Strážci Země 2 Nesmrtelní

2.Thundere, kde jsi?

Tak a je to tady. 22. květen. Ode dneška se oficiálně stanu řádným Strážcem země! Dneska přestanu stárnout! Dnes se konečně po 5 letech uvidím s Thunderem, Amandou, Emmetem a všemi ostatními! Podle tradic, které mi kdysi vyprávěl Nathan, by oni měli přijet za mnou a najít mě. Takže já se dnes celý den držím na jednom místě a povinnosti jdou na chvíli stranou. Rozjařeně se válím v trávě, houpu se po větvích, válím po zemi andělíčky a zpívám. Nevím proč, ale připadám si jako Sněhurka. Stejně jako jí, i mě při mém zpěvu přibíhají k nohám veverky, zajíčci, myšičky a kopytnatá zvěř. Až na ptáčky. Ti raději odletěli ze svých hnízdišť daleko odsud. Nemám nejmenší tušení, kdy mají dorazit a s vykulenýma očima sleduju široké okolí a čichám ve vzduchu. Už jsem dokonce i v záchvatu nedočkavosti poslala malé zvědy na každou světovou stranu! A potom mě popadl další záchvat-puntičkářský! Lítala jsem všude kolem, urovnávala stromy do kolečka, tvořila z pařezů židle a lavičky, skládala dokonalý kruh s poleny na ohniště, pletla vrbové košíky naplněné ovocem. To jsem vážně tak šílená? Nebo prostě jenom sama? Měla bych si zajít k psychiatrovi...A pak se objeví první Strážce. Nataša. Se zděšením zjistím, že moje dobrá nálada trochu poklesla, ale v nitru mě to ani nepřekvapuje. Vždyť ona to má neblíž. Spolu s Thunderem. A ten by tady měl být hned po ní. Nataša, nečekaně, se vůbec nezměnila a jízlivě krčí obličej a ohnivé oči jí jiskří jako pochodně. "Takže už jsi dospělá jo? No, na to, že takhle budeš vypadat příštích několik století nic moc."poznamená a sjíždí mě od hlavy až k patě. Odfrknu si a plácnu si s ní. Nataša se zaměří na přichystané okolí. Potom se s úšklebkem otočí na mě. "Tos nemusela. Vždyť to tu vypadá jak na Díkuvzdání." Obrátím oči v sloup. Měla jsem tušit, že Nataša není ten typ člověka, co mou práci ocení. Zatímco si nějakou dobu Nataša utahuje z mé dřiny, přijdou další. Druhá je Amanda. Té se vrhnu kolem krku jako hladový vlk a ona mě stiskne jen s malým úsměvm na tváři. Překvapeně si ji prohlédnu a zamrkám nad tou změnou. Když jsem ji potkala poprvé, čišela z ní energie a krása. Mechově zelené oči kontrastovaly s jejími slámově blond vlasy a oblé tvary jí dodávaly ženskost. Teď je to však jiné. Vlasy jako yb ztratily svůj lesk a oči vypadají jako tmavé tůně. Na bledém obličeji jí nehezky hyzdí tmavé kruhy pod očima, celá je teď daleko hubenější než předtím. A úsměv? Zmizel. Jako vyhynulé zvíře. Při pohledu na mě se jen pousmála, ale jinak žádné větší emoce než smutek neprojevila. Pořád se nevyrovnala s Danielovou smrtí. šeptne mi tichý hlásek v hlavě. V srdci se mi otevřou staré rány a pohled na ni mě bolí víc, než tisícovka mečů zabodnutých v těle. Co se to s ní stalo? "Am?"