Strážci Země 2 Nesmrtelní

25.Emmet měl pravdu

Všechny vnitřnosti jako by se mi náhle zkroutily a uvolnily prostor vzteku stoupajícímu vzhůru. Najednou úplně vypustím z hlavy Thundera, Sibylu, Angie, Daniela a všechny ostatní obživlé Strážce, kteří mě udiveně a užasle zároveň pozorujou. Cítím, že se mi zaostřil zrak, jak se mi zorničky změnily na zlaté vlčí oči a zuby mě bodnou do spodního rtu, když se prodlouží na smrtelné lví tesáky. Obličej se mi zkroutí do zuřivé grimasy a já mocně otevřu pusu a vztekle zařvu. Z hrdla se mi vydeře lví řev a já po jízlivě se tvářícím Xandlerovi skočím v podobě obrovského tygra. Zaklesnu se mu drápy do ramen a začnu mu cupovat břicho, ale on sebou jen cuká bolestí, kterou už nejspíše skoro necítí. Jako by už si jeho tělo skoro uvědomilo, že je mrtvé a a přestalo reagovat. Po nějakých sekundách se začne neovladatelně smát tím ďábelským smíchem, který už jsem v životě nechtěla slyšet. Celou tlamu mám od krve ponořenou do jeho rozpáraného břicha, ale on se směje dál. Pak mě najednou něčí silné ruce obejmou kolem trupu a zvednou mě do výšky. Začnu sebou házet, vrčet, drápat, kousat, ale to už se i ostatní vzpamatujou a chytnou mě tak, aby mě znehybnili. Uvědomím si, že ty ruce patří Thunderovi. Musí to být Thunder. Nikdo jiný nemá tak dlouhé, štíhlé, ale přesto jasně svalnaté paže s dlouhými obratnými prsty...Ne! Přestaň! To stačí! okřiknu se v duchu za svoje myšlenky. Xandler se stále na zemi směje a mrtví Strážci na něho šokovaně hledí, zatímco ti živí mě přišpěndlí k zemi a drží mě tam tak dlouho, dokud nezačnu zase rovnoměrně dýchat a tep se mi nezpomalí. Zajímavé, že jich bylo potřeba aspoň šest na to, aby mě udrželi. Pravda, že Thunderovi se silově vyrovná maximálně tak Nathan, Volt a možná...možná já. Takže bez Thundera bych jich asi bylo víc. Zahlédnu Angie, jak na Xandlera hledí s pohrdavým výrazem ve tváři a Daniel obejme Amandu kolem pasu. "Strážci! Strážci, buďte v klidu! Jen klid!"vloží se do toho Nathan a snaží se uklidnit některé mrtvé Strážce, kteří se už už taky chtějí na Xandlera vrhnout. Proč jim brání?! Všimnu si, že Xandlerovi na levé straně hrudi zeje rozšklebená krvavá díra po tom, co jsem mu vlastnoručně vytrhla srdce. Ani si to neuvědomím a už zase ležím v lidské podobě na břiše a nade mnou klečí Thunder a Emmet. Mrtví Strážci na Xandlera ječí urážky a proklínají ho, jiní se tváří dočista zmateně. Převalím se na záda a uvidím nad sebou, jak se Emmet a Thunder zuřivě probodávají pohledem. Oba dva mají zaťaté pěsti, ale myslím, že se nezačnou prát. Nebo aspoň teď ne. Otráveně se zvednu a ani se nenamáhám je nějak uklidnit. Ani jednomu se teď nemůžu podívat do očí, aniž bych cítila bolest. Otočím se a dojdu k Angie. "Tys...tys ho porazila, že? Zabila jsi ho?"zeptá se klidně Angie a podívá se mi do očí. Uvědomím si, že vlastně neví, co se odehrávalo po tom, co se zastřelila. Prkeně přikývnu. "Daniela zabily asermis krátce po tom, co jsi...vždyť víš..." Dva ohniví Strážci surově zvednou Xandlera a uvězní ho mezi sebou. On se jen stále směje a směje a směje..."Strážci! Myslím, že vám dlužím vysvětlení!" Strážci začnou souhlasně přikyvovat, jiní ale nejspíš ví až moc dobře, o co jde! "Měl být v Tartaru!" "Měl by pykat tam dole v pekle!" "Rozporcujte ho na kousíčky a uvidíme, jestli se ještě bude smát!" "Zabil jsi Cersei, Veuriaha a Eloase! Jsi sprostý vrah!!" "Takže jste válku vyhráli."konstatuje přes ten hluk Angie. Unaveně přikývnu. "Za jistou oběť, ano." Angie se na mě otočí a smutně se usměje. "Ty víš, že jsem to musela udělat. Jinak bych skončila jako Rafael. A to jsem nemohla dovolit. Bylo to nutné pro dobro Země." Moc dobře vím, že je to pravda, ale..."Mohla