Strážci Země 2 Nesmrtelní

16.Kuchyňské náčiní užito v boji

Já idiot! Něco vám poradím. Pokud byste se někdy ocitli Strážcem a pohybovali se někde v civilizaci, tak vždy, ale opravdu vždy  u sebe mějte aspoň dýky! A právě teď je u sebe nemám. Nenapadlo mě, že by nám hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí...měli jsme prostě jen vyjít nahoru, sebrat Natalie a vrátit se k ostatním. Kdo by si pomyslel, že si její matka přivede domů nestvůru?! Ti chytřejší lidé, kteří mě právě obklopují a to bez výjimky, mají u sebe aspoň ty dýky, když už nic jiného. A já? Mám takový blbý pocit, že si s pěstmi nevystačím. Každý ze zde shromážděných Strážců se vytasil s šeredně dlouhými zdobenými dýkami. Nemám nejmenší tušení, kam to narvali, ale já každopádně vedle nich vypadám jako nemožný exot. Bleskově se sehnu před jedním slizkým a smradlavým chapadlem a nemotorně se odplazím z dosahu, zatímco ostatní se na nestvůru okamžitě vrhnou a sekají ji do všech končetin, což jim neusnadňuje poněkud nezvykle stásněný prostor. Ohlédnu se za sebe a moje oči se zastaví na proražené stěně, která oddělovala nejspíš záchod od obýváku. Vrhnu se k sutinám a začnu je zuřivě odhazovat na všechny strany. A konečně mezi kusy rozdrolené omítky a nekvalitní hmotou, najdu jednu ruku. Oházím z Nataliiného těla zbytky sutin a spěšně si ji prohlédnu. Nejspíše neutrpěla žádné výrazné zranění, jen je trochu omráčená, potlučená a poškrábaná. A-ah bože!-JEJÍ ZNAČKOVÉ OBLČENÍ JE ZNIČENÉ! Bez sebemenší námahy ji zvednu a odnesu dál od boje do rohu. A potom už přeskáču rozborcenou stěnu, která narozdíl od té, do které narazila Nataliina matka, nevydržela. Žeby levný sádrokarton? A v tak luxusním mrakodrapu? Myšlenky mě ale znovu strhnou zpět do reality a já se okamžitě vrátím do obýváku. Austin už se ani neobtěžuje skrývat křídla a teď seká nestvůru do štířího ocasu. Sem tam vypadá jako pomatená andulka, co panikaří ve stísněném prostoru. Voltovi se zrovna kolem trupu obtočilo jedno chapadlo, ale on ho jednou rukou zespoda bodně dýkou a zakolísá, když ho chapadlo náhle pustí. Lucy by mohla být rozený automechanik, jak ji tak vydím. Obratně se totiž posunuje na zádech pod nestvůrou a každý článek těla probodávvá, takže sebou bestie bolestně cuká. A Emmet, ten se ujal něčeho na způsob odvedení pozornosti chapadel od ostatních. Vypadá trochu jako malá holčička skákající na hřišti přes švihadlo, které točí další dvě děti. Uskakuje sem a tam, párkrát se krčí, sem tam sekne. Z tohohle by mohl vzniknout nový tanec. Nestačím už víc zaregistrovat, protože se nestvůra otočí na mě, odhodí na stranu Volta a Emmeta, Lucy se jen tak tak odkutálí z dosahu a jedno chapadlo přimáčkně Austina ke stropu, až to nepříjemně zaduní a ozve se přidušené heknutí jako od pískací kačenky, když to Austinovi vyrazí dech. Nestvůra se hbitě vrhne ke mě a já jen tak tak uskočím a drobounkou škvírou proklouznu za roh do kuchyně. Padnu k zemi a nad hlavou mi obloukem prosviští další chapadlo. Bleskurychle sáhnu po prvním šuplíku, který nahmatám, otevřu ho, sáhnu dovnitř a vytáhnu...lžičku. Skvělý. Ten trapný pocit, když nemáš zbraň a jsi nucena