Strážci Země 2 Nesmrtelní

7.Výcvik

Bastien na mě zůstane hledět jako na debila. Při tom se málem rozesměju, ale vzdorovitě se kousnu do rtu a potlačím to. Jeho zmatený výraz vypadá vážně roztomile a vtipně. Jedno povytažené světlé obočí, víčka uvolněná, skoro až pokleslá, horní ret na levé straně pokrčený. A k tomu ty modroučké oči a bílé vlasy. Hned bych ho snědla! "C-cože jsem?"vykoktá ze sebe. Oblíznu si rty. Vzpomenu si na dobu, kdy mi bylo šestnáct, stála jsem na střeše svého domu a Thunder mi tehdy jako neznámý kluk vyprávěl o Strážcích a jejich pvinnostech. A tak si vybavím jednotlivé útržky a vlastní zkušenosti a seskládám z nich souvislou větu. Pustím se do vysvětlování. Říkám mu, že Strážci existovali ještě dřív než Řečtí, Římštní a Egyptšní bohové a měli a úkol chránit jednotlivé živly a ničit nestvůry. Že každý kontinent má čtyři Strážce, nebe, země, vodu a vzduch, a že Antarktida se nepočítá. Nechtěla jsem mu ještě říkat o Xandlerovi. K tomu se nějak dopracuju. Taky jsem mu řekla, že my zemní Strážci držíme na uzdě zemětřesení, laviny a sesuvy půdy, nebeští Strážci potlačují tornáda a  hurikány, vodní Strážci zabraňují potopám a ohniví Strážci se snaží zabránit těm největším požárům. Taky dodám, že to samozřejmě všechno nestihneme, jelikož nemáme teleportační schopnosti. A naší další hlavní povinností je zabíjení starověkých nestvůr. A dodám, že ještě stále existuje podsvětí a s ním i Tartar. A zmíním se i takových maličkostech, jako třeba, že jsme nesmrtelní, máme vyvolenou zbraň a jeden jediný oblek, typické identické znaky na každý živel, pravé podstaty, nemůžeme jíst maso ze své říše, ale z ostatních ano, když zemřeme, místo nás se v ten samý okamžik narodí nástupce, určitou historii...všechno mu řeknu, ale on se, i přesto, že by se mohl zeptat jestli nejsem psychopat a pošuk, stejně musí zeptat zrovna na tohle:"Kolik je ti let?!" Povzdechnu si a neochotně odpovím:" Dvacet sedm." Bastien se zamyšleně podrbe na hlavě:"Jenom? Já myslel, že budeš nějaká super stará bojovnice s ohromnou silou..." Při té poznámce se ušklíbnu. Nechci se chlubit, ale pokud vím, tak já jsem porazila Xandlera. S Angiinou pomocí...Při tom pomyšlení mě zabolí u srdce a tak se o tom raději nezmiňuju. Ale porazila jsem Thundera. A Daltona při vlčím souboji. A navíc už nejsem nejmladší. Už jsou tu rovnou dva mladší Strážci. Pokud teda toho druhého našli. Ale já nemám zapotřebí se předvádět. "Nezachránila jsem tě náhodou?"namítnu přesto. Bastien se zamračí."Jo...no...to bylo dobrý." Vzpomenu si na současnou situaci s naší mocí."Baste? Neměl jsi náhodou se svou mocí nějaké...potíže? Nějaké zábrany?" Svraští čelo a potom nejistě přikývne."Jakási překážka."řekne. Přikývnu."Tak tuhle sílu se snažíme už čtyři roky vystopovat a nic. Všichni Strážci s tím mají problém, jenom..." Bastien na mě nedočkavě hledí."Jenom co?" Nadechnu se."Jenom já ne. Zdolávám to lépe než ostatní." 'Lépe' je nejspíše slabé slovo. Všimnu si, že přestalo pršet. Vlastně se obloha zázračně vyjasnila. "Já-já se nezmohl na nic jiného, než na tu kaluž vody a na schopnost být suchý. Víc už jsem toho nezvládl."chrlí ze sebe Bastien. Pohodím si vlasy dozadu a přidřepnu si. "To je v pohodě. Děje se to všem. A ty jsi navíc necvičený. Je super, že to vůbec ovládáš." Pohladím ho po vlasech a on napřímí ramena. Zase málem vyprsknu smíchy. To on se přede mnou chce předvádět. No, však je to jen malý kluk. Nemám mu to za zlé. Ale je to děsně roztomilé. Proč jen on je první dítě, které mi už teď přirůstá k srdci? To netuším. "Takže