jsem tě zachránit."hlesnu. "Mohla jsem ho ještě zastavit a ty jsi mohla utéct." Angie mi položí ručku na rameno. "Nezemřela jsem jenom pro dobro všech, ale pro tvoje. Potřebovali jsme, abys žila. Nejsem tak důležitá jako ty." Pobouřeně se na ni podívám. "Já nestojím za záchranu. Bylo by lepší, kdyby to bylo naopak. Ty by jsi žila a já byla mrtvá." Nathan už konečně začíná vysvětlovat vcelku uklidněným Strážcům, o co jde, jak Xandler vyhubil tři linie Strážců, což většina ví, jak ho uvěznili v Tartaru a jak utekl. Pak se dostane k jeho prvním útokům, ďábelským plánům a dalším vyhubením jedné linie. To už všichni zhrozeně poslouchají, protože tohle je pro všechny novinka. Vlastně i pro Bastiena a Natalie, kteří mě sledovali už od té doby, co jsem se na Xandlera vrhla a teď jim nejspíše začínají docházet okolnosti. Angie se po mých slovech zatváří neústupně. "Kdyby jsi zemřela ty, nikdo by ho neporazil. Máš obrovskou cenu." Zavřu oči, abych na chvilku utlumila bolestně třeštící hlavu. "To není pravda..."hlesnu a pomyslím na to, jak už jsem Emmeta tolikrát zklamala, jak jsem zklamala Amandu, jak jsem nezachránila Rafaela, jak jsem nezachránila Angie a Daniela, jak jsem vyhnala Alisu..."Neitiri přestaň takhle myslet. Jsi důležitější, než si dokážeš představit. Co myslíš, jak by asi bylo Thunderovi, kdyby jsi zemřela ty a já zůstala žít?"promluví ke mně jemně Angie, ale její slova mě zasáhnou. "Nevím..." Angie zavrtí hlavou. "Já vím přesně, co by se s ním stalo. Když zemřela Sibyla, přestal jíst, křičel ze spánku její jméno, úmyslně si ubližoval, jednou jsme ho dokonce museli odchytit, když chtěl skočit z útesu, na dlouhý čas zmizel, nikdo ho aspoň deset let neviděl. Když se vrátil, byl už relativně v lepším stavu, ale pořád na něm bylo vidět, že se s tím nesmířil. Že si její smrt bezdůvodně vyčítá, ikdyž se to snažil skrývat." Mimoděk se mi pohrdavě ohrne horní ret, když zazní jméno Sibyla a trochu mě to pobouří. "Ale víš co?" Podívám se jí do očí barvy nejhlubšího oceánu. "Co?" Nathan už se konečně dostává k té části, když bojujeme o Washington a k tomu, jak jsem se za Xandlerem vrhla já a to už Natalie a Bastien opodál kulí oči. Někteří mrtví Strážci určitě tak docela neslyší, jelikož jich je strašně moc. Za Nathanem stojí doposud živí Strážci. Inna, Rebeka, Brandon, Lucy, Nataša, Austin, Erik, Scarlet, Lilith, Kevin, Dalton, Emmet, Volt, Moos, Fleur, Tamara, Bastien, Natalie a Thunder. Jasper stojí po Angiině boku a drží ji za ruku a trochu dál se od sebe nemůžou odtrhnout Daniel s Amandou. Thunder se pokusí zachytit můj pohled a naznačit gesto, že si potřebujeme promluvit, ale já se od něj odvrátím a stejně tak učiním i u Emmeta. Angie se nepatrně usměje. "Když jsem tě poprvé viděla, jak jsme tam stáli v tom lese a ty jsi na nás hleděla jako na zázrak s tou mladou tvářičkou, Thunder stál mírně za tebou a zářil tak, jak jsem ho za těch šestnáct let nikdy zářit neviděla. Jako kdyby ho úplně vyměnili. Už nebyl tak smutný, už neměl kruhy pod očima a skelný pohled, ale ty jeho oči mu zase svítily. Tehdy jsem si všimla, že se na tebe dívá a nepatrně se usmívá, ikdyž to před tebou skrýval. Tehdy byl ještě živější, že kdykoli předtím. Ještě šťastnější, než když žila Sibyla." Pohlédnu na ni s vykulenýma očima. Než vůbec stačím namítnout něco odmítavého, pokračuje. "A víš, že si toho všimli i ostatní? Všichni si toho všimli! A čím dál víc se to stupňovalo! A pak, když jsi zemřela...Jako kdyby se vrátil do stejného stavu, jaký zažíval po smrti Sibyly, ale bylo to horší. Nepromluvil s náma ani slovo, jenom na tebe civěl, jakoby tomu nemohl uvěřit." Do očí se mi nahrnou slzy. "Nedokážeš si ani předsatavit, jaké to bylo klečet