použít lžičku. Otočím se a vytáhnu se na pult, takže se skoro dotýkám stropu. Pozvednu svou lžičku před sebe, jako bych zrovna vytáhla svůj vznešený kord. Ale stále je to jen lžička. Nestvůra se dokonce na chvilku zarazí a divně si mě změří malými očky. Ano, až tak je to absurdní. Zaječím a hodím lžičku přímo do stíří tváře. Lžička se tupě odrazí od mezery mezi očima a nestvůra vztekle zavrčí. Pohlédnu vzhůru a spatřím, že jsou ze stropu na obdélníkovém dřevěném držáku zavěšeny všechny možné tvary a velikosti hrnců a mimo to i...pánvičky! Rozšíří se mi oči a nátáhnu se po té největší, ale v tom se mi do ní zabodne ocas nestvůry. Heknu a bolestí se mi podlomí kolena. S ošklivou ránou dopadnu zpátky na podlahu a syčím bolestí, jak se moje tělo potýká s jedem. Ačkoli vím, že mi žádný jed od zemských zvířat nemůže ublížit, bolest to nezmirňuje. Chvatně se pokusím postavit na nohy, ale nestvůra mi jednou nohou šlápne na hruď a přitlačí mě zpátky k zemi. Rozzuřeně zachrčím a už se chystám proměnit si prsty na dlouhé medvědí drápy, ale najednou na přední pult vyskočí povědomá postava a se slušným rázem bestii zasadí kopanec přímo do místa, kde je očividně hlava. Nestvůra se zakymácí a rozzuřeně po Emmetovi chňapne klepety a chapadly zároveň, ale ten však pozpátku seskočí zpátky na zem a skloní se. Já se odplazím kousek dál a vyškrábu se na nohy. Spěšně strčím ruku do dalšího šuplíku a tentokrát vytáhnu sekáček na maso. Strážci se na nestvůru znovu vrhli s novou vervou a já, abych upoutala pozornost příšery hlasitě zařvu. "Hej! Bezobratlý ksichte!" Nestvůra ke mně natočí a já ji pohledem vyzývám, ať si to zkusí. Zaútočí na mě první chapadlo. Sehnu se a když chapadlo sviští nad kuchyňským pultem, rozmáchnu se po už tak napůl dýkami rozřezaném mase a sekáček na maso zasáhne cíl. Konec chapadla zůstane s posledními tiky ležet na pultě, zatímco nestvůra bolestně skučí. Austin vzápětí prudce usekně špičku dalšího chapadla a Lucy zaboří dýku až po jílec do tvrdého klepeta. Emmet na mě kývne a napatrně mrkne. Nemám čas tomu věnovat zvlášť velkou pozorost a místo tho vyskočím do výšky a strhnu k sobě tu největší pánvičku. Můj bože, tohle se zapíše do dějin. Strážkyně země se sekáčkem na maso a pánvičkou v rukou bojuje se štíří chapadlovitou nestvůrou. Koutkem oka zahlédnu Austinův obličej. Zuřivě máchá křídly, čímž nám pokskytuje příjemný vánek v tomto horkém dni a podle obličeje jde vidět, že se dobře baví na můj účet. Nestvůra se ke mně znovu vrhne, ale nepřestává dorážet i na ostatní. Uskočím a šlehnu jí pánvičkou před tlamu, až to zaduní. Nestvůra se rozhorčeně zakymácí a chapadlem se jí podaří odhodit Volta pryč. Cože to říkal, když byl ještě v lidské podobě? Můj pán mi nařídil, abych vás přivedl...? Tak proč se nás pokouší zabít? A kdo je ten jeho pán? Než se nad tím stačím zamyslet, další chapadlo mě odhodí a já bolestivě narazím do vrchních skříněk. Klepeto se sevře Emmetovi pevně kolem lýtka a ten začne do něho začne zuřivě mlátit, dokud znovu nepovolí, ale moc mu to nepomůže, protože ho další chapadlo vrhne přes celý byt na protější stranu. Nestvůra se přesune ode mě zase do