Strážci Země 2 Nesmrtelní

11.Sny jsou mocná věc, holčičko

Se vzlykotem rozlepím uslzené oči a nepřítomně hledím do tmy. Už nemám sílu nic říkat. Teď si teprve uvědomuju, co se tam tehdy stalo. Stačilo málo a Daniel by tady ještě byl. Stačilo jen tak málo a Amanda by byla šťastná. Stačilo to urychlit a nepřišli bychom o vodního Strážce. Jen kdybych něbyla zabraná do svých pomstychtivých řečí, kdybych si nevychutnávala pocit zadostiučinění a výhry nad Xandlerem. Kdybych se nezabývala krutými řečmi a rovnou bych ho zabila. Mohl žít. Amanda by se nemusela trápit. Byla jsem tak zaslepená nenávistí, že jsem si ani neuvědomovala, kdo v zrovna ve stejnou chvíli přichází o život. V zorném poli se mi objeví Morfeův zkažený ksicht. Mám sto chutí mu ukousnout nos, když se tak ke mně naklání. "Tak teď jsi zase o něco informovanější." prohlásí. "Vymyslel jste si to!"štěknu na něj. "Tu vpomínku jste nemohl nikde sebrat!" Morfeus se hrdelně rozesměje. "To nemůžeš vědět. Víš, zatímco ty tady tak pěkně trčíš, mé přítelkyni Nemesis se podařilo polapit tu dlouhovlasou krasotinku. Dovolil jsem si vzít si od ní tuto vzpomínku. Nemesis už se o ní postará." chladně vycení zuby. Amandu?! "Jak postará?"hlesnu skřípavě. "No to bys chtěla vědět co?"vypískne najednou."Dobrá, já ti to tedy řeknu, když tak pěkně prosíš." Ten psychopatickej vůl mě začíná přivádět k šílenství. "Klasickými způsoby, jaké se využívaly k mučení."mrkne na mě. Žaludek se mi sevře, jako kdyby mi kolem něho upnuli těsný pásek. To snad ne, kolik už jich chytili? "Ale já jsem originální, takže tvořím utrpení jiným způsobem." No to už jsem zjistila a popravdě jsem ještě nezjistila, jestli je horší klasický nebo tenhle způsob. "Ji z toho vynechte!"zasyčím. Morfeus se rozchechtá. "Ale ale. Neitiri má strach o svou kamarádku? Neboj se, já hodlám věnovat svou milou pozornost jenom tobě a musel jsem si od ní tu vzpomínku vzít ke svým účelům prováděným na tobě. Nemesis má jiné...metody." Zachvěju se. Vybavuju si, že Nemesis je bohyně pomsty. "A co Thunder?"zeptám se pomalu. "Čekal jsem, kdy se na to zeptáš! Do péče si ho vzal Aiolos!" Zamračím se. Aiolos? To jméno mi něco říká ale..."Je to bůh větru ty nevzdělanče." zaregistruje Morfeus mé bloumání. Kdyby to nebyl zrovna někdo, kdo mě chce zabít, možná bych se i zastyděla. Ale já nikdy neměla potřebu nějak zkoumat řecké bohy. Jak jsem kruci měla vědět, že mě jeden z nich bude držet v zajetí? Sakra já si jako dítě malovala budoucnost zvěrolékařky v poklidném městečku, útulným domkem a hodným manželem! A místo toho se můj život v jediném dni obrátil naruby a všechny tyhle věci se dostaly s mou současnou situací do jistého rozporu. "Ale proč zrovna bůh větru?" hlesnu. Vždyť vítr je Thunderův živel...co mu to může udělat? Morfeus zachytí mé zmatení a s potutelným úsměvem na tváři řekne:" Jak vidíš, v těchto okovech vaše moc poněkud padá. Takže je úplně jedno, jaké zbraně proti vám použijeme. Ačkoli bychom vás mohli rozdrtit lusknutím prstů, kdybychom nabrali více sil." V očích se mu mihne nezvyklý záblesk vzteku. "Problém je v tom, že jsme spojení se Zemí." řeknu klidně. Morfeus mě probodne pohledem. "Ano. A proto vás musíme zneškodnit. Stačí jen vzít Strážce, Hekaté použije vysávací kouzlo nebo jak tomu říká a pak BUM! Jedno seknutí sekyrou a hlavička padá k zemi." Nadšeně zatleská. Pokrčím horní ret. "Jak vy můžete být bůh snů?"řeknu opovržlivě. Morfeus si odfrkne. "Takhle se chovám jen k vám. Lidem budu rozdávat své sny." Zavrčím. "Tak jaktože jsem až doposud měla sny, když jste tady vy 'bohové'," kdybych měla volné ruce, udělala bych z prstů uvozovky,"nebyli?" Morfeus si zase odfrkne a mávne rukou. "Všechny věci, kterým jsme vládli převzali Římští bohové a po nich nastalo to 'křesťanství', ale ten jejich Bůh neexistuje. Vymyšlená fraška. Všechny ty věci získaly na určité volnosti a chaosu." Zívnu. "Takže vás Země nepotřebuje. Několik století jsme se obešli bez vás. Jste bezcenní." Asi jsem to neměla říkat, protože mi ani ne sekundu na to přistála jeho kostnatá ruka na obličeji. S mlasknutím mi to odrazí tvář ke straně a já na něho vrhnu rychlý pohled. Dívám se do těch kalných zamlžených očí a porcelánové tváře. A pak propuknu v hysterický smích. Morfeus se zatváří zmateně, možná dokonce i uraženě. "Čemu se jako směješ? Já tě tady mám mučit!" Ještě více přidám do plynu a můj smích se rozléhá místností. "Ty-nevíš-o-fyzickém-mučení-ani-ťuk!" Morfeus se zatváří vztekle a já se pomalu uklidňuju. "Opravdu si myslíš, že po tom, co už mám za sebou, mi ublíží facka?!"ušklíbnu se a mám co dělat, abych znovu nevyprskla smíchy. "Víš, jak Aiolos toho mladíka mučí?!"vyštěkne najednou. Smích mi zamrzne na tváři, jako kdybych vlezla do mražáku, kde je -50 stupňů. " Tak já ti to povím holčičko. Vítr. Přesně tak, mučí ho větrem. Větrem tak silným, že mu rozřezává kůži a tlačí mu na plíce, vítr tak štiplavý, že se sotva může nadechnout, vítr tak chladný, že mu umrznou různé části těla a vítr tak suchý, že se mu z hrdla stane poušť." Když skončí, cítím, jak mi jektají zuby o sebe. Proboha. Thundere. Amando. "Hodláte nás odvést jako prasata na porážku?"znovu se mi vrátí hrubý tón. Morfeus se zamyslí."Tak bych to asi nenazval, ale máš pravdu. Jako prasata na porážku. A ujišťuju tě, že pokud by se něco zvrtlo, nemáme problém si zavolat Hekaté a provést vysání rovnou. Klidně vás můžeme pozabíjet jednoho po druhém, ale jsme přece jenom milosrdní a nechámě vám poslední okamžiky, abyste byli všichni pohromadě." Ledová ruka strachu mi protočí všechny vnitřnosti jako na nikdy nekončícím kolotoči. Poslední okamžiky spolu, kdy se budeme navzájem dívat na ty druhé, jak umírají. Opravdu si myslí, že tohle je milosrdenství? Ani nechci myslet na to, co zrovna provádí Nemesis s Amandou. Mučí ji tak jako Xandler mě? A je uvězněná déle než já? Kdo ví? "Proč nás chcete mučit?!"zachrčím. "Náš křik přece nemůže nikdo slyšet." Morfeus zvedne pyšně bradu. "Ach ano. Skvělá otázka. Toho mladíka nikdo nepřišel zachránit, protože jeho křik nebyl slyšet. To jsem ještě neměl tělo a dostatečnou sílu. Tudíž ho nikdo nenašel. Ale víš, proč ta tvoje blonďatá kamarádka uvízla v sevření Nemesis?" Chci to vědět...? "Protože slyšela tvůj křik!" Nechápavě na něho hledím. Morfeus obrátí oči ke stropu. "Jsem bůh snů. Už téměř plně ovládám sny po celém světě, sice ještě plně nemůžu vyvolávat vzpomínky u ostatních Strážců, když jsou tak daleko, ale nějaký ten sen jim poslat můžu. Teď je momentálně trápí noční můry v podobě smrti někoho blízkého, které si vymýšlím. A tvůj srdceryvný křik a pláč slyšela ona. A viděla nejasné obrysy a okolí místa, kde se nacházíš. A vydala se tě hledat. A pak už asi víš, jak to dopadlo. Léčka. Bum. Bác. A máme ji. To samé bych mohl zopakovat i s tím hochem a tou chycenou, ale momentálně mám na práci tvoji osobu. Sny jsou mocná věc, holčičko." Jen uhranutě civím do prázdna a po tváři mi sklouzne slza. Takže ji chytili kvůli mě? To ne...A co mi ještě Morfeus hodlá udělat? Zachvíli vypotřebuje všechny bolestné vzpomínky, které mám. A očekávám, že zakomponuje i mou smrt a setkání s matkou. A určitě si i něco vymyslí a...Ne. Odeženu ty chmurné myšlenky neviditelnou plácačkou na mouchy. Pořád je ještě naděje. Nebo ne? Nedokážu posoudit. Po tom, co mi před chvílí řekl už opravdu ochabuje můj živůtek naděje. Nevím, jak dlouho už tady trčím, ale podle bolesti v kotnících a zápěstí odhaduju, že dlouho. A asi to bude ještě nějakou dobu trvat.