vedle tvého mrtvého těla a ještě k tomu se dívat na to, jak křičí tvoje jméno, třese s tebou, objímá tě a zoufale přesvědčuje všechny, že nejsi mrtvá." Teď už opravdu brečím. Co to se mnou je? To jsem taková citlivka? Musím se konečně začít ovládat, takhle by to nešlo. Proč vlastně brečím?! Mám být na Thundera naštvaná! Pohlédnu jeho směrem. Nejspíš ze mě celou tu dobu nespustil oči. A když zpozoruje, že se mi po tvářích kutálí slzy, zatváří se ještě více strhaně a svěsí ramena i křídla. Vypadá, jako kdyby chtěl ihned doběhnout ke mně, ale nejspíš se ovládne. Angie má pravdu, nikdy jsem to nezažila. A nechtěla bych to zažít. Nemohla bych se dívat na to, jak trpí. Nikdy..."Tak proč...proč mi to udělal? Proč běžel hned za Sibylou jako oddaný pejsek?"obrátím se znovu na Angie. "Hele, na vztahy nejsem žádný odborník, ale jedno vím jistě. On tě nehorázně miluje, ale nemůžeš jen tak smazat to, co cítil k Sibyle." Bezmocně rozhodím rukama. "Ale...já...jestli mě miluje, tak proč se k ní přisál jako přísavka?" "Jak říkám, tohle smazat nemůžeš..."usměje se Angie. Uvědomím si, že se najednou všechny pohledy soustředí na mě. Všichni jsou zticha. Nathan už dovyprávěl a Xandler se stále pochechtává mezi dvěma ohnivými Strážci jako šílenec. "Ty jsi ledový drak?"zeptá se někdo z davu. Rozpačitě zrudnu v obličeji a nervózně si prohrábnu vlasy. "Ehm...no, jo."odpovím zdráhavě. Najednou jako by explodovala zvuková bublina, jak se na mě vyvalí triliardy otázek. Sibyla na mě pohlédne s tak nenávistným pohledem, že by to skolilo i bohyni odplaty. Nathanovi se zase po dlouhé době podaří všechny uklidnit a ztišit. "Tímhle se situace dost mění! Myslím vaším příchodem! Já vím, že vás to asi unavuje mě poslouchat, ale myslím, že byste si hrozně rádi zabojovali?" Ozve se potěšený jásot a výskání. My živí Strážci se na Nathana zmateně podíváme. "Někteří si pamatujete na naše staré známé, řecké bohy, co?" Ozve se otrávené mručení. "A určitě si někteří z vás pamatujete, jak byli svrženi? Jak Olymp padl? Všichni nakonec zmizeli v zapomnění, když na ně lidé přestali věřit."pokračuje Nathan dál. "Vrátili se zpátky. A chcou nás všechny vymazat ze světa stejně jako on,"ukáže na Xandlera,"vyhubil už čtyři Strážcovské linie." Z davu se začnou ozývat překvapené výkřiky. "Jak je možné, že jsou zpátky?!" "Jak je zastavit?" "Už se vrátili všichni?" "Musíme je zase vrátit zpátky. Zajistit, aby se na ně znovu zapomnělo."překřičí je Nathan. V hlavě jako by mi cvakli vypínačem. "Musíme zničit tu skupinu lidí, kteří jim začali obětovat."ozvu se najednou. Vzpomenu si na to, co říkal Morfeus. Že ve světě se vyskytla jedna 'pohanská' skupina uctívající staré řecké bohy. Nathan přikývne. "Ale teď máme vás. Je nás spousta a i přesto, že nemáte svou bývalou Strážcovskou moc, máte v sobě obrovskou sílu a odhodlání!" Jo, Nathan ví, jak někomu pozdvihnout ego. "Musíme se rozdělit! Ještě pořád musíme sehnat jeho nástupce!"ukáže na Xandlera. "Musíme zničit tu skupinu lidí a bránit se proti bohům! Kdo jde s námi?" Ozve se rozjařený jásto úplně všech Strážců. Trochu potutelně se usměju. Všichni do puntíku stejní. Všichni stejně odhodlaní, obětaví, bojovní, silní...Bojovníci. K Nathanovi přistoupí ta miloučká dívka a proplete si s ním prsty. On se na ni na chviličku něžně zadívá, nikoli ale tím otcovským způsobem, jakým se dívá na nás ostatní, ale tak milujícím a vášnivým, že by mě ani ve snu nenapadlo, že je něčeho takového schopný. "V Antarktidě je mnoho nebezpečných nestvůr, daleko nebezpečnějších, než kdekoli jinde, takže byste se měli mít na pozoru. Je to nebezpečné. Zvlášť, když nevíte, kam jdete. Kdo tam půjde?" Ticho. Nebezpečí. Nestvůry. Ztracení. "Já."ozvu se a v