Strážci Země 2 Nesmrtelní

31.Má ruka aneb jak ji zlomit jako párátko

"Nikdy nemůžete vyhrát," šeptá mi trýznivě známý hlas, ovšem ať se rozhlížím sebezuřivěji, jeho majitele nikde nevidím. Obklopuje mě jakýsi kal, mlha přelívající se jako voda tvořená z milionů barev.

"Morfee, už nejsem pod tvou mocí, nemůžeš mě vyděsit!"zakřičím a otočím se směrem, odkud se ozve smích, ale jakoby se rozléhal po celé šířce tohoto prostoru. Pokud se to tedy dá nazývat prostorem. Jakoby ta zvláštní hmota neměla konce, jakoby ani nebyla z téhle dimenze.

"Moje moc stále sílí, mohu ti přivodit nepříjemné sny nebo snad i něco z budoucnosti..."nechá větu odeznít do ztracena a mě se před očima zjeví pohled na sebe samu, zničenou, zbrocenou potem, špínou a krví jak rudou, tak zlatou, jak padám na kolena s trojzubcem zaraženým v boku. Všude jen samé výkřiky. Řinčení magických zbraní, šumění magie a energie.

A bolest. Bolest a smrt.

Emmet s probodnutým srdcem. Bastien dusící se s očima vytřeštěnýma jako ryba vytažená z obrovské hloubky na souš, Rebeka s rozdrcenou lebkou, Brandon s šípem uprostřed čela, Amanda s nevidomým výrazem padající k zemi s hrudníkem pokrouceným tak moc, že by si ji leckdo mohl splést se slisovaným plechem, Fleur nabodnutá skrz naskrz na ostré větvi, Lilith s lebkou probodnutou kopím, Scarlet padající s obrovskými masami vody vstříc útesům daleko pod bitvou, Daltonova hlava pohupující se v Áresově ruce, Kevin s chraptivými nádechy řítící se k zemi s šípem trčícím z hrdla...

Jako kdybych to prožívala znova. Tentokrát však cítím bolest všech. Každé zranění, každý zoufalý nádech, každý úder, o kterém dotyčný ví, že už je marný a poslední. "Tohle není skutečné!"zařvu a prsty si zaryju do vlasů.

Dalších chechot. "To zjistíš, Strážkyně. Do té doby se můžeš užírat. Nechám tě, ať tě ta vzpomínka pomalu rozežírá zevnitř. Jsme pořád silnější a vy čím dál slabší! Velká dvanáctka se vrátila a žízní po krvi. Po vaší krvi!"

Není to pravda. Není to pravda. Není to pravda, opakuju si pořád dokola a nehty si zaryju do spánků, abych si fyzickou bolestí odvedla myšlenky od té hrozné představy, ale bohužel se bolest nedostaví.

"Tím, že jste se rozdělili, jste jen zranitelnější. A jestli si myslíš, že ty vaše mrtvoly vám s něčím pomohou, tak se šeredně mýlíš, maličká. Ten váš Strážce duší už to dlouho nevydrží."

"Erik,"zajíknu se a přikryju si ústa rukama.

"Neumí svou moc ovládat, jako Angelian je slabý, ten před ním, byl mnohonásobně silnější. Tohle pískle se s ním nemůže srovnávat. Než dorazíte do Antarktidy, všichni vaši mrtví se vrátí zpátky do Hádovy říše, kde jim vládce mrtvých uloží ještě lepší trest, než trčet na Asfodelových polích."

Hrůzou se otřesu při pomyšlení, co s nimi asi tak může udělat. A co Erik? Jak to zvládá? Musí to ještě chvíli vydržet, jinak opravdu nemáme proti bohům šanci. Tohle bych však nahlas nikdy neřekla. "Nic o nás nevíte! Nikdy se vám nepovede vymýtit všechny linie!" Proč mám pořád takový pocit, že jen přesvědčuju sama sebe?

Ne! To je přesně ono! Je to sen! Morfeus je bůj snů, ovládá sny, ovládá tedy i mou zastřenou mysl plující v tomhle kalu. O tohle mu přesně jde. Chce srazit mou víru k zemi a oslabit mě. Oslabit nás. Určitě to zkouší i na jiných, zatímco spí.

"Pošetilá malá holčičko," zaskřehotá Morfeus, "Měla by ses raději vrátit na tu svou střední školu. Měla jsi tam zůstat. Byla by jsi šťastnější. Ani by to nebolelo, kdybychom přišli a prostě tě-"