šeptnu. Upře na mě mrtvý pohled s chabým pokusem o úsměv, ale mě neoblafne. "Hmmm?" "Co se to s tebou stalo?"ptám se přiškrceně. Zamrká a pokrčí kostnatými rameny. "Nic. Ale o mě nejde. Dneska je všechna pozornost určena jen tobě, tak se o mě nestarej." Asi to byl pokus o vlídný tón, jenže z toho vzešlo chladné zamumlání. Starostlivě ji obejmu kolem ramen a dovedu k pařezu. Po chvilce se rozhořčeně ožene a trochu víc nahlas, než by měla, řekne:"Já nepotřebuju oporu! Umím chodit!" Když ale uvidí můj zděšený výraz, zase se uklidní a rezignovaně se sesune na dřevěné sedátko. Povzdechnu si a dřepnu si vedle ní a zadívám se na ni. Ona se ale vyhýbá mému pohledu a upřeně hledí do země. Očividně nemá náladu na řeči. To ale nezabrání Nataše v blbém vtipu:" Jéjžišikostemarjapano! Co se ti to stalo? Vypadáš jak napůl vysušená mrtvola!" Loupnu po ní rozzuřeným pohledem a v duchu se modlím, aby slyšela tato slova: Drž už konečně hubu! Asi se to k ní ale nedostalo. Ale Amanda na ni jen nasupeně pohlédne a dál jí nevěnuje pozornost. Už už se chci pustit do promlouvání do duše, když v tom mě přeruší hlasité výskání. Prudce se otočím a spatřím Erik a Austina plácající se navzájem po zádech a třepotající svými křídly. Když mě zahlédnou, vzrušeně zavýsknou jako v ozvěně a vrhnou se proti mě rychlostí větru. A to myslím doslova. Oba dva se ke mně přiřítí za pomoci máchání křídel a jako jeden člověk mě obejmou a zvednou do výšky. Vyjeknu a zděšeně se každého chytnu kolem krku a oni se s mějou jako opilí blázni. Zlato a uhlí. Zlatá a černá. Ti dva pohromadě kolem sebe šíří tak krásnou a veselou auru, že se musíte při pohledu na ně usmívat jako po plastické operaci rtů. Pustí mě na zem a najednou k nim zase jako vždycky vzhlížím mírně nahoru. Oba dva jsou vysmátí od ucha k uchu, nevím, jestli tím, že vidí mě nebo sebe navzájem, ale každopádně to na mě zapůsobí. Rozmrkám slzy štěstí a oboum dvou skloním hlavy a pořádně, pořádně, jim rozcuchám vlasy. Oba dva jednohlasně cosi zamručí, ale vzápětí se zase rozesmějou navzájem se doplňujícím smíchem. Ten zvuk, nebo zvuk s ozvěnou, mi vlije novou naději do žil. Třeba se jim podaří Amandu přivést na jiné myšlenky. "Páni! Jsi vyšší!"poznamená Erik. "A krásnější!"rozzáří se Austin. Zrudnu jako Natašino brnění a nervózně se ošiju. Nikdy jsem nebyla zvyklá na komplimenty, ale oni stále pokračujou."Nemáš náhodou větší svaly?" "Odkdy jsou tvoje oči tak boží?" "Nemáš větší prsa?!" Při téhle poznámce už opravdu vypadám jako teploměr, který má za chvíli vybuchnout. Jak můžou vědět, že mám větší...ehm...? To se mi tam dívají? Zkoumavě se na ně podívám. Tu větu prohlásil Austin a Erik má spoustu práce s ověřováním jeho poznámky. Čumí mi na prsa jako nějakej pedofil a já už si nemůžu pomoct. Hlasitě se rozesměju a nedokážu to zastavit. Erik s Austinem se na sebe zmateně podívají, ale je zjevné, že zadržují záchvat smíchu. A věřte mi, takový jejich záchvat trvá hodnou chvíli. "Už jste skončili s těma blbýma poznámkama?"ozve se za mnou jízlivý lehkovážný tón. Obrátím oči v sloup a podívám se na 'dvojčata'. Oba dva na mě teď soucitně hledí, ale to jim ani trochu neubralo na roztomilosti a jejich dobré náladě. Jejich poznámky , ikdyž někdy trochu zvláštní, mě rozhodně potěšily víc, než ta Natašina. Ti dva následujou můj ustaraný pohled směrem k Amandě, sedící na dřevěné židli jako hromádka neštěstí. Kouknu na ně a oni letmo přikývnou. Okamžitě se vrhnou k nohám její židle a začnou se jí vyptávat na různé věci, vtipkovat a smát se. Zatím to nevypadá, že by to na Amandu zapůsobilo, ale třeba se to zlepší. Přícházejí další. Tamara a Brandon kráčejí v odstupu od sebe a vlažně si spolu povídají. Když ale