Strážci Země 2 Nesmrtelní

12.Poslední Strážkyně

"Nemáte proti nám šanci!"chechtá se hrdelním hlasem Zeus ve své bílé tóze a bleskem energie v ruce. Zatnu ruce v pěsti, až mi zbělají klouby a všimnu si, že ostatní dělají to samé. Nic o nás neví. Nemůže vědět, čím vším jsme si prošli a přežili jsme. Já už rozhodně nejsem žádné malé pískle, které potřebuje chránit. Ani nikdo z nás. Tedy až na Bastiena, Mycaha a Natalie. Bastiena jsem před jeho ztrátou paměti něco naučila a on si to potom osvěžil, ale ti dva neměli moc příležitostí. Zvláště Mycah ne. Koho by taky napadlo jít hledat Xandlerova nástupce? No, jedině Nathana. To on ho našel mezi kočovnými kmeny. A teď je tady nahoře a potí se horkem, ikdyž je 15 stupňů. Jsme připravení čelit tomu, co nás čeká. Proč jenom my jsme lezli zrovna do Anglie? Proč zrovna na takovém blbém místě, jako jsou Doverské útesy? Bílé Doverské útesy. Kdo tohle místo vybral? Klidně byste mohli říct, že tahle válka bude jako z nějakého amerického filmu. Dvě strany. Každá na jedné straně stojí proti sobě a chystá se zaútočit na tu druhou. Tak přesně takhle to vypadá. Všechny okolní domky už jsou zbourané a všichni lidé uprchli před náhlými hurikány a tornády a zemětřeseními, které vyvolali Zeus a Poseidón. A takovýmto způsobem chtějí vládnout světu? Ničit domovy lidí jen pro vlastní potřebu? Není divu, že na ně lidé přestali věřit, nebo spíš už na ně nechtěli věřit. A jediný, kdo jim stojí v cestě, jsme my. Strážci. 24 nesmrtelných bojovníků, kteří se hodlají postavit bohům. Všichni jsme doufali, že Mycah nebude jako Xandler. Že se neobrátí na špatnou stranu. Když vymřela Rafaelova linie ohnivých Strážců, mělo nás být pouze 23. Mycah na nás udělal dojem. A tím si vysloužil místo právoplatného Strážce, ikdyž je mu teprve čtrnáct, stejně jako Bastienovi a Natalie a je Strážcem Antarktidy. Ohnivý Strážce Antarktidy, jaká smutná ironie. Ale tím se teď nikdo z nás nemůže zabývat. Ty tři jsme ještě nestihli pořádně vycvičit. Proboha, už mluvím jako nějaký starý mistr Joda. Taky už jsem si říkala, že mezi Strážci nejsem nejmladší a ten největší zelenáč, ikdyž to přebila moje pravá podstata, jenže přezdívka maličká mi zůstala. Stojím uprostřed hloučku vedle Nathana a Thundera. Nedávno jsem zjistila, že Thunder je třetí nejstarší ze Strážců, což mi vyrazilo dech. První je samozřejmě Nathan se svými více než dvoumi tisíci let a druhý je překvapivě Volt, kterému je zhruba něco pře tisíc let. Thunderovi je 765. Asi. Něco kolem toho. A mě? Nudných 33 dámy a pánové. Nebo aspoň myslím. Poslední dobou jsem měla větší starosti, než řešit svůj dosavadní věk. Morfeus mě ubral o pět let života. Ano, tak dlouho mě tam držel a já si ani neuvědomovala jak. A ten bastard se tam teď naproti usmívá tím svým otravným způsobem, kterého jsem se přecpala už v jeho zajetí. Z našich nepřátel vyzařuje taková energie, že by to porazilo King Konga. Ba hůř. V čele stojí Zeus, po jeho bocích jeho bratři Hádes v černém hábitu, s bledou tváří a mrtvýma očima a Poseidón jenom v bederní roušce a rybářskou sítí přetaženou přes rameno a samozřejmě se svým slavným trojzubcem v ruce. Za Diem stojí jeho manželka Héra ve zkrácených bílých šatech zdobených