jaká je ta tvoje pravá podstata? Říkala jsi, že ten Nathan? Nathan je obří had, že? A co jsi ty?" zarazím se, ale nakonec pomalu odpovím. "Ledový drak." Bastien na mě vykulí ta svoje kukadla a posadí se na zadek do mokré trávy. "To je ten nejmocnější?"hlesne. Přikývnu."Takže jsi nejsilnější?"zeptá se. Zasměju se."Tak nevím, jestli nejsilnější, ale-" "Jsi! Jen to prostě nechceš říct." usměje se od ucha k uchu. Zavrtím hlavou a zasměju se."Jsi ještě moc malý, abys to pochopil." Zamračí se."Nejsem. Chci se učit. Hned." Tvrdohlavě si založí ručičky na hrudníčku a mračí se na mě. Takový zápal jsem v sobě neměla ani já. Zvláštní to kluk... Zazubím se a zavrtím hlavou. "Co tvoji rodiče? Nebudou mít strach? Nerada bych, aby si dělali starosti a potom ti ještě tak dali domácí vězení." Bastien obrátí oči v sloup."Ále...já se vždycky někde loudám. Oni už jsou na to zvyklí." Můj výraz mi zkamení. On mi lže. Povytáhnu jedno obočí a shlédnu na něj dolů vědoucným pohledem. "Kecáš." Bastienovi zacuká koutek."Nekecám."řekne umíněně." "Směješ se, takže mi lžeš ty špunte." zazubím se. Bastien je stále odhodlaný mi vzdorovat, ale už se naplno usmívá a nedokáže to skrývat. Moc dobře na něm vidím, že to musí být asi ten největší andílek pod sluncem. Nikdy by se nevytratil ven bez svolení rodičů a určitě nosí krásné známky. A jeho úhledná svačinová krabička a vyžehlené oblečení. Typický Strážce vody. prostě na první pohled neviňátko. "Nejsem špunt."namítne a rozzlobeně si dupne. Vyjeknu smíchy. "Ó! Maličký se zlobí!" Bastien zafuní a žduchne do mě. Ani se nezakymácím a se smíchem ho chytnu pod pažemi a zvednu ho nad hlavu. Zběsile kope nohama i rukama a vlasy mu plandají sem a tam."Pusť mě dolů!"křičí hystericky. Já se ale jen směju a zakroužím s ním ve vzduchu jako letadlo. Jenže on se nesměje. Křičí jako kdyby mu šlo o život a chce dolů. Postavím ho na zem a on se oklepe. "Ty se bojíš výšek?"zeptám se podmračeně. "J-jo."odpoví. No, tak ten si asi s nebeskými Strážci rozumět nebude. "Takže kdy začnem?"vyhrkne a očividne se o své fóbii už nechce bavit. Prohrábnu si vlasy a všimnu si, že mě zaujatě pozoruje. Ten pohled se nedá u malého dítěte moc rozlišit, ale je to jako kdyby přišel do cukrárny a díval se na regál plný jeho oblíbených sladkostí. Raději to ale neřeším."Jdi domů, řekni rodičům, že jdeš ven a potom se sejdem za městem. Vyzkouším si tě. Budeš mě muset najít, aniž bych ti řekla, kde jsem." Bastien se na chvíli zarazí, ale potom přikývne a rozběhne se se svým rybičkovým batohem zpátky k domu. A já se v podobě svého vyhublého chrta vydám směrem více na sever k hustému lesu asi dvě míle za městem. Čekám hodinu. Dvě... Dokud se mezi stromy neobjeví Bastienova bílá hlava. "Super. Takže mě dokážeš vycítit!"křiknu. S úsměvem ke mně dojde apostaví se přede mě již v čistém oblečení. Ulomím si tlustou dlouhou větev a přelomím ji na půl, každou půlku do jedné ruky. Natáhnu ruce a větve se v mých rukou změní na jednoduché dřevěné meče. Bohužel to lepší už asi nebude. Bastien na mě vykulí oči, ale meč si vezme. Přistoupím k němu a začnumu vysvětlovat postoj, správné držení a všechno, co se týká boje s mečem. Začnu jen lehkými výpady a útoky a on je krkolomně odráží. Nejde mu to zdaleka tak dobře, jako tehdy mě, když jsem meč držela poprvé v ruce. Žeby měl Thunder pravdu? To, jak říkal, že ještě nikdy neviděl nikoho takhle rychle se učit? Žeby nebyli všichni výjimeční? Ne. Nechci to řešit. On se to naučí. Jemně zaútočím a Bastienovi vyletí meč z ruky a dopadne do vedlejšího potůčku. Časem.