obýváku a potýká se s Austinem a Lucy, zatímco Emmet se škrábe na nohy a tápá po dýkách. Hbitě se zvednu a zamířím za nestvůrou. Ani nepřemýšlím a skočím jí přímo na ocas, ještě stále se sekáčkem v ruce, ale pánvička zůstala v kuchyni. Bestie začne zuřivě mávat ocasem a podaří se jí odmrštit stranou Emmeta, který se k ní znovu zkusil doplazit. Kdybychom my dva mohli, použili bychom zemi, ale ta je několik desítek metrů pod náma a nejenže by stálo zbytečné úsilí tvořit výhonky ze své vlastní energie, ale taky bychom pravděpodobně rozbombardovali celý mrakodrap. Lucy se očividně neodváží pracovat s ohněm a Volta jsem viděla použít vodu jen párkrát, když nechal vybouchnout dřez, ale nepomohlo to. Jenom Austin bombarduje nestvůru nápory větru, ale je jasné, že se drží zpátky už kvůli obyvatelům mrakodrapu. Ze všech sil se snažím udržet na ocasu, ale v tom to zahlédnu. Nestvůra v jednu chvíli sevře Austina ve smrtícím objetí klepeta a já uslyším zapraštění kostí. Austin zalapá po dechu a vzápětí už letí přes celou místnost a přistane jen kousek od Nataliiny matky, stále v bezvědomí. Volt se ztěžka zvedne ze země opodál a očividně chce Austinovi pomoct, když se kdesi směrem od vchodu ozve ohlušující jekot. Otočím hlavu, stejně jako ostatní, a spatřím již plně probranou Natalie, jak s děsem v očích sleduje nestvůru a z úst se jí ozývá ten hrozný zvuk. Zní to skoro jako jekot bezbranné holky v nějakém hororu. A právě ta chvilka, kdy se zarazíme, nám přijde draho. Přestanu se soustředit a kolem pasu se mi zčistajasna obtočí tlusté chapadlo. Koutkem oka, zahlédnu jak Emmet zařve a usekne nestvůře další, celkem velký, kus chapadla, ale už je pozdě. Lucy taky obtočilo jedno chapadlo. A pak už dvě mocné rozpřáhnutí a já proletím prosklenou stěnou, následována jen o milisekundu Lucy. Do kůže a látky trička a džínů se mi zařežou ostré střepy a já se na poslední chvíli zachytím zraněnou rukou okraje okna a podaří se mi jen na konečcích prstů zachytit Lucy. Která s vykulenýma očima civí dolů na projíždějící auta a nohy se jí houpou ve vzduchu. A já si až těď uvědomím, že ta hnusná bolest, která mi proudí rukou není důsledek bodnutí. Rukou totiž tak napůl svírám trčící střepy a okraj a přímo skrz dlaň mi zeje rozšklebený zakrvácený střep. Takže v podstatě visím zaháknutá za něj. Bolestně syčím a ze všech sil se snažím udržet Lucy ve zpocené ruce. Ta jenom tiše dál zírá dolů. Zevnitř se pořád ozývají zvuky boje. A mě začíná přepadat panika. Za normálních okolností bych se vytáhla nahoru i s Lucy. Ale když máte v ruce zabodnutý obrovský střep, tak to prostě nejde. "L-Lucy?"hlesnu přiškrcně a začínám si všímat, že lidé dole se na nás zděšeně dívají. Nereaguje. A já si bolestně uvědomuju, že ten střep, na kterém z poloviny visím, už to dlouho nevydrží. Z rotříštěné stěny najednou vykoukne Emmetova hlava. "Neitiri..."řekne a opatrně se po mě natáhne. "Nehýbej se. Drž Lucy pořádně. Volte!" Vedle něho se objeví Voltova hlava. "Rychle. Ta bestie ještě není mrtvá. Austin ji drží poryvy větru dál." Emmet mě opatrě chytí za ruku a střep povolí, takže už nás drží jen on. Křečovitě držím naprosto dezorientovanou-nebo snad vystrašenou?