motivy pávů, hnědými vlasy staženými do vysokého copu a v ruce hůl s leknínem na vrcholu. Nechybí ani Persefona, která nespíš dostala propustku z Podsvětí a její matka Demether. Dále Artemis, Apollón, Hefaistos, Dionýsos, Afrodita, Athéna, Áres. A pak poznám Nemesis, Morfea samozřejmě, Aiola,  kterého Thunder zlostně probodává svým stříbrným pohledem, Thanatos, který si asi udělal pro dnešek přestávku se smrtí ostatních a hodlá se věnovat jen nám, Eris, bohyně sváru, Hecaté, bohyně kouzel, Niké, bohyně vítězství, Euros, bůh východního větru, Zefyros, bůh západního větru, Notos, bůh jižního větru a Boreás, bůh severního větru. Cože to říkal Zeus? Že proti nim nemáme šanci? Je jich stejně jako nás! Ale na druhou stranu, oni jsou bohové už skoro v plné síle. "Nemyslete si, že vás nezabijeme. Nepotřebujeme složitá kouzla na to, aby se z vás stali lidé a vaše linie vymřely. Vlastně už jedno bylo provedeno. Pokud zemřete v okruhu padesáti mil odsud, kouzlo tady Hecaté z vás vysaje vaši nadpřirozenost dřív, než zemřete. Ať už to bude smrt jakkoli rychlá. Jsme totiž tak milosrdní a nehodláme se s vámi dál patlat." Ten takzvaný 'vládce oblohy' nás chce snad zastrašit ne? Tak to se mu teda nepovedlo. Nebo aspoň u mě ne. Jenom my jim stojíme v cestě, aby neovládli znova celou Zemi. Co nám zbývá? A navíc, myslím, že mluvím za všechny, když prohlásím, že Strážci se jen tak nevzdávají a neutíkají s nohama na ramenou. Ne, když je čeká otevřený boj. "Nás nezastrašíte!"zařve rozhořčeně Nathan vedle mě, až sebou cuknu a všichni Strážci souhlasně přikyvujou. "My narozdíl od vás chceme lidi chránit a ne je zotročit jaky vy! Možná jste bohové, ale ve skutečnosti nejste nic víc, než pouliční krysy!" Mnoho božských tváří se zatváří rozzuřeně a uraženě. "Za to zaplatíš, červe!" A tak to začne. Obe dvě strany se rozběhnou proti sobě. Nebeští Strážci se odrazí a vzlétnou do vzduchu a my zemní Strážci běžíme jako gepardi, tygři, lvi a levharti. Já osobně jako sněžný levhart. Rozzuřeně se držím vepředu a nade mnou se vrhá střemhlav na bohy Thunder po boku s Kevinem. Za náma se drží v těsném závěsů Strážci ohně a vody jak jim to jen jejich lidské nohy dovolí. Vedle mě se drží Emmet v podobě černého pantera a na druhé straně Nathan v podobě zlatavého lva. Ani nevím, jak se to všechno stalo. V jednu chvíli zběsile běžím a druhou chvíli se vrhám po hlavě přímo na Poseidóna. No, někdo si ho musel vzít ne? A kdo myslíte, že si vzal Dia? Nathan. A Thunder se ve vzteku zaměřil na Aiola. Možná jsem mohla vyřídit Morfea. Dala bych mu aspoň lekci. Ale z nějakého důvodu mě zrovna Poseidón nejvíc vytáčí. Chce si přivlastnit vodu. Angiin a Danielův živel! To nedovolím. Povalím ho na zem, ale on mě ze sebe shodí jako plyšáka. V letu se proměním na člověka a tvrdě se skutálím po zemi. Rychle si ze zad vytáhnou bojovou hůl a postavím se proti němu. Všimnu si, že Fleur se vrhla na Afroditu a Amanda na Demether. Dalton se pustil do křížku s Áresem. Víc nestačím zaregistrovat, jelikož se Poseidón proti mě vytasí se svým trojzubcem a zaútočí mi na hruď. Zarazím ho svou holí, odstrčím ho a kopnu ho do břicha, ale on se nezakymácí tak, jak jsem doufala. Provedu složitý výpad s