hlase se mi zachvěje vzrušení smíšené s nervozitou. Přistoupím k Natahnovi a postavím se na jeho levou stranu tak jeden a půl metru od něho. Sotva pár sekund na to se ozve známý hlas."Jdu taky." a Thunder vystoupí z řady. Pobouřeně se na něho zamračím. "Nikam nejdeš."zavrčím. Thunderovi se ve tváři objeví neústupnost. "Nepustím tě samotnou." Zlostě vyfouknu vzduch z plic. "Už nejsem malé dítě, Thundere. Co tobě tak najednou záleží na mém bezpečí? Proč nejdeš za Sibylou?" Nepodívám se mu do očí. Zrak mám zaklesnutý v zemi, ale i tak cítím, že na mě vyjukaně hledí. "Nei...prosím..." Na to už ho ale přeruší hluk, jak se Strážci rozdělují do dvou skupin. Na zničení pouhých smrtelníků se podílet nechci, ale je jich v té skupině potřeba víc, aby je snáz mohli všechny pochytat a zjistit, kdo všechno věří. Ale nechci v tom mít prsty. Přece jenom jsou to lidé a neuvědomují si, co vlastně dělají. Co způsobujou světu. "Jdu do Antarktidy."prohlásí nesmlouvavě Lilith a postaví se k mému boku. Za mnou už stojí dosti početné hejno složené z Angie, Jaspera, Lauren, Bastiena, Natalie, Thundera, Emmeta, více než třiceti pěti mrtvých, které neznám a teď z Lilith. Xandlera si odtáhli ti dva ohniví Strážci někam pryč."Jdeme taky!"přidají se sborově tři hlasy, ale Nathan je zarazí. "Eriku, Austine, Scarlet, vy běžtě s druhou skupinou, ať je tam více živých. Aramisi, ty můžeš do Antarktidy." Austin a Erik už se napnou, aby se hádali, ale Scarlet je s povzdychem oba dva praští do žeber a odtáhne k druhé skupině, přičemž na nás zamává. Poměrně dost mrtvých Strážců ještě nebylo zařazeno. "Lisabone, Eliso, Sibylo, Keroliane, Leilo, Damiane, Varleyi, jděte na s druhou skupinou." Sibyla vrhne po mně a po Thunderovi obzvláště ošklivý pohled a zdrží se za ostatníma, když přestupuje, ale nic neřekne. V hrudi jí pořád zeje druhá díra od oštěpu. Ne, nelituju toho. Je to mrcha. Hnusná mrcha. Ale to neznamená, že se jeden problém vyřeší. Ještě je tady Thunder. A do toho ještě Emmet. Zrovna tyhle dva nejvíce potřebuju vidět. "Fajn, vy ostatní půjdete se mnou a musíme najít bohy!"obrátí se Nathan ke zbývajícím. "Možná se nám podaří jim malinko překazit plány..."zasměje se a my ostatní užasnem nad tím, jak ďábelsky to zní. Ta hezká dívka s vážčíma křídlama ho obejme kolem pasu a zřejmě ho nehodlá opustit. Všimnu si, že Thunder se dívá za Sibylou tím svým štěněčím pohledem a ve mě se znovu zvedne vztek. Asi jsem se mu až moc urputně propalovala pohledem do zad, protože se otočí a setká se s mýma očima. V mžiku otevře pusu, aby něco řekl, ale já se od něho znovu odvrátím a dojdu k Angie a Lilith. "Emmete, předávám ti velení, jelikož víš, o kom mluvím. Najděte Mycaha a vraťte se zpátky sem. Buď vás najdeme myy nebo oni, nebo vy nás nebo je. Je to jedno. Hlavně ho najdete. Potřebujeme každého." Emmet vypne svou svalnatou hruď a zvedne důležitě bradu. Thunder nevěřícně těká pohledem z něho na Nathana. "Cože?! Chceš svěřit velení jemu ?!" Jeho hlas zní přímo hystericky a nevěřícně. Emmet po něm mrskne vražedým pohledem. "Promiň, Thundere, ale ty jsi tady hodně...dlouho nebyl, takže tak úplně ještě nejsi v obraze. S Emmetem jsem se o podrobnostech bavil. Mějte se!" Nathan a Emmet to spolu probírali? A kdy? Moje důstojnost mi však zabrání se zeptat. Ti dva, každý na jiné straně od mě se k sobě začnou přibližovat jako hladové šelmy až se nakonec střetnou přímo přede mnou. No super. Oba dva jsou větší než já aspoň tak o hlavu, takže jejich souboj, kdo dříve uhne pohledem se odehrává úplně mimo můj dosah. Thunder opravdu zuří, to je na něm vidět. Poznám to, protože má křídla roztažená do skoro plného rozpětí a sval na čelisti mu poskakuje, jak střídavě zatíná