Morfeus mi postupně ukazoval snad všechno možné. Thunderovo ovládnutí, které však místo jeho vysvobozením skončilo Emmetovou vraždou. Vzpomínka, kdy Thunder ve válce málem umřel se proměnila na to, že opravdu zemřel. Pak Alisina zrada. Angiin a Danielův pohřeb. Dokonce jsem v jednom snu byla v těle Thundera a prožívala všechno to utrpení a žal, zkrátka to všechno, co musel prožívat, když jsem mu bezvládně ležela v náručí s pusou plnou krve a tělem proklátým skrz naskrz. To je jen zlomek toho, co jsem viděla. Spoustu věcí si musel vymyslet. Spousta věcí se už stala. Spousta věcí byla upravena. Nevím, kolika sny jsem prošla. Stovkami? Nebo snad tisíci? Nemám nejmenší tušení. Ztratila jsem pojem o čase. Při tom všem jsem sebou zmítala, křičela, plakala a rozzuřeně se snažila vyprostit z okovů, ale jen jsem si zbytečně prodřela spoutaná místa. A co z toho mám? Jen neutuchající neklid, strach a trýzeň.

Tak, zde je další kapitola, trochu nudná a nic se v ní nestalo, ale je to takové...jak to říct...infrormační :D Jinak napiště do komentářů, jestli vám vysvětlení s těmi sny dávalo smysl a pokud ne, tak se klidně ptejte :D Omlouvám se za chyby ;)