Strážci Země 2 Nesmrtelní

40.Zbabělci

Nikdo Austina nezastaví, když mocně mávne křídly a vznese se do vzduchu jako neřízená střela. Jako paprsek světla zvedající se k nebi. Na nikoho nečeká, s nikým se nezdržuje. A nikdo mu to nevyčítá.

Všichni chvíli jen ochromeně sledují jeho bílá křídla podmaňující si vzdušný proud, jeho zoufalý úprk za tím, kdo tohle všechno začal a zase ukončil. Než se ostatní vzpamatují, zbyde z něj na obzoru jen tmavý obrys.

Jako další se odlepí od země Lilith, následována Kevinem. Jejich let je váhavý, jako by v sobě nenacházeli dost síly k něčemu pro ně tak přirozenému. Upnuli se však k jediné myšlence. K Erikovi. Ke svému druhovi ve zbrani. Zaměřit se na konkrétní problém, to jim teď zbývá. Upnuli se na něco, co mají šanci vyřešit, do čeho mohou zasáhnout a ovlivnit průběh.

To u dávno mrtvých Strážců nedokážou.

Skoro cítím, jak mi znovuotevřená rána v srdci prosakuje až na brnění, odkud kape na zem v bezútěšných, pravidelných intervalech. Myslela jsem si, že jsem překonala sebevraždu své kamarádky. Že jsem se vyrovnala s vědomím, že jsem ji možná mohla zachránit.

Mohla jsem se víc mýlit? Ne. Ta rána tam navždy zůstane a budu si ji s sebou nosit do konce života. Teď jsem si jen poprvé zpřetrhala stehy.

Ostatní přilnou ke stejné myšlence jako Austin, Lilith a Kevin. Jeden po druhém se přeměňují, nasedají na hřbety ostatních a s odhodlanými výrazy se vydávají vpřed do bílé mlhy, která může skrývat nevyřčené. Nikdo nepromluví.

Uvědomím si, že stále držím ruku nataženou. K místu, kde ještě před chvíli seděla zhroucená Angie a dívala se na mě s porozuměním v očích. Moje prsty se lehce třesou, jako kdyby hledaly někoho, koho by sevřely, ale nedaří se jim to.

A Jasper... Karamelově hnědé kudrny skryly jeho oči před hrůzami okolního světa. Poskytly jeho vidění únik do časů předešlých a možná taky od těch, které mohly být. Zakryly osamělé slzy, které nemá kdo setřít.

Konečně se mi podaří uvést končetiny do pohybu. Manévrem naprosto nehodným zemní Strážkyně se vrávoravě postavím na nohy. Je mi to ale jedno. Je mi jedno, jestli se nekontrolovatelně třesu nebo se mi po tváři kutálejí slzy. Rozhodnu se jít za stejným cílem jako ostatní. Jestli se Erikovi něco stalo...

Ne, tu myšlenku si nemůžu připustit k tělu. Možná se jen probudil z vyčerpaného transu a raději přerušil pouto, než aby se nechal sám zničit. Nemohl přece...

Přirostl mi k srdci. Jeho nespoutaná osobnost a drzé vzezření. To, že našel Thundera. Způsob, jakým přilnul k Austinovi. Nedokázala bych se dívat na to, jak se tohle pouto mezi nimi přetrhalo. Nejen kvůli tomu, že už bych ho už nikdy neviděla, ale taky kvůli jeho dvojčeti. A kvůli Scarlet.

Něco k němu cítila a pokud by se mu cokoliv přihodilo...

Se srdcem až v žaludku pohlédnu směrem k Amandě. Amendel. Tak ji oslovil Daniel. Jak dlouho už asi nezaslechla své pravé jméno? Z nás všech se postaví na nohy až jako poslední. Téměř vnímám tu temnou hlubinu otevírající se v jejím nitru. Jako by někdo zmáčkl tlačítko zpět a přetočil dění do bodu, kdy chřadla a umírala pod tíhou ztráty. Než stihnu zahlédnout v plné síle bolest v jejím obličeji, promění se na polární lišku a je fuč. Spolu se snahou splynout s okolím. Vypařit se. Na chvíli předstírat, že ona a její ztráta neexistují.

Udělám krok, pak další. V tom následujícím už na led a sníh nedopadne chodidlo v okovaných botách, ale ohromná šedavá tlapa s drápy. Mráz mě pošimrá na polštářcích, já ale vnímám jiný chlad. Daleko palčivější než ta nejsilnější bouře.