zuby. Možná by se smířil s tím, kdyby to 'velení' převzal někdo jiný než Emmet. Díky Nathane. Na to, jak ti to pálí, jsi tohle nedomyslel. Kdo je od sebe bude sakra odtrhávat?! Odpovím si sama...Já. Kdo jiný? Ale oba dva mi ublížili, tak proč bych je nemohla nechat, ať do sebe mlátí, jak chcou? Jenže to bych nebyla já...Prostě je nemůžu nechat se navzájem zabít, ať už jsem na ně v tuto chvíli naštvaná nebo ne. "Nejsi schopný ani koordinovat vlastní tělo, natož tolik Strážců najednou."zavrčí zlověstně Thunder a více se k Emmetovi přiblíží. Emmetovi se zkroutí obličej. "Snad blondýnka nežárlí? Neměli bychom ji litovat, že ztratila všechnu tu pozornost?"oplatí mu to Emmet se směšným hláskem. Thunder znovu zatne čelist, ale drží se. Lilith vedle mě drží ruce zaťaté v pěst a bouchá jimi o stehna. "Fight. Fight. Fight."mumlá si a Aramis se na ni pobaveně šklebí. Angie odmítavě vrtí hlavou a zoufale se na mě podívá. Asi si taky uvědomuje, že jenom já to můžu zarazit. "Jednou ti Nathan svěří něco důležitého a už ti stouplo ego, co? Už tě nebavilo být ten druhý?" vysměje se mu Thunder. Emmetovi zasvítí oči. "Teď aspoň poznáš, jaké to je být ten druhý. Právě jsi ztratil to nejdůležitější, co jsi měl." A podívá se na mě. Thunder se na mě otočí s obočím zoufale staženým k sobě. "Víš, kolikrát už se mi Neitiri vrhla do náruče, když jsi tu nebyl?"provokuje ho Emmet. Prudce se na Emmeta otočím a hlasitě zavrčím. Co to tu vytahuje?! Ať přestane! Thunderovi jakoby zatrnulo. Nejspíš neví, na koho se má dívat. "Emmete..."zasyčím. "Víš, kolikrát už mě tajně políbila...Třeba na rozloučenou..." Usměje se na mě. V hlavě se mi začne vařit krev. V uších mi hučí, jako kdyby mi k nim přiložili lasturu a cítm, že se mi oči mění. Proč mi to tak vadí? Vždyť Thunder mi právě udělal to samé..."A to bylo ještě za dob, kdy jsi tady byl..." "TY KRETÉNE!!"zařvu na něho. Emmet se na mě trošku zaskočeně otočí. Ani jsem nezaregistrovala, že ty dvě další skupiny odcházejí a už jsou v daleko od nás. Neslyší nás. "Je to pravda."usměje se po chvíli Emmet a podívá se Thunderovi do očí. "Možná jsem přece jenom vždycky nebly ten druhý..." Vztekle zaječím a bez rozmýšlení si v ruce vytvořím vířící energetickou kouli plnu nebezpečných liján. Nemyslím, prostě ji vrhnu. Koule zasáhne Emmeta a lijány se kolem něho obtočí jako hadi, dokud se naprosto nemůže hýbat a zhroutí se k zemi. Nevěřícně se na mě podívá těma oříškovýma očima. "Zkus to popřít. Jenom to zkus."hekne. Thunder pořád zkoprnělý stojí na jednom místě a hledí k zemi. Křídla má ochablá a ruce rezignovaně svěšené podél těla. A pak se otočí na mě. Na mě, když vztekle podupávám a ječím nadávky na Emmeta. Ale všechen vztek mě rázem přejde, když uvidím jeho pohled. A přesně ten pohled jsem už nikdy, nikdy v životě nechtěla vidět. Jako kdyby mi to rozdrásalo ještě poslední kousíčky už tak domordovaného srdce. To ublížení...To zklamání...Bolest...Cítím se příšerně...Nejsem o nic lepší, než on. Nemám právo ho takhle obviňovat, že se vrhl k Sibyle...Pramínek světlých vlasů mu spadne do očí a on zatřese hlavou, aby ho setřásl. Uvědomím si, že nás všichni sledují. Úplně všichni. Ale je mi to jedno. Teď si tepve uvědomím, jak moc to bylo špatné. Všechny ty polibky s Emmetem...Ubližovala jsem oboum. Emmet měl pravdu. Ale aniž by sis to snad někdy uvědomila, tak neustále ubližuješ lidem kolem sebe. Ruce se mi rozklepou a kolena podlomí. Je to pravda. Jsem hnusná mrcha...Angie mě zachytí a podrží na nohou, ale já ji nevnímám. Emmet pořád leží na zemi, dokud svou silou nedonutí úponky ustoupit a pustit ho. Thunder na mě stále hledí. Dost...Přesťaň s tím..."Tak fajn! Ihned vyrazíme! Která chytrá hlavička uhádne, jakým