otočkou, ale on ji až moc šikovně zpracuje a praští mě přímo do obličeje. Páni-! Tak takovou ránu jsem snad ještě v životě nedostala! Z nosu se mi okamžitě vyřine krev a stéká mi po rteh, až cítím v ústech její železitou chuť. Poodstoupím dozadu a jen tak tak se vyhnu další ráně pěstí. To ve mně zažehne jiskru hněvu. Oženu se ostnatou částí hole a podaří se mi ho trochu škrábnout na paži. Znovu zaútočí trojzubcem a snaží se mě bodnout kdekoli, kde se mu naskytne příležitost, ale já jeho až děsivě rychlé útoky odrážím. Na obloze děsivě hřmí a lítají blesky a k tomu všemu začíná děsivě foukat vítr a to nemluvím o kapkách vody, které mi dopadají na hlavu. Slyším, jak vlny tam dole pod útesy zuřivě narážejí do skály. Zespoda odrazím jeho trojzubec, bleskurychle si dřepnu a praštím ho do holení plochou hole a spěšně se udkutálím pryč. Poseidón jen malinko hekne a pokusí se mě kopnout, ale už jsem z jeho dosahu. Uchopím hůl jako kopí, ostny namířené na něho a prudce bodnu, až hůl držím jenom jednou rukou a stačím ji zase stáhnout zpátky k sobě, než ji ten chaluháč chytí do rukou. Bohužel mu to na holé hrudi nechalo jen pár škrábanců, jelikož včas odskočil. Jenže teď mu zřejmě začíná docházet trpělivost. Všude je slyšet jen řínčení oceli a  křišťálu o sebe, křik, bolestné sténání, hekání, tupé rány a praštění kostí. Poseidónovi se v rukou objeví vodní koule, kterou po mě bez sebemenšího zaváhání vrhne. Jen o chlup mě mine, když se skloním, ale on ještě neskončil. Prudce napřáhne ruku směrem ke mně a mě až v poslední chvíli dojde, co se stane. Z ruky mu vytryskne neuvěřitelně silný proud vody a já v už jen v reflexní křeči taky natáhnu ruku a proti vodě se vrhne sloup hlíny a kamení. Takhle se přetahujeme dlouho. Koutkem oka zahlédnu situaci kolem. Emmet se rve s Niké ve zlatém hávu a pyšným výrazem v obličeji. Lilith ve vzduchu zápolí s Notosem a ohání se svým vlnkovitým mečem, Scarlet si vzala na starosti Zefyra, Kevin Boreáse a Erik Eurose. Jen Austin se zuřivě rve s Thanatem. Bastien se k mému údivu statečně pře s Eris a Natalie s Morfeem. A Mycah možná v sobě bude mít něco z Xandlerovy bojovnosti, protože se obdivně pere s Nemesis. Zjišťuju, že Poseidón získává převahu a mě se to nelíbí. Vyrazím ze sebe bojovný skřek a zatlačím na svou moc ještě víc. Na chvíli získám převahu, ale on to okamžitě vyrovná. A pak z jeho těla najednou vytryskne další voda jako rozstřikovač. Příval slané tekutiny mě odplaví a zaleze mi do uší, očí i pusy. Dopadnu na zem a rozechvěle se sbírám ze země a prskám vodu na všechny strany. Poseidón ke mně kráčí rázným krokem a  koncem trojzubce mě udeří do čelisti. Sesunu se znovu na zem a s vypětím sil se odsunu z jeho dosahu a postavím se na vratké nohy. Moje hůl skončila někde za ním, tudíž mi moc možností nezbývá. Rozzuřeně se přeměním na levharta a vrhnu se na něho. Zaskočí ho to, takže ho kousnu do ramene a v hubě ucítím jeho krev. Ne, to není krev. To je ichor. Božská krev. Odstrčí mě a mě se nějakým způsobem podaří dopadnout na zadní a nesvalit se k zemi. Znovu před ním stojím v lidské podobě a trhnutím rukou si vyhrnu rukávy obleku až nad lokty. Napnu předloktí a na odhalených místech mi okamžitě vyraší ostré