment překvapení a šok z tak nenadálého násilného vpádu do mého vědomí. Pro ni byla hračka zazdít mě v pustém, tmavém sklepení, abych neměla přístup k volantu. Ale pořád jsem slyšela. Vzdáleně, ale přece. Já ji ale nedokážu zavřít do tmavé kobky. Hradba, kterou jsem ji obehnala, se skládá z bolesti a odhodlání křehkého jako sklo či porcelán. Plot z trnů. Pořád vidí, slyší, cítí. A jen já ji držím dál od ovládacího panelu, od řízení. A musí to tak zůstat. Po tom, co jsem provedla.

Co ona provedla.

Co jsme my provedly.

Zavrtím hlavou. Možná se Gaia snaží soustředit svou podstatu tak, aby sama mohla přetrvat. Přesto to ale není stoprocentní. Naše vědomí splývají a myšlenky prosakují. Je jen dobře, že mám na sobě ty řetězy. Nikomu dalšímu už se nic nestane. Nikdo další už nebude trpět.

Opravdu je to dobře? Nedůvěřují mi a drží mě spoutanou jako zajatce. V řetězech jako divoké zvíře. Ne, tohle nejsou moje myšlenky. To je Gaia. Vskutku?

Popotáhnu a rozhlédnu se kolem sebe. Všude vládne hrobové ticho, je slyšet jen letmé šplouchání vln o boky lodě. Je tichá, poměrně chladná noc. Jak dlouho jsme asi byly mimo?

Ne, jak dlouho jsem já byla mimo. Potlačím nový nával zoufalství a soustředím se na to, co vidím a pokusím se ignorovat smích, který se mi nepřirozeně dere do hrdla. A není můj.

Ostatní nejspíš spí a zbytek kdesi za mnou drží hlídku. Daly... Dala jim zabrat. Není to přece moje vina, že ne?

Pokud odmítáš přijmout, že máš na rukou krev, pak proč tohle tělo prohlašuješ za své? vysměje se mi Gaia.

Sklapni, osočím se na ni. Leze mi to na mozek. Doslova. Snažím se soustředit ze všech sil. Pokouším se vybavit si události posledního dne. Bohové jsou pryč. Jen proto, aby se místo nich objevil někdo mnohem horší. Jako já. Jako Gaia. Ne, myslím tím Nyx. Odfrknu si. Pokusím se nepřikládat nijak zvlášť velkou váhu tomu, že jsem to vůbec neměla v úmyslu.

Nathan... srdce mi těžkne. Sedět tady v řetězech a být odkázána přemýšlet nad jeho smrtí, je zdrcující. Jako bych měla najednou nést tíhu oblohy. Nesmím se hnout z místa. Nemůžu dělat nic než přemýšlet na tím, co jsem provedla. Já, Gaia, my. Co jsme – jsem – způsobila Thunderovi a ostatním. Být nucena zůstat sama jen s tím vetřelcem v mé hlavě. Svým způsobem je to to nejhorší. Ale je to jediná možnost.

A pak Nefertiri. Moje dvojnice. Stalo se toho příliš mnoho na to, abych se vůbec mohla zamyslet nad tím, odkud se vzala. Zdálo se, jako kdyby to mezí ní a mnou bylo osobní. Ale nikdy v životě jsem ji neviděla, tak proč?

Samozřejmě, proč bys taky musela nějak uvažovat, ozve se skřípavě Gaia.

Zaraženě zůstanu hledět na suky v lodní palubě. Jak to myslíš?