směrem půjdeme?!"zahuláká hlasitě Emmet, zatímco se staví na nohy. "Na jih!" ozve se někdo pobaveně. "Výborně! Tak jdeme a nikdě se nezraťte děcka! Nerad bych potom měl na dvědomí bandu pohřešovanejch Strážců!" On má ještě tu drzost vtipkovat...Ostatní se vydají na jih s Emmetem v čele, ale Angie a Lilith zůstanou u mě. Thunder na mě pořád civí. Nedá se to vydržet. Jasper už se chce zdržet, ale Angie na něho mávne, ať jde napřed. I Aramis se kupodivu zastaví a chce zůstat s námi, ale Lilith ho otráveně pošle dopředu."Holky, nechte nás o samotě."hlesnu. Tohle chci probrat jen mezi čtyřma očima. Stříbrná proti zelené. Holky se poněkud neochotně vzdálí. Nedělám si starosti, že je ztratíme. Přece jenom míří přímo na jih a můžeme je kdykoli najít podle pachu. "Já myslel, že už jsi ho nikdy....po tom co..."začne a zabodne pohled konečně do země. Vzpomenu si. Emmet se choval skoro stejně jako teď, řekl Thundervi o tom, jak jsme se líbali. "Nechtěla jsem..."vzlyknu. Už ani nevím, jestli se mám zlobit na něho kvůli Sibyle nebo na sebe kvůli Emmetovi. Obojí..."Proč mě obviňuješ, když mi sama tohle děláš?"pokračuje se smutným klidem. "Omlouvám se...Nechtěla jsem...Nešlo to...Vždycky se to nějak pokazilo...Ty jsi byl pryč a já...já byla slabá..."škytám zběsile, ale jsem jen slaboch. "Zvorala jsem to..."zavřu oči a po tváři mi sklouzne kapička slané vody. Thunder nic neřekne. Jen si klekne na kolena naproti mně. "Emmet měl pravdu."hlesnu. "Líbala ses ním...jo, měl pravdu..." "Ne! Vlastně jo...ale nemyslím tohle...já-já se s ním...jo- líbala jsem se s ním-ale nechtěla jsem-" "O čem to mluvíš teda?"přeruší mě klidně. Přerývaně se nadechnu a podívám se mu do očí. "Emmet on...když jsme našli Bastiena, na chvíli jsem se zamyslela...přemýšlela jsem o..."na chvíli se zarazím, protože jsem přesně tehdy přemýšlela o tom, jak je Thunder krásný a už nikdy nechci vidět ten ublížený pohled. Ale kdybych tohle řekla, myslel by si, že se jen snažím odlehčit situaci a uvést se do lepšího světla, když řeknu, že jsem na něho myslela a tak jen řeknu:"To je jedno...zkrátka jsem se zamyslela a potom tam přišel Emmet, já ho poplácala po rameni, když jsme si povídali a ...on...on mi vzal ruku do svojí a já jsem...já jsem se ho musela chytnout....a řekla jsem, proč mi tohle dělá...hrozně jsme se pohádali, já jsem mu připomněla, že mi jednou slíbill, že se mě nedotkne, když nebudu chtít a on říkal, že už ho nebaví být tím druhým..." Všechno to ze sebe vychrlím, jak mě to trápí...Thunder mě napjatě poslouchá. "A řekl mi, že aniž bych si to snad někdy uvědomovala, tak pořád ubližuju lidem kolem sebe."dokončím to. "V tomhle měl pravdu." Složím si hlavu do dlaní a pláču. Pláču a pláču a jsem čím dál slabší. Jen brečím. Ubrečená fňukna, která se s ničím nedokáže vyrovant. "Ten kretén ti ublížil. Není to pravda. A já jsem ti ublížil taky."ozve se nakonec Thunder s bolestí v hlase. Překvapeně se mu podívám do očí. "Ty-ty...ne...já-já jsem daleko horší..."dostanu ze sebe koktavě. "Já jsem se přímo před tebou...no, víš co...se Sibylou..." Rozřeseně si otřu tváře. "Už chápu, že ti chyběla...a moc..."řeknu přiškrceně, ikdyž jsou mi ta slova proti srsti. Sibylu si nikdy neoblíbím. Thunder se mi vážně zadívá do očí. "Miluješ ho?"zeptá se narovinu. Ta otázka mě natolik zaskočí, že se z toho až zapomenu nadechnout. Ačkoli si to nerada přiznávám, musím se nad tím zamyslet. Co cítím, když jsem s Emmetem? Když jsem se s ním po válce s Xandlerem tajně loučila, políbil mě. Ano, líbilo se mi to. Jeho polibky mě naplňují touhou a vzrušením po dalším...Ale lásku ve mně nevzbuzují. Ne, to dokáže jen Thunder. V Emmetově náruči jsem se sice vždy cítila v bezpečí a relativně