Strážci Země 2 Nesmrtelní

30.Myslíš, že mě bude znovu vinit?

Neitiri?

Ne. Ne, prostě ne. Ignoruj to.

Neitiri.

Běžím dál, dívám se jen před sebe, cítím, jak se mi svaly napínají, jak se každou sekundu ocitnu na chvilinku ve vzduchu, jak mi hříva vlaje v šíleném větru a kopyta se mi zarývají do nebezpečně rozměklé půdy.

Neitiri, já vím, že mě slyšíš.

Ne, neslyším. Snažím se zaměřit na cokoliv jiného, jen ne na jeho otravný hlas. Dokonce i pravidelné pohopsávání Angiina těla na mém hřebetě je zajímavější. I ten klacek, co vypadá jako soška z Velikonočních ostrovů-přímo tam, tam, tam, už jsme ho přeběhli-je zajímavější.

Neitiri, vím, že mě vnímáš. Stačí jen pootočit hlavu.

Sklapni! chce se mi křičet, ale urputně mlčím. Neudělám mu tu radost. Co si nadrobil, ať si sežere sám. A bude to žrát opravdu hodně dlouho, protože já mu nehodlám jen tak odpustit všechno to, co mi řekl. Řekl mi, že vlastně neustále všem ve svém okolí ubližuju. Obvinil mě, že vždycky záleželo jen na mně a že jsem i přesto, co pro mě udělal, přilezla za Thunderem. Schválně Thunderovi prozradil, že jsem byla s ním a málem nás rozdělil. Co čeká, že udělám? S brekem se mu vrhnu do náruče?! To sotva.

Navíc mě tehdy před Inuvikem tak rozzuřil, že jsem si svým útokem podkopala své postavení mezi Strážci. Sice mi většina z nich řekla, že mě chápou a z ničeho mě neviní, ale sem tam vidím i nějaký ten záblesk strachu, hrůzy, či odporu...

Neitiri nemůžeš se mi donekonečna vyhýbat. Jednou se mnou budeš muset promluvit, ať už dřív, nebo později.

Bože, kéž by neměl pravdu. Jednou mě okolnosti přinutí na něho promluvit, má pravdu, to ovšem neznamená, že přitom nemusím být chladná a odtažitá. Ano! Pokud s ním ještě někdy budu muset promluvit, už v životě se k němu nebudu chovat stejně. Už nikdy pro něho nebudu ta Neitiri, která mu plakala na rameni, hledala u něho útěchu a bezpečí a nechala se laskat něžnými doteky. Ne, s tím už je konec.

Nei, prosím. Jeho hlas v mé hlavě už zní vyčerpaně, skoro zoufale. Moc dobře víš, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Prostě...mi to ujelo...

Ujelo?! vykřiknu na něho vnitřně, přičemž mám chuť si dát facku za to, že jsem to nevydržela, rozzuřeně zafrkám a poskočím jako splašená klisna, až Angie tiše vykvikne a káravě mě pleskne přes zadek. To, že ubližuju všem kolem sebe, to ti ujelo?! To, že jsme byli tolikrát spolu, když byl Thunder pryč, ti před ním ujelo?!

Ticho. Nemá snad co říct? Došly mu argumenty? Myšlenky mu bohužel číst neumím a těžko něco rozpoznám z jeho koňské tváře. Ale ve skrytu duše doufám, že ho to zatraceně mrzí, akčoliv mu nehodlám ani v nejmenším odpustit. Nehodlám si ho pustit k tělu. Ty ses v tom úplně vyžíval, obviním ho. Vychutnával sis, jak se Thunder tvářil zrazeně, podvedeně, zlomeně a líbilo se ti, že mu došla slova a že jsi pro změnu středem pozornosti ty! Myslel sis, že ti za to poděkuju?! Že se jen provinile začervenám, ale hned poběžím za tebou? Vůbec mě neznáš. Ačkoliv se mu nemůžu podívat do očí, můj hlas vlastně není ani hlas, ale koňské dorozumívání, jako bych sama slyšela ve svém hlase tolik jedu, že by dokázal otrávit téměř cokoliv a okamžitě.

Vím, co si myslíš a vím, jak se asi cítíš, ale přísahám, že jsem se neovládl a-

Nevíš nic o tom, co si myslím! Nemáš vůbec tušení, jak se cítím! Kdybys to věděl, neudělal bys to! Kdybys to věděl, jak říkáš, věděl by jsi, že si sama moc dobře uvědomuju, jak po mém příchodu zemřeli dva Strážci, vymřela jedna linie a stalo se tolik hrozných věcí! V tvých očích jsem možná mrcha, které nezáleží na ostatních kolem, ale to je právě to, v čem se mýlíš. Neznáš mě.