-Lucy. Oba dva mě opatrně a trýznivě pomalu táhnou nahoru, aby náhodou jen tak tak se držící Lucy nesetřásli. "Ale dlouho už to nevydrž-"než to Volt stačí doříct, oba dva kluky, najednou švihne přes hlavy slizké chapadlo a oba dva se čely praští do roztříštěného skla. Bolestně vykřiknou, když se jim střepy zaryjou do kůžu a možná ještě hloub a oba dva na chvíli povolí stisk. Ale to stačí. Najednou se řítím vstříc zemi a ruchu dole, Lucy už nedržím a slyším ji křičet, což je velká změna, oproti tomu, že byla vystrašeně zamlklá, když jen visela. A mě se před očima honí nepříjemné myšlenky. Tak takhe umřu? Pádem z mrakodrapu? To snad ne... Ale když už přestávám doufat a vyrovnaně zavírám oči, nějaké ruce mě popadnou zespoda kolem pasu, takže se naše těla srazí, ale citím, že už nepadám. Slyším známé mávání křídel a odvážím se otevřít oči. Poprvé se uleknu, když zjistím, že nikoho nevidím, ale jasně slyším mávání křídel a víření vzduchu. A stoprocentně se vznáším tak padesát metrů nad zemí. Lucy je na tom podobně a trochu šokovaně se rozhlíží a mává rukama, ale někdo ji pevně drží. Zamrkám a zavrtím se, ale do dlaně mi vystřelí další bolest. Zasyčím a v tu chvíli se jako mávnutím hůlky přede mnou objeví Kevinův obličej. Tváří se ustaraně a trochu šokovaně, ale jinak se mu v očích jasně rýsuje úleva. Tedy, v oku. Modrá duhovka posetá zlatými tečkami. Najednou dostanu chuť mu znovu odkrýt pásku z oka a podívat se, ale zarazím se. "Neitiri, ani nevíš, jak jste nás vyděsily."řekne nakonec a kývne směrem k Lucy, která teď spočívá v Erikově náručí. "Neměli...neměli bychom sletět z dohledu smrtelníků?"zeptám se přiškrceně. Kevinovi se napne obličej náhlým probuzením a střemhlav se se mnou, přitisknutou na jeho tělo, vrhne dolů. Erik s Lucy nás následujou. Přistaneme opodál v nějakém parčíku mezi hustým křovím. "Co se stalo? Jaktože jste se nechaly vyhodit z okna?" vyhrkne Kevin jakmile mě postaví na zem. Vzpomenu si na příčinu a rozhořčeně a bez žádného ohledu na bolest si vytrhnu střep z ruky. "To Natalie. Když se probrala po tom, co ji ta potvora rozmlátila o zeď, zavřeštěla jako kdyby ji mučili a bohužel to upoutalo pozornost nás všech. A pak nás ta bestie prohodila oknem a zbytek už asi víš." Kevin se zamračí a pohlédne vzhůru. Erik udělá to samé a potom se bleskově otočí ke mně. "A Austin? Co se mu stalo? Kdyby byl v pořádku, ihned by se za váma vrhnul! Co je s ním?" Mezi těmi otázkami se sotva nadechl. Jen bezmocně zavrtím hlavou a chystám se mu říct, jak mu ta nestvůra rozdrtila hrudník, ale v tom rozbitého okna mrakodrapu obrovskou rychlostí snese dolů Lilith s Austinem a Voletm kolem krku a Scarlet s Natalie a její matkou. Teď už určitě muselo spoustu smrtelníků vidět lidi vznášející se ve vzduchu a visící z oken. Lilith ztěška přistane jako první a úlevně zafuní, když se zbaví Voltovy váhy. Ale Austin je mrtvolně bledý a oči má zavřené a hrudník viditelně mochroumaný. Scarlet položí Nataliinu maminku opatrně na zem a Natalie na nás všechny s výrazem hrůzy a opovržení civí. Lilith položí Austina na zem tak, aby si příliš nezalehl křídla a skloní se k němu. Kleknu si na kolena vedle ní. "Jak jsi na tom?"zeptám se. Austin odklopí víčka a zpod nich se do mě zavrtají oči barvy čistého zlata. "Jsem v pohodě."