spokojená, jenže nikdy jsem s ním něměla ten pocit, že k němu patřím. Nikdy. K Thunderovi jako bych zapadla jako poslední díleček skládanky a on ke mně zapadne jako by byl to jediné, co mi chybí. "Ne, nemiluju ho."pronesu naprosto vážně a upřímně a už klidně se mu zadívám do očí, abych potvrdila svoje slova. Jde na něm vidět, že se zarazil, že se obával jiné odpovědi nebo se bál, že mu budu lhát, jenže na mě pozná, že mluvím pravdu. "U něho to bylo vždycky jen...já nevím, co mě k němu vždycky táhlo, ale láska to není, Thundere."vydechnu a zamrkám, abych odehnala další slzy. Mlčí. Pořád mlčí. Byla bych radši, kdyby na mě zlostí křičel, vztekal se, tvořil tornáda...Jenže on jen hledí. A ty ji miluješ?"zeptám se hloupě a hned vím, že jsem se neměla ptát. Neodpoví."Ehm...tak ssi už půjdu."pronesu s prkenným klidem a vyšvihnu se na nohy. Otočím se a odcházím, ale on mě chytně za ruku. V mysli mi začne rezonovat poplach, všechny smysly se mi zbystří, svaly napnou, buňky jako kdyby se nasosaly kofeinu a moje hlava se prudce otočí na něj. Pořád klečí na zemi. Jemně mě drží za ruku, ale já se od něj neodtáhnu. "Já a Sibyla...my...nikdy nemůžeme být spolu...to mohlo být kdysi, když jsi tu nebyla ty...ale i kdyby byla živá, vybral bych si tebe. Ona ve skutečnosi nikdy nebyla jako ty...Miluju ji, to ano..." Mluví klidně a ani jednou se nezakoktá. Užasle na něho hledím. Při poslední větě mě bodne dýka žárlivosti, vzteku a ublížení."Ale tebe miluju nade vše na světě. Ty jsi mi přirostla k srdci jako moje vlastní duše a tu jen tak odtrhnout nemůžu. Protože kdybych to udělal, zničil bych sám sebe. Omlouvám se."pronese. Prudce vydechnu vzduch a padnu před něj na kolena. "Já se omlouvám! Neměla jsem to dělat! Omlouvám se!"vychrlím ze sebe. "Emmet oblbl i Sibylu, ale stávalo se to častěji a častěji..."řekne a podívá se na naše ruce. "Vždycky jsem měl pocit, že ona mě nemiluje a nikdy jsem si tím nebyl jistý...Jak jste se začaly rvát, nevěděl jsem, co mám dělat. Nakonec jsem vás od sebe musel nodtrhnout přesně tak, jak to děláš ty se mnou a s Emmetem. Možná jsem Sibylu kdysi neskutečně miloval, ale teď jsi tu ty...Bolí mě, když jsi smutná a ještě horší bylo, jak ses na mě dívala, když jsem se Sibylou..." Podívá se mi do očí s takovou něhou, až z toho roztaju. "Odpusť mi, prosím, Neitiri."vydechne. Semknu rty a zavrtím hlavou. "Je mi líto..." Thunderovi se ve tváři objeví šok a smutek. Potutelně se usměju. "...že budu muset tvou omluvu přijmout."dokončím větu a ještě více roztáhnu rty do úsměvu. Oči mu zasvítí jako dvě stříbrné mince a křídla se mu roztáhnou do plného rozpětí. "Takhle se mi líbíš!" Zasměje se. "Jen se usmívej dál." Zasněně se mi zadívá na rty a já se ještě více rozesměju, nevím jestli úlevou, stěstím..."Ty by jsi měl odpustit spíš mě."řeknu trochu posmutněleji. Thunderovi se na krásné tváři objeví starost. "Už jsem ti jednou odpustil. Pamatuješ? Ty, jakožto hrozně statečné pako jsi skončila ke Scarlet a nechala ses do poloviny rozežrat tou mlhou. Tehdy jsem si uvědomil, že se na tebe nedokážu dlouho zlobit, zvlášť, když jsi byla zraněná." Usměje se koutem úst. "Ani jsem nedoufala v tohle. Myslela jsem, že se na mě budeš zlobit přesně jako tehdy a už to nebude takové jako dřív. Ale najednou si oba dva navzájem odpustíme jako v nějakém filmovém dojáku se šťastným koncem. Je to absurdní." zavrtím hlavou. "A navíc, teď nejsem zraněná." Thunder se rozesměje a pokrčí rameny. "Ublížil jsem ti duševně a to se tomu vyrovná." Už to prostě dál nevydržím. Okamžitě mu chytnu tvář do dlaní a přitáhnu si ho k sobě. Naléhavě ho políbím a zajedu mu rukou do světlých jemných vlasů. On na mě přenese celou svou váhu, takže se skácím dozadu a lehnu si na záda a on na mě. Rozechvěle ho ještě jednou políbím a on mi přejede svou štíhlou dlaní po přiše. "Vážně jako z nějaké pohádky."zešeptám do polibků. Ucítím, že se Thunder směje. "Tohle je ale realita."