Strážci Země 2 Nesmrtelní

10.Já to nechci vidět!

Když poznám ty zvuky, které se mi navždy vryly do paměti, hrůzou a zděšením, že se mi tohle děje málem zkolabuju. Celý můj dům je v plamenech.Pohlcuje mě vlna zoufalství. Rodiče.Dostali se z domu? Dnes mají oba dva dovolenou, takže byli doma. A pak si všimnu ještě něčeho horšího. Zpoza stěny se vynoří pětihlavý drak jen o něco menší než celý dům. Prostřední hlava chrlí oheň. Hydra. Ta obluda se kterou bojoval Herákles. U nohou jí leží má matka a nehýbe se a před Hydrou se snaží uhnout z cesty můj otec. Je celý zakrvácený a popálený a vypadá to,  že má zlomenou nohu. Nerozmýšlím se. Následné události si moc dobře pamatuju. Každičký detail, každičkou chybu a zaškobrtnutí. Byl to můj první boj. Jak by taky ne? Ale nemůžu si nevšímat téhle chvíle. Moje matka se stále nehýbe a otec leží na zemi a syká bolestí. Doběhnu k němu a teprve teď si všimnu hlubokých ran na levé straně hrudníku.Hydra ho silně podrápala a z ran prýští krev."Tati..."vzlyknu. To nemůže přežít. Pokusí se usmát a řekne přiškrceným hlasem: "V-věděl jsem,ž-že jsi výjimečná. A m-mocná."Po tváři mi steče slza."Máma...?"Zavrtí hlavou. Ne. To není možné. Nemůže být. A táta..."Ne!"vykřiknu. Donutím zemi, aby posunula mou mámu ke mě. Je celá popálená. Poznám ji jen díky zbytkům vlasů. "Z-zemřela ještě dřív, n-než uviděla tu obludu..."Teď už mi slzy tečou proudem."Miluju tě zlatíčko a jsem na tebe hrdý. S-strašně moc..."dívá se mi do očí. "Tati...to-to bude dobrý. Budeš v pořádku. Já vím že jo..."ale jeho oči vyhasly a zevnitř na mě nehledí nic,než prázdnota.

Prudce otevřu oči a zalykám se slzami. "Ubohá Neitiri."zahlaholí Morfeus." Chudince Neitiri skonali rodiče. Jaká tragédie! Je z tebe sirotek, nemám pravdu?"  Zavrčím a zazmítám sebou v návalu vzteku. "Myslel jsem si, že budeš naříkat víc, když ti připomenu utrpení tvých bližních. Každopádně to rád budu střídat. Jednou odporný ryk utrpení a posléze zase něco na psychiku, co říkáš?" chladně se usměje. Zkřivím obličej do zuřivé grimasy smíchané s horkými slzami. "Ty bezcitná zrůdo!"vykřiknu zajíkavě. "Ale ale ale. Kdo tady vytrhává srdce z hrudníků?" Zkoumavě se na mě podívá. Zazmítám se. "Jsi bůh snů. Jak můžeš mít přístup k mým vzpomínkám?"hlesnu. Morfeus se rozjařeně usměje. "To je grandiózní otázka." No skvělý, není nic lepšího, než přednáška od fanatického boha snů. "Tak tedy, jak to říct. Jsem bůh snů."začne. Protočím panenky. "Opravdu? A víte, že mi to nedošlo?" Morfeus na mě vrhne zmatený pohled. Tudíž nepochopil sarkasmuz. Ale pokračuje dál. "Ovládám všechny sny, ať už hezké, ošklivé, ty, které se už staly, ty, které jsou zcela vymyšlené fantazií a ty, které se teprve stanou. A ačkoli si to nikdo ze smrtelníků ani z nadpřirozených bytostí neuvědomuje, v těch nejtemnějších zákoutí jejich mysli, se mísí fantazie, sny a vzpomínky. A právě odtud je dokážu popadnout a přehrát si je. A samozřejmě je i vyvolat tak, aby dotyčný znovu prožíval onen okamžik. Geniální, nemyslíš?" Zhnuseně se ušklíbnu nad jeho rozzářeným obličejem. "Ani ne." Morfeus se uchcechtne a znovu se ke mně přiblíží. Pokusím odtáhnout hlavu, ale moje připoutané tělo mi to nedovolí. "Ale copak? Mocný drak se mě bojí? A to jsem ti ještě neukázal všechno!" Ledová ruka mi přistane s mlasknutím na čele a já znovu upadnu do říse snů. Ne, špatné vyjádření. Do říše bolestných a trýznivých vzpomínek zformulovaných do snů.

Tohle je moc, už úplně cítím, jak křičím utrpením a bolestí z těch vzpomínek, ale nemůžu to zastavit. Ještě horší je, že přesně vím, co se stane. Dlouho jsem ji neviděla. Chyběla mi. Opravdu moc. Jenže je to jen vzpomínka. Angie zasténá. Xandler ji chytne za krk a jí se propadnou tváře a začne lapat po dechu. Tohle už jsem viděla.A taky jsem to sama zažila. To nedovolím. Napřáhnu ruku a zaječím. Do Xandlera narazí sloup hlíny a odhodí ho kousek dál. Rychle se však vzpamatuje a mrští po mně ohnivou kouli. Ta však neletí na mě, ale dopadne na beton přede mně a oheň mě kolem dokola obklopí. Nemůžu z něj ven. Nemůžu ani volně zvednout ruce, abych se nespálila.Tak moc těsně mě oheň obklopuje. Dusím se spalující horkem a skrz oheň vidím záblesky dění. Angie se na zemi otočí a naposledy se mi podívá do očí těma svýma laskavýma očima modrýma jako hluboké moře. Zračí se v nich omluva a lítost. Nechápavě vykřiknu její jméno. Její sežehnuté bílé vlasy se jí lepí k čelu. Xandler vstane ze země a blíží se k ní. Ona zavře oči a sebere ze země pistoli. Ne..."Ne!!"zakřičím. Ale Angie mě neslyší, nebo spíše neposlouchá a přikládá si hlaveň pistole k hlavě. Xandlerovi to dojde příliš pozdě.Teprve až když Angie stiskne spoušť a kulka jí provrtá hlavu, vrhne se k ní s fanatickým výrazem v obličeji. Vykřiknu při pohledu na Angiinu zakrvácenou hlavu.