řekne tiše a pobaveně mu zacukají koutky úst. To už se do křoví nahrnou i ostatní a dívají se na nás. Volt začne vysvětlovat co se stalo a já zaslechnu, že ta bestie je mrtvá. při tom si vytahuje střepy z čela. Lilith se podmračeně dívá a ohmatává Austinův hrudník a něco si mumlá, blond vlasy jí při tom padají do obličeje. Austin natáhne ruku a zastrčí jí uvolněné pramínky za ucho. Lilith sebou překvapeně trhne a pramínky se znovu uvolní. Austin vydá jakýsi dusivý zvuk, odhaduju, že to bude smích. Lilith se zamračí a vstane od něho, což mě trochu překvapí. Austin se za ní chvilku dívá a na moment spatřím v jeho očích zklamání. Ale během milisekundy je to pryč a on se podívá na mě. Když zjistí, že ho upřeně pozoruju přimhouřenýma očima, nervózně se ošije a zavrtí hlavou. Rozhodnu se, že se nebudu na nic ptát a odložím to na později. Proto vstanu a rozhlédnu se kolem sebe. Natalie umíněně ustupuje před každým Strážcem, který se k ní přiblíží a nejspíš odmítá vyslechnout jediné slovo. Její matka stále nehybně leží a Moos jí kontroluje pulz. Erik si klekne k Austinovi a přátelsky ho šťouchne do polámaných žeber. "Co to-Au! To že jsem zraněný ti nedává právo mě tyranizovat!"postěžuje si Austin, ale jeho hlas zní srdečně pobaveně. Erik se na něho zeširoka zubí a vrtí hlavou. "Jak se ti to stalo kámo?"zeptá se. To už je nechám být a vzdálím se. Lilith se rozpačitě o něčem baví se Scarlet, která se potutelně usmívá a vrtí hlavou. Střetne se s mýma očima a vyměníme si chápavé a pobavené pohledy, než se Scarlet zase otočí k Lilith, která jí rozhořčeně mává rukou před obličejem, aby upoutala její pozornost. "Co ruka?" ozve se za mnou známý hlas. Prudce se otočím a setkám se pohledem s Emmetovýma světle hnědýma očima. V jeho tváři se zračí starosti a něha a po tváři se mu roztékají pramínky krve z čela. Sakra Emmete, nech toho...Proč to na mě tak působí? Teprve po chvíli si uvědomím, že se mě na něco ptal. "Eh-cože?"trhnu sebou a zamrkám. V očích se mu objeví jiskřičky pobavení. "Ptal jsem se, co dělá ruka?" Nechápavě na něho hledím. Co by dělala ruka? No, uchytává věci a -"Jo! No, už jsem zažila i horší zranění. Tohle přežiju." Emmet povytáhne obočí a jemně mě uchopí na probodnutou ruku. "To ale neznamená, že to nebolelo, když jsi za ni visela ve vzduchu." Pokrčím rameny a mimoděk sklouznu pohledem na Lucy sedící opodál vedle Austina spolu s Erikem a všichni tři se něčemu smějou. Emmet se nechápavě zahledí tím směrem. "Co je?" Zamrkám a znovu se na něho podívám. "Eh...viděl jsi, jak se zachovala Lucy, když visela z toho okna se mnou?" Emmet zamračeně přikývne. "Zírala na zem jako uhranutá." Přikývnu. "Co ji tak vyděsilo?" Emmet pořád se zamračeným výrazem zavrtí hlavou. "To netuším." a znovu se zaměří na moji ruku. "Zpřelámala sis pár kostí."prohlásí. Obrátím oči v sloup. "Emmete, já už jsem jednou umřela. Probodnutá ruka pro mě nic neznamená." Emmet sebou při té první větě trhne a úkosem na mě pohlédne. "Ty nemáš nejmenší