řekne něžně a rozhrne mi vlasy po celé zemi. Trochu se nadzvedne a začne si mě prohlížet. "Už jsem říkal, jak jsi krásná?"zeptá se jakoby nic. Rozesměju se a plácnu ho do ramene. "Proč to všichni říkáte?! Není to pravda!"zaprostetuju. Thunder obrátí oči v sloup a škádlivě mi obě dvě ruce přimáčkne nad hlavu k zemi, takže pod ním zůstanu uvězněná. Ale neztěžuju si. Nehodlám se nijak bránit. "Zkus se někdy podívat na sebe samu a uvidíš."prohlásí, skloní se ke mně a jemně se mi otře o rty. Je to jen drobounký dotek, ale ve mně ihned zažehne touhou po větší dávce a trýznivě zakňučím, kdy se odtáhne. "Asi bychom měli jít."kousne se do rtu a zasměje se, když uvidí můj výraz. Hbitě ze mě sleze a vytáhne mě na nohy. Najednou se z křoví směrem na jih ozve šustení, sykání a šeptání a já rozeznám slova:"Doprdele nic se nekoná!" "Bože můj, vy nerespektujete jejich soukromí!" "Kašlu ti na soukromí, já chci vidět akci!" "Nic se konat nebude!" "Tohle je špatný!" "Šššt! Buďte doprdel zticha! Myslím, že nás slyší!" Nasupeně dojdu až k onomu křaku a natáhnu ruku před sebe. "Nenenenene!! Počkej! Nic nedělej! My jsme tady!" ozve se najednou zděšený výkřik a přede mnou se zhmotní Lilith. Thunder se objeví za mými zády a s povytaženým obočím se na ni podívá. Lilith šťouchne do někoho vedle sebe a ozve se klukovské zahuhňání. Vzápětí se vedle ní zhmotní Aramis. "Angie, vylez ty strašpytle!"křikne Lilith na křak a za ním se vynoří Angie s pocuchanými bílými vlasy a provinilým výrazem ve tváři. "To byl jeho nápad!"řekne ihned Lilith, když uvidí můj nasupený výraz a ukáže na Aramise. Aramis se na ni nevěřícně otočí. "Co-já?! To není pravda! Ona se sice nezdá, ale je to to největší zlo! Byl to její nápad!" Lilith ho silně dloubne do žeber a pokusí se zatvářit nevinně, ale to zrovna není její parketa. Thunder zřejmě steží potlačuje smích, jelikož se mu už ramena trochu třesou. Jemu to zřejmě nevadí. Podívám se na Angie. "Promiň. Nemohla jsem je tady nechat samotné! Lilith mě do toho zatáhla!" Lilith otevře pusu a přimhouří na ni bílé oči. "To si s tebou vyřídím, bělovlasá!"ukáže na ni dvěma prsty. "Vážně nejlepší kámoška! I v záhrobí naprosto postrádá smysl pro humor." mumlá si pro sebe a to už se i trošku zasměju. Lilith se na mě otočí. "No co je?"vyjede. "Tak jsem vás chtěla vidět no...Co je na tom špatnýho?" S úsměvem zavrtím hlavou. "Ty jsi vážně to největší prase, jaké jsem kdy viděla." Lilith si odfrkne, vzlétne do vzduchu a zamíří na jih za ostatními Strážci. Aramis se za ní s úsmevěm dívá a vzápětí už ji následuje, kanárčí křídla mocně roztažená. Angie na mě mrkne a nesměle si počká. Nejspíš si budeme muset pohnout. Podívám se na Thundera. Pořád se usmívá tím neodolatelným úsměvem a vzápětí mě políbí a vzlétne taky do vzduchu. Omámeně se dotknu svých rtů a až po chvíli se vzpamatuju a přemením se na bílou klisnu, nechám Angie, aby si nasedla na můj hřbet a rozběhnu se na jih, směrem k Antarktidě.

Hej, hej! Další kapitola je zde! Já vím, že se v ní nic moc neudálo, ale to se vylepší, slibuju! Na facebooku bude další obrázek dalšího Strážce (Stránka se jmenuje Strážci Země) a jsem vám moc vděčná, že u předchozích kapitol je už přes 100 shlédnutí! Pro mě je to nehorázné číslo, protože přece jenom moje příběhy nejsou nic moc :) Takže vám všem, co čtete můj příběh děkuju a budu vděčná za vaše rady do komentů a samozřejmě hlasy ;) A kdyby se náhodou mezi vámi objevil někdo, kdo čte i Akademii pro démony, tak je tam další kapitola :D