dikobrazí bodliny, včetně konečnů prstů. Zavrčím a oženu se předloktím proti němu. Vyhne se mi a ožene se trojzubcem do diagonály. Zakloním hlavu a ostny mi proletí před očima. Znovu se oženu, tentokrář zaťatou pěstí a stočím ji tak, abych využila i ostny na předloktí. Poseidón se mým postupně na rychlosti narůstajícím útokům vyhýbá, ale stejně najdu jeho slabinu. Podle všeho si ode mě drží odstup, ale moc se na to nesoustředí. Provedu otočku a namáčknu se na něho jako přísavka, přičemž mu celé předloktí zabodnu do břicha. Zachrčí a modrozelené oči se mu zalesknou směsicí hněvu a bolesti. Moje mysl už jásá a poskakuje, že už to nerozchodí a tohle by mohlo obrátit celou bitvu. Jenže když se mu chystám zasadit osudovou ránu druhou rukou směrem na srdce, kterou bych ho, díky jeho ještě nevyvinuté nesmrtelnosti, poslala zpátky do Tartaru, chytí mě za ruku, ikdyž mu dlaní projedou ostny a mrští se mnou děsivou silou na druhý konec. Dopadnu na hlavu, až mi v ní začne rezonovat jako při čínské opeře a ještě se kutálím dál přičemž do země hloubím mělký důlek. Zasténám a s menším potěšením zjistím, že vedle mě leží moje hůl. Na předloktí si nechám ostny a dlaně se vrátí zpátky do původního stavu. Uchopím svou hůl a vrávoravě vstanu. Bodne mě v hrudníku a do očí mi spadnou kapky potu smíšeného s krví vytékající z mé rozdrcené lebky. Pokud si vzpomínám, tak ani Xandler neměl takovou sílu. A nikdo z bohů ještě není v plné síle. Co teprve, kdyby se přes nás dostali? Ne, takové myšlenky si nesmím dovolit. Zvlášť ne teď. Poseidón dokráčí s kamennou tváří až ke mně a znovu se na mě vrhne s trojzubcem, ale tentokrát přidá proudy vody stříkající z jeho hrudi. Vedu seknutí ostnatým koncem hole zespoda šikmo k jeho obličeji, ale on se vyhne a jedním koncem trojzubce mě udeří do bolavých žeber. Trochu zakolísám, ale jen na moment a hned pozvednu svou hůl na úroveň jeho očí v rovnoběžce se zemí a ostnatou částí mu uštědřím jednu ránu zleva, druhou zprava a třetí zleva, dokud se nevzpamatuje a neuchopí mou hůl do ruky a nevyškubne mi ji z ruky. Obličej má celý zlatý a zuřivě cení zuby. Trojzubcem se na mě znovu vrhne a uštědří mi pár ran, ale mě se podaří ho kopnout do slabin. Ach ti chlapi. Zaskučí a nepatrně se zkroutí a já využiju příležitosti. Otočím se k němu zády, přiblížím se a loktem mu uštědřím ránu do obličeje a vytrhnu mu hůl i trojzubec z ruky. Zakroužím se svou holí ve vzduchu jako mažoretka, ale trojzubec jako by se proměnil na vodu a odplavil se zpátky k Poseidónovi a oběvil se mu znovu v ruce. To není fér! Tuhle schopnost chci mít taky! Naše zbraně se znovu střetnou. Seknu. Bodnu. Odrazím. Bráním. Podrazím. Bodnu. Odrazím. Vyhnu se. Zaskučím. Nadskočím. Ani si neuvědomuju, že se bitva táhne přes celou noc a najednou už svítá. Pořád ty samé zvuky.  