uvidí mě, Tamara se rozzáří jako žárovka a vrhne se mi kolem krku. Někdy zapomínám, jak Strážci vody dokážou být přítulní. A někdy až moc. Se smíchem ji stisknu a následně si ťuknu s Brandonem pěstí. Jo, vzhledem k tomu, jak jednou zavinil mou paralyzaci v tréningové dráze, si od něj držím poněkud odstup. Za to Rebeka, která se k mému překvapení přiřítila hned za nimi a ještě před Strážci Evropy ikdyž je Strážkyní Asie, se Brandonovi hned vrhá kolem krku a vášnivě ho políbí. Zčervenám a podívám se jinam. Aspoň někdo nebude věnovat celý večer pozornost jen mně. Když Rebeka konečně postřehne, že jsem tady taky, obejme mě kolem ramen a plácne si se mnou a párkrát poznamená něco o tom, že jsem ještě hezčí než předtím. Při tom se zmateně zamračím, ale musím se pousmát tomu, jak Brandon jako zhulený přivírá oči a kymácí se jako na houpačce po tom, co se od něho Rebeka odtáhla. A to mi připomene další věc. Kde je k sakru Thunder?! Jako další si to ležérním krokem k nám nakráčí Lucy se zrzavými vlasy ještě kudrnatějšími, než si je pamatuju.Její oblek barvy černého uhlí obepnutý kolem jedné nohy a kolem trupu bez ramínek s hlubším výstřihem a pár pásky na neoblečené noze je lesklejší a kontrastuje s červenými zkříženými pochvami na zádech, ve kterých spočívají dva samurajské meče. Oblek je tradičně ozdoben vybledlými oranžovými motivy ohně. Lucy se zazubí a obejme mě."Jsi snad nějaká bohyně či co? Jsi ještě pěknější než před pěti lety!"poznamená a v černých očí se jí mihne záblesk pobavení. Rozhodím rukama."Co to dneska všichni máte s mou krásou? Jsem pořád stejná." Otočí se na mě sedm párů očí, kromě Nataši pochroupávající jen tak nasyrovo ananas. "Co je?" Strážci si vymění pobavené pohledy a vzápětí je upřou na něco, nebo spíš někoho za mnou. Otočím se zase zpátky a spatřím pomalu kráčícího v nařasených tmavě zelených kalhotách a vrškem s motivy lesní zvěře a chrániči na ramenech a se stříbrným mečem u boku. Nakrátko zastřižené neposlušné vlasy mu stojí do všech stran a hranatá, ostře řezaná brada posetá mírným strništěm ohraničuje úzké rty. Okamžitě navážu kontakt se světle hnědýma kukadlama, jenž na mě upřeně hledí zpod spadlých vlasů. Srdce se mi proti mé vůli rozbuší, ale nedám na sobě nic znát. Mezitím se dvojčata zase začala věnovat smutné Amandě, Brandon s Lucy, Natašou a Rebekou vedou nějakou velmi velmi vážnou debatu a Tamara se pustila do jídla. Emmet ke mně klidně dojde a vypadá to, že mi chce podat ruku, ale když tu svou trochu posmutněle natáhnu, chňapne mě za ni a přitáhne si mě do medvědího objetí. Cítím jeho zrychlený dech na mé šíji a samotné se mi samou úlevou z jeho přítomnosti málem podlomí kolena. "Bože, víš jak jsi mi chyběla?!"zabručí spokojeně do mého ramene. Prohrábnu mu vlasy a druhou rukou ho pohladím po zádech. Odtáhne se, ale jen tak, aby si mě mohl celou prohlédnout. Zadumaně si mě prohlíží a nakonec se mi podívá do očí a pohladí mě po tváři."Vyrostla jsi."poznamená. "A jsi ještě krásnější než předtím." Odfrknu si." Nikdy jsem nebyla nijak krásná." Emmet mávne rukou a umlčí mě."Houby. Ty si to asi nemyslíš, ale já to vidím!" Zavrtím hlavou."Už mi něco takového řekli i ostatní a-" "No vidíš! I ostatní to vidí!" "Kromě Natašy."namítnu se zdviženým prstem. Obrátí oči k nebi a pustí mě."Kde máš okřídleného?"zeptá se a prolomí tak můj chvilkový pocit štěstí. Thunder. Jaktože tady ještě pořád není?! Zneklidňuje mě to čím dál víc a víc."Nevím."