Strážci Země 2 Nesmrtelní

46. Co se skrývá v temnotách

„U všech mrzkejch bludiček, no to snad ne."

Líbí se mi, nemá vůbec žádný smysl pro empatii, možná si ji nechám.

Bohužel však Natašina reakce zcela vystihuje atmosféru, která se uvolní do placu na palubě. Valnou chvíli všichni zaraženě mlčí. Většina na mě, na nás, nepokrytě zírá. Thunder sotva znatelně pootevře rty a zase je zavře. Nikdo z nich mi situaci neulehčuje. Nefertiri je moje nástupkyně. Je vlastně bývalou Strážkyní. Umřela jsem. Xandler mě zabil, doopravdy jsem byla v podsvětí, dokud mě Araelus nepřivedl zpět. Jak dlouho jsem tehdy byla mrtvá? Pár hodin? To znamená, že novorozeně na vzdáleném kontinentu bylo malým Strážcem sotva půl dne.

A potom se někdo rozhodl zbourat všechny přirozené zákony, které jsem vytvořila. Gaia jakoby věděla, jaký hlas na mě použít, aby ve mně vyhloubila o to větší díru. Jámu viny a nejistoty. Vůbec bys tady neměla být, jsi mrtvá.

Nemůžu za to, že mě přivedl zpět, hlesnu, ale moje mysl je slabá a jakmile zazní jasná odpověď, škubnu sebou.

Nikdo mu nedal právo! Protentokrát pocítím i já vztek, který jí lomcuje. Skutečný vztek. Doposud jsem něco takového u ní nezažila. K nikomu z nás necítí nenávist, netrpí chronickými záchvaty hněvu. Tenhle vztek je oprávněný. Matka příroda má striktní pravidla. A to nejzásadnější z nich je: co je mrtvé, zůstane mrtvým.

A já jsem doslova živoucí výjimka.

Ty jsi doslova živoucí chyba.

Viníš mě za skutky jiných?

Kdybys byla tak spravedlivá, jak si o sobě myslíš, zabila by ses teď a tady.

To bys zemřela i ty, prsknu vztekle.

Smích. Hloupá huso. Což nechápeš? Jsem nesmrtelná. Nemohu doopravdy zemřít. Můj život, pokud to tak chceš nazvat, je svázán s tímhle světem. S ničím jiným. Doteď jsem neměla hmotnou podobu. Zemřeš ty a já se vrátím do Tartaru.

Na chvíli mě zamrazí. Její slova v sobě skrývají něco nevyřčeného, co nedokážu zcela popsat.

„Tak proto," hlesne Tamara, „po tobě tak šla. Nathan...snažil se nám to říct. Nefertiri se ti chce pomstít."

„A jak by ne, zničila jí život," podotkne Nataša a zakroutí hlavou. Gaia se tlumeně zasměje, což způsobí, že mnou projede lehký otřes. Emmet to postřehne a koutkem oka zahlédnu, jak přimhouří oči.

„A je pořádně nakrknutá," přidá se k Nataše Rebeka s pozvednutým obočím.

„Nechte toho, tohle není Neitirinina vina," napomene je Tamara s nakrabaceným čelem. Odfoukne si při tom z čela schnoucí bílé vlasy. Odštěpky ledu v jejích očích přejíždějí po přítomných vzpurně, působí však sklesle a unaveně.

Jistě že to není tvoje chyba. Nemohla jsi přece odmítnout nabídku zmrtvýchvstání, ozve se jasným, jízlivým hlasem Gaia. Zatnu zuby. „Nemá smysl řešit, čí je to vina. Stalo se, moc se vrátila z malého dítěte zpět k Neitiri. Výsledkem je psychicky narušený jedinec. Čehož Nyx perfektně využila." Chladná logika, pomyslím si, tak teď Volt mluví. Schválně vytlačuje city ze svého projevu, snaží se přinutit ostatní, aby racionálně uvažovali. Chytne se toho jen Thunder.

„Nejspíš jí předhodila, kdo může za její utrpení. Zasela v ní nenávist a slíbila pomstu, když jí na oplátku bude sloužit." Thunder se na mě nepodívá, upírá pohled na Volta a ten zase na něj. Ostatní lehce přikyvují.