Poseidónovy dlouhé bílé vlasy jsou vodou netknuté, stejně jako zbytek jeho těla, jen já oproti němu vypadám jako zmoklá slepice snažící se porazit neporazitelného. Dobrá zpráva, všichni se ještě stále drží, jak je tak pozoruju. A ta špatná, nováčci už to dlouho nevydrží. A i ostatní Strážci musí být unavení. Zvlášť ti, co létají ve vzduchu a ani jednou nesletí na zem. Mezi ně patří Thunder, který vytrvale střílí šípy na Aiola se stříbrnými křídly. Thunderova ruka je skoro rozmazaná, jak tou neuvěřitelnou rychlostí sahá po šípech a natahuje je do tětivy. Na pažích se mu tak napínají svaly. Kdybych právě nebyla v ohrožení rozzuřeným bohem moře, možná by se mi místo zorniček objevily srdíčka a kolem mě by začali létat amorkové. Bitva se táhne dál. Znovu získám značné sečné rány a skrábance, ale až na několik zlomených žeber jsem v pohodě. Opravdu. Dokud neudělám tu chybu, že Poseidónovi až moc nastavím nechráněný bok. Samozřejmě využije situace, když se otáčím a  přesunuju se z jeho dosahu, najednou ucítím na levé straně dole mezi posledními žebry trojnásobnou bolest. Bodce trojzubce mám zaháknuté v těle až po kořen a téměř cítím, jak se mi ostré špice otřely a následně protrhly plíce. Zalapám po dechu. Před očima se mi zamlží. Tohle je ještě horší, než když mě bodl Xandler. Poseidón s krutým úšklebkem na tváři prudce a nemilosrdně vytrhne trojzubec z mého boku a já vykřiknu. Z ran se mi vyřine hustá tmavá krev. Zřetelně cítím, jak mi zásoby životodárné tekutiny odcházejí z těla a kyslík už si pomalu nemůže dovolit nájem v plicích. Lapám po dechu jako ryba na suchu a do úst mi vystoupá další krev. Jeden pramínek mi steče od koutku úst po bradě. Ruce se mi třesou. Proč je tady tak strašná zima? Vidím rozmazaně. Malátně dopadnu na kolena přímo před toho korálníka, až mi v kolenou nepříjemně zapraští. Hůl mi vypadne z ruky a pokusím se zmáčknout si ránu, abych aspoň trochu zastavila krvácení, ale nejde to. Vzhlédnu a spatřím zelenomodré oči. Poseidón mě trhnutím vytáhne na nohy a otočí si mě k sobě zády. Pokusím se zazmítat, ale bolest mi nedovolí víc, než jen chabé zavrtění. Pod krk mi strčí nůž a druhou rukou mě drží kolem pasu. Kolena mám pokrčená a vůbec nestojím na zemi, nýbrž se jen opírám špičkama palců o zem. "Jen se podívej na ty svoje Strážce." zašeptá mi do ucha a natočí mi hlavu k boji. Když se mi skrz clonu bolesti podaří zaostřit, lituju toho, že vůbec vidím. Okamžitě se mě zmocní panika, ještě horší, než ta, co nastala, když mě do poloviny probodly tři ostny. Natalie kvedlající svými jehlami, tedy zbraní připomínající jehly na pletení, jen s neskutečně ostrými stranami, se snaží bodnout do Morfea, ale ten najednou v její nepozornosti pozvedne ruku a ji zachvátí obláček jakéhosi dýmu a ona zůstane uchváceně stát a hledí doprostřed. Morfeus okamžitě vytáhne dlouhou dýku a zaboří její hrot do její hrudi. Snový tranz pomine a ona vytřeští tyrkysové oči do velikosti baněk, než se bezvládně sesune k zemi a zůstane ležet. Vyjeknu zděšením. Ne. Další linii ne! Pohled mi sjede k Rebece, která si vzala na starosti Hefaista. Teď ji překvapil a silným bronzovým kladivem jí udeří zezadu do lebky. Rebeka se zkroutí v bolesti, ještě žije. A pak dostane další ránu a už se nehýbe. Kdesi z leva někdo mohutně a vztekle zařve. Brandon se zmučeným výrazem v očích odkopne Artemis k zemi a vrhne se na Hefaista, ale Artemis se nenechá jen tak odbýt a okamžitě je na nohou. Brandon se ještě ani nedostane k božskému kováři a už mu lebku protíná skrz naskrz stříbrný šíp a on se mrtvý sesune do trávy. Roztřeseně přihlížím a narůstá ve mně beznaděj. Tamara