řeknu jen. Emmet se zamračí a podivně si mě změří."Ty to nevíš?"zeptá se ještě jednou s nádechem hořkosti."Ne."řeknu poněkud jedovatěji, než bych chtěla. Zmateně zamrká a zavětří ve vzduchu. Obrátím oči v sloup a podotknu:" To zkouším každých pět sekund. Není tady." Hodí po mně tázavý pohled jako kdyby si říkal : Co je to s tebou? Jsi nevrlejší než můj děda. Odmávnu to a podívám se směrem k novému pachu. Dalton s Nathanem se přátelsky pošťuchujou a cosi si povídají, dokud mě neuvidí. Dalton v odstupu jako vždycky na mě jen kývne a plácne si se mnou a Nathan, s několika poznámkami o mém ke kráse změněném vzhledu, mě přátelsky obejme a poklepe po zádech. A jako starý dobrý Nathan jakého jsem ho znala se starostlivě otočí na Amandu. Ostatně jako všichni ostatní. Přicházejí další a planinka se plní Strážci. Moosovi se obličej posetý bílými pihami křiví do úsměvu při cuchání mých vlasů, Fleur si pohodí bílé copánky dozadu a vyskočí mi kolem krku, s Innou se přátelsky pošťouchneme do břicha, Volt ze sebe vychrlí ještě více poznámek o mé kráse než všichni ostatní před ním, Scarlet mě srdečně obejme a Lilith s šibalským úsměvem poskočí na místě a nedočkavě mě chytí do náruče. Když přiletí Kevin, s úsměvem na tváři si vzpomenu na jeho malé tajemství. Složí si kožnatá křídla na záda a povytáhne obočí. "Kdo jsi a co jsi udělala s Neitiri?" vyhrkne. Zasměju se a srdečně ho obejmu. Překvapuje mě, že mi taky docela dost chyběl. "Jaktože jsi tak vyrostla do krásy?" Obrátím oči v sloup."Co to s tím pořád máte? Jsem pořád stejná lidi!" Zamávám mu před obličejem."Nic se se mnou nestalo!" Kevin si mě nedůvěřivě měří a nakonec se zeptá na tu bolestnou otázku, stejně jako všichni ostatní předtím."Kde je Thunder?" Bodne mě u srdce. Kdyby to bylo skutečné, srdce bych měla propíchané asi jako florbalový míček. Rozhodím rukama vzápětí uvidím v dálce postavu, které jsem se obávala. Ninjovský oblek. Rozcuchané vlasy. Jantarové oči pohaslé, jako nikdy dřív. Zamrkám a chci k Jasperovi dojít a zeptat se ho na spoustu věcí, ale on mě jen provrtá pohledem a naznačí, ať se k němu nepřibližuju. Znaveně pomalým krokem dojde k dřevěné lavičce a ztěžka se na ni sesune. Zamračím se a vyčkávavě pohlédnu do dálky. Nic. Kevin se vedle mě neklidně ošije."Bože, oni se s tím nevyrovnali."řekne tiše. Jen unaveně přikývnu a dál hledím do dálky. Kevin mi poklepe na rameno a vzdálí se k ostatním. Podívám se vzhůru. Slunce už zapadá. K obřadu musí být ještě světlo, pokud vím. Znovu začichám ve vzduchu a ostražitě se rozhlédnu do všech stran. Nikde není. Žádná známka neznámého pohybu. Žaludek se mi neklidně svírá. Thundere, kde jsi?

Lidi, já se moc moc moc moc ale moc omlouvám, že to tak dlouho trvalo. To víte, konec roku, dohánění známek. Mám teďka tolik písemek a vyřizování a výletů a exkurzí a ještě jsem byla v Londýně a domů chodím pozdě a nestíhám se učit natož psát...Je toho hodně a přísahám, že to nejsou jen výmluvy. Každopádně tady je konečně další kapitola. Doufám, že se aspoň bude líbit a omlouvám se za chyby.