tušení, jaké to bylo se na tebe dívat, jak tam ležíš a z očí ti odchází život. Jak ti hlava  sklouzla ke straně a ruka spadla dolů. Když jsi tam ležela na tom kameni úplně bez života." V očích se mu zalesknou slzy. Dech se mi zadrhne v hrdle. Má pravdu. Já tohle neviděla. Ne takové pomalé umírání. Jen záblesk kulky a pak už jen krev. Ale i to mi stačilo. A ten Thunderův pád...nevím co bych dělala, kdyby se neprobral. Ale to co mi teď Emmet řekl mě dostalo. Aniž bych se nad tím pořádně zamyslela, vytrhnu mu ruku z jeho sevření a než se stačí pořádně podivit, obejmu ho kolem pasu a zraněnou ruku držím trochu dál. Obličej mu zabořím do svalnaté hrudi a on mi po chvíli zaváhání ovine ruce kolem boků a položí si bradu na moji hlavu. I přes tu skořábku hrdosti, odvahy a tvrdosti je to jen citlivý kluk. "Málem jsem dostal infarkt, když jste padaly dolů."ozve se znovu po chvíli. Tlumeně se zasměju. "Já jsem si spíš říkala jak je možné, že umřu takovou blbou smrtí." Emmet se srdečně rozesměje a hrudník se mu otřásá. "To s tím sekáčkem na maso, pánvičkou a lžičkou bylo super."směje se. Přes jeho rameno zpozoruju postavu. Natalie sedí opodál na zemi vedle své matky, ale místo toho, aby se věnovala vlastní příbuzné, se urputně propaluje pohledem do Emmetových zad. Povytáhnu jedno obočí a ona po mě vrhne nenávistný pohled a pak se otočí ke své matce. Co to sakra bylo? Emmet se ode mě, zjevně neochotně, odtáhne, když na něho zavolá Lucy a přizve ho do nějakého rozhovoru. Austin střídavě zavírá a prudce otevírá oči, jak se snaží neusnout a Erik ho pořád něčím rozptluje. "Lidi! Musíme odtud vypadnout. Právě jsme vyděsili bůhví kolik lidí a v tomhle křoví se nemůžeme schovávat věčně. Tak dělejte, vstávejte!" Austin se na něho zamračí a Erik se jeho pohledu rozřehtá. Natalie se podívá na svou matku a na Nathana a ten jí kývne na znamení, že ji má vzít s sebou. Volt ji poněkud neochotně zvedne do náruče. Erik si přetáhne Austinovu ruku přes ramena a krk a táhne ho za sebou. Lilith se Austinovi umíněně vyhýbá pohledem a on zamyšleně semkne rty. Lucy si přehodí jeho druhou ruku přes krk a pomáha mu se pohybovat. Emmet se opodál směje něčemu, co mu říká Dalton. Překvapí mě, že vypadá tak uvolněně. Obvykle nepromluví ani slovo, když to není nutné a udržuje si kamenný výraz. Teď si ale dělám starosti o Nataliinu matku a celkově o to, abychom nevzbudili pozornost. Což se nám s ženou v bezvědomí, klukem neschopným chůzí a několika zakrvácených jedincích asi těžko podaří. Za náma se ozvou nějaké italské výkřky."Hej! Hej vy tam! Pojďte sem!"zakřičí zvučný a tvrdý hlas odkudsi již anglicky. Všichni prudce upřou svoji pozornost tím směrem. "Policie! Půjdete s námi!" Kráčí k nám vysoký statný muž vysportované postavy v šedých kalhotách a světle modré košili s odznakem a zbraní za opaskem. Za ním vystupují z policejních aut další. A přesně tady se poznalo, kdo tady velí. Všechny oči se upřely na Nathana. "Utíkejte!"

Dobře, možná trošku akční a nesmyslná kapitola, ale co se dá dělat :D Tak co říkáte na Natalie? Piště do komentů! Cokoliv! Námitky, otázky a tak dále ;) Budu vám vděčná :O A omlouvám se za chyby :)