s vytřeštěnýma očima hrůzou se ohání proti Athéně, ale smrt tří Strážců ji až moc vyvedla z mír. Athéna ji chytne napřaženou ruku se srpem a zkroutí ji do nepřirozeného úhlu, až Tamara zavřeší a pokusí se jí kopnout, praštit, cokoliv, ale Athéna ji nemilosrdně zkroutí ruku za záda a druhou rukou ji chytí za hlavu. Srazí ji na kolena a mlátí s její hlavou o zem tak dlouho, dokud se Tamara s deformovanou lebkou nesesune mrtvolně k zemi. A hned nato dopadne tvrdě na zem Lilith s tvářemi plnými slz. Co nejspěšnějí se hrabe zase na nohy, břicho stále přitisknuté k zemi a obličej umazaný od hlíny, ale tu jí někdo přistane na zádech. Notos se svými bílými křídly na ni doslova stojí a Lilith se snaží zběsile dostat zpod jeho váhy, ale to už bere Notos do dlaní její křídla na nejbližší částech k zádům a trhnutím je zlomí. Lilith zaječí a zazmítá se, ale Notos se znovu vznese nad ni do pěkné výšky. Lilith se obrátí k němu a roztřeseně se zamlženou myslí sleduje, jak Notos švihne rukou a ji zasáhne prudký vítr, který ji odhodí až na...na oštěp, který ji projede zezadu lebkou a vynoří se uprostřed čela. Áres, který oštěp drží se zlomyslně zachechtá a pozvedne ruku s Daltonovou hlavou. I přes neskutečnou bolest v plicích ze sebe vyrazím trýznivý křik. To přece nemůže být pravda! Nemůžou je všechny pozabíjet! Zahlédnu Fleur, jak odhozená Afroditou skončila nabodnutá na větvi stromu, který tam nastražila Demether a taky vidím, jak se Amanda zběsile snaží bohyni úrody přelstít, ale to už ji zezadu kolem hrudníku chytají Áresovy silné paže a zmáčknou ji. Amanda začne lapat po dechu a mlátit sebou, ale nepomůže tomu. Áres naposledy silně zmáčkne a s posledním křupnutím několika žeber ji pustí k zemi. "Ne!"křičím zajíkavě. A Bastien couvá, naprosto odzbrojený, dál od Eris, která ho zavaluje palbou pěstí, dokud se tam nepřiplete Emmet. Jeho meč projede Erisiným tělem skrz naskrz a ona se na místě vypaří. A pak... "NE!!" Emmetovi se zabodne do zad meč, který jednoznačně drží Athéna. Probodne mu srdce. Emmet se v posledních křečích zazmítá, ale potom ochabne a dopadne přímo před Bastiena. A tomu se najednou kolem krku obtočí lijána a přitáhne ho k zemi. Bastien se dusí a lapá po dechu, ale tady mu schopnost dýchat pod vodou nepomůže. Když jeho nádherné oči vyhasnou a obličej povadne, Demether si opodál odfrkne. Po tvářích mi tečou tsunami slz. Polovina je mrtvá. A jen jeden bůh byl vypařen. Sténám bolestí a žalem, panikou a beznadějí, nejen, že všichni důležití v mém okolí umírají, ale taky proto, že s tím nemůžu nic udělat. Zahlédnu Mycahovu hlavu s hustými černými vlasy ležet oddělenou od těla. Jasper se z posledních sil pokusí zachránit Moose, který jde k zemi s podříznutým hrdlem, ale to už se mu kolem krku obtočí silná paže a trhne prudce napravo proti tělu. Okamžitá smrt. Apollón ho pustí a zahledí se na oblohu, kde Kevin ještě stále s nadějí v obličeji bojuje proti bohovi severního větru. Jenže jeho osud je zpečetěný, když bůh slunce namíří šíp přímo na něho. Śíp zasviští vzduchem a prorazí si cestu Kevinovým krkem skrz dýchací trubici. Kevin zaskřehotá, ale už se nedokáže vyhnout ošklivému pádu k zemi. Zaječím, když s hrozným zapraštěním dopadne na zem a už nevstane. Zahlédnu Lucy a Natašu, jak stojí zády k sobě, ale najednou se jim krky začnou bolestně svírat, jak jim Boreás odsává vzduch z plic. Hlava mi puká, celá se třesu. Všechno to netrvá ani pět minut. Vidění se mi znovu rozmlžuje. "Oprvadu jste si mysleli, že nás můžete porazit?" zašeptá mi znovu Poseidón do ucha. S pláčem se znovu pokusím vytrhnout, ale nepustí mě. Brzy nastane moje chvíle a on to pomalé umírání využil k tomu, abych se mohla dívat, jak moje rodina vymírá. "A teď-"pokračuje, ale někdo ho přeruší."Pusťte ji!" Byl to hlas Scarlet. Poseidón na ni vrhne zuřivý pohled, což poznám podle toho, jak funí a jeho hruď mi naráží do zad. Aspoň teď vidím na Scarlet. Mává holubími křídly přímo nad mořem nedaleko nás a od levého líčka až po pravé oko ji hyzdí hluboká rána, která ji znetvořila oko. Nějak se jí povedlo zbavit Zefyra a teď se s bouřkovým odhodláním ve zdravém oku hodlá vrhnout na Poseidóna. Nedělej to! chci zakřičet, ale je pozdě. Aniž by se Scarlet dostala dál, než metr ve vzduchu, za ní se objeví obrovská vlna sahající ještě výš něž samotné útesy, na kterých stojíme. Scarlet se stačí jen vyděšeně ohlédnout, než ji masa vody spolkne a vrátí se z žuchnutím zpátky do moře. Pokusím se zaječet, ale plíce zrovna vypověděly službu. Kolik jich tu ještě zbývá? Netuším. Mozek mám zatemněný a už nemám ani sílu se pomocí země uzdravit. Nic. Nemůžu dělat vůbec nic. A to je ten nejhorší způsob smrti, jaký si jen dovedu představit. Poseidón mě odvleče k okrají útesu a já zahlédnu jejich výšku. Zuřivě narážející vlny. A někde tam je Scarlet."Teď můžeš laskavě následovat svou kamarádku."pronese Poseidón posměšně a mrští se mnou přes okraj útesu. Už ani nemůžu křičet. Jen svištím vzduchem a vítr si pohrává nejen s  mýma vlasama, ale i s mýma končetinama. A nejhorší na tom je, že padám čelem k zemi. Čelem k moři a menším útesům, kterým letím vstříc. Vstříc smrti. Zavřu oči. A pak najednou nádherné ticho a svištění větru, zvuky hromů a désť protrhne nádherný a vyděšený hlas. "NEITIRI!!!!!!" A pak už si vybavuju jen záblesky. Chňapnutí silných rukou kolem mého pasu. Tvrdý pád, který ovšem necítím, jelikož ho něco zbrzdilo. A hluboké a bolestné zasténání. Odvážím se otevřít oči a napůl s radostí a napůl s utrpením zjišťuju, že stále žiju a ležím na rozviklaných útesech v moři. Kolem mě se hromadí krev. Ohlédnu se a uvidím, že pode mnou leží ten nejnádhernější kluk, kterého znám. "Thundere!"vyrazím ze sebe sípavě. Otevře oči, zatímco se mu kolem hlavy tvoří kaluž krve. Statečně se zvedne do sedu a jemně mě ze sebe sundá. Zděšeně hledí na má zranění a pak se mi podívá do očí. Tohle bude to, co naposledy uvidím? Stříbro jeho očí? "Ty-ty nesmíš umřít! Já ti pomůžu. Zachráním tě. Dostaneme se z toho. Teď můžeme utéct. Kousek ještě letět můžu. Vítr už nemám pod kontrolou, ale letět zvládnu. Prosím, nevzdávej to!" Uchopí mou tvář do dlaní a se slzami v očích na mě prosebně hledí. "Vš-všichni jsou mrtví, Thundere."zasípám. Zavrtí hlavou. "Musíme je pomstít! Slyšíš mě? Už mě znovu neopouštěj! Prosím! Společně se zkusíme postarat o Zemi. Ještě můžeme pomoct Nathanovi a Voltovi. Vydř ještě! Prosím." Opře si čelo o to mé. "Už nikam nechoď..." Po tvářích se mi kutálejí horké slzy. Do očí nám stříká slaná voda z moře. Zachvějou se mi víčka, ale snažím se ještě udržet. Ještě ne...Thunder to zaregistruje a zasténá. "Ne...Nei! Prosím!" A přitiskne svoje rty na mé. Má je horké a něžné a já se cítím, jakoby to byl náš první polibek. Mysl mi zaplní všechny naše polibky a uvědomím si, že tohle mě nikdy neomrzelo. Nikdy mě to nepřestalo vrušovat a naplňovat štěstím, láskou a něhou. Nikdy. A jestli tohle jsou poslední chvíle mého života, pak umřu šťastná. Thunder mě pohladí po vlasech. "Miluju tě." a chce mě zvednout do náruče, aby mě odnesl někam jinam, ale v tom do něho udeří blesk a on se pomateně zakymácí. Oba dva se vzneseme do vzduchu a míříme znovu nahoru. Ne....prosím. Já je nechci vidět. Jak to mé tělo může takovou dobu vydržet...? Poryv větru mě vyvrhne na kraj útesu stejně jako Thundera, který se však pokusí vstát, ale proti němu se namíří mnoho zbraní.Podaří se mi pootočit hlavu a spatřím Nathana téměř utopeného v slzách a Volta už napůl rezignovaného, oba dva klečící na zemi svázaní. Trhá mi to srdce. Vidím všechna ta mrtvá těla a raději odvrátím zrak. Austin a Erik skončili vedle sebe. Inně pravděpodobně přerazili páteř. Slzy si prodírají cestu skrz oči a nemůžu to zastavit. Jsme poslední. Thundera svážou a i přes jeho protesty ho dovlečou k těm dvoum a srazí ho na kolena vedle nich. Někdo mě zvedne na nohy, abych to mohla vidět a já zasténám. Za Thundera se postaví Zeus, za Volta Poseidón a za Nathana Hádes. Všichni drží v ruce dlouhé meče. Thunder mi věnuje poslední pohled. Poslední nejsladčí a nejuklidňující úsměv na světě. Volt a Nathan se na mě taky naposledy usmějou a  kývnou na mě. Ne...takhle to nemůže skončit...A pak se tři bratři pohnou a skrz Thunderův, Voltův a Nathanův krk se proderou hroty mečů. Z posledních sil vykřiknu Thunderovo jméno a nanovo se rozbečím. Thunder se několikrát ještě zazmítá a bolestně zkroutí tvář, dokud mu tvář neohabne a nedopadne vedle posledních Strážců. A mě taky srazí na kolena. Z brekem se podívám na dotyčného, který se přede mně postaví. Sám Thanatos se sekyrou v ruce. Dotyčný, co mě držel mě pustí a nechá mě jen tak bezvládně klečet. A já už se nesnažím utíkat. Nemůžu. Nechci. Stejně umřu. Tak proč ne rychleji? Bude to vysvobození, když už nebudu cítit svou bolest nejen fyzickou, ale i duševní. Ztratila jsem všechno co mám. Rodiče. Domov. Kamarádku. Všechny Strážce, kteří pro mně byli jako rodina. A kluka, kterého jsem milovala. A všichni do jednoho jsme ztratili vládu nad zemí. Čeho jsem vlastně v životě dosáhla? Jaký měl můj život smysl? Thanatos mi věnuje poslední ponurý pohled. "Sbohem, Poslední Strážkyně."pronesou všichni bohové jednohlasně. Ani se nepokusím zavřít oči a chci jim věnovat můj poslední nenávistný pohled. Sekyra zasviští vzduchem. Ocitne se až na úrovni mého krku. A pak...tma...

Tak lidi, tohle je konec :( Je mi líto, ale já to musela udělat...Ne dělám si srandu! Je to smutné, ale ještě chvilku to budete muset s mými fantaziemi vydržet! Omliuvám se za chyby a toto je asi nejdelší kapitola, co jsem napsala. Pře 4400 slov...No, tak piště co sit o téhle kapitole myslíte a vaše výhružky smrtí :)