A opravdu to trvá dlouho. Jeden den. Druhý. Třetí. Týden. Dva týdny. Tři týdny. A Bastien se konečně naučil aspoň trochu ovládat meč. Teď už se dá říct, že je 'rovnocenným' protivníkem. Boj s mečem mu očividně nejde. A po dalších dvou týdnech ani sekyra, palice, bojová hůl, trojzubec nebo luk.  "Fajn, přejdem na dýky." prohlásím po dlouhé době nakonec. Bastien se unaveně sesune na zem a ztěžka oddechuje, dřevěný meč celý otlučený a zbrázděný rýhami. Podám mu dvě ze svých čtyř dýk a zbylé dvě si vezmu sama. Jakmile mu je vložím do rukou, hned rozjařeně vyskočí na nohy a začně předvádět imaginární seky. Ještě jsem mu ani neukázala, jak se s nimi bojuje a on už přesně ví, co dělat."Dobře, do střehu." Zaujmu pozici s dýkama v ruce a on okamžitě zaútočí. Vede sek přímo do obličeje, přičemž se musí opravdu hodně natáhnout, ale já se mu vyhnu a seknu mu po břiše. On ale uskočí a začne na mě dorážet opakovaně z rúzných pozic a je čím dál zákeřnější na to, že je ještě osmileté dítě. Ale nestačí to. Já mu v mžiku vyrazím dýky z ruky kopem nahoru a seknutím do druhé ruky. Bastien zaraženě hledí k zemi a nechápavě se na mně podívá. Musím vypadat asi stejně. Dýky. Jediná zbraň, která mu hned napoprvé šla, bez vysvětlování. Ale já ho i přesto porazila. Zvláštní. "Baste, ukaž mi ještě jednou jen tak nanečisto tvoje výpady." vybídnu ho pomalu. Přikývne a začne se ohánět. A já si okamžitě všimnu onoho problému. Kdybych jeho útoky porovnala s Natašou, byly by v nich veliké rozdíly. On má totiž sklony bojovat i druhou stranou dýky. Tedy tou, kde je rukojeť. Vypadá to,jako kdyby si myslel,že z rukojeti ještě čouhá neviditelná čepel stejná jako ta druhá. Dvojitá dýka. Tím se to vysvětluje. Okamžitě z dalších větví vytvořím hrubé oboustranné dýky a podám mu je. Zaujatě si je prohlíží a znovu se s nima začne ohánět. Tentokrát to vypadá mnohem efektivněji a účinněji. A taky v tom je určitá ladnost, jaká jen může být u osmiletého kluka. Pustíme se do dalšího souboje. Já tentokrát držím v ruce svou hůl a on mé improvizované dýky. Nebojujeme sice dlouho. Je to jen takový ten sek, úskok, odražení, podražení, bodnutí, sek a ukončení. I přesto, že jsem vyhrála já a moje hůl skončila ostny pod jeho drobným krkem, je znát, že se mu s dýkama dobře bojuje. "Gratuluju ti."usměju se."Našel jsi svoji zbraň." Bastien se zadýchaně usměje a prohrábne si vlasy, které jsou zbrocené potem. "Jak mámě vysvětlím ty modřiny a podlitiny?"zeptá se. Založím si hůl do pouzdra na zádech a odpvím:"Proste jí je pokud možno neukazuj. Měly by se ti rychleji zahojit. Kdyžtak to můžeš na někoho svést." Významně se mu zahledím do očí v domnění, že to pochopí."Co? Ty děcka? Jacka a ostatní? Né..." Obrátím oči k nebi."Je to příhodné. Mohli by ti tak dát pokoj." Bastien zavrtí hlavou. "Jen by si na mě ještě více zasedli." Pokrčím rameny."Dělej jak myslíš. Uvidíme se příští týden v sobotu. Musím se jít trochu dál na něco podívat." Bastienovi se roztáhnou zorničky."Nějaká nestvůra? Vycítila jsi nebezpečí? Můžu jít s tebou?"ptá se mě nadšeně. Usměju se a rozcuchám mu vlasy."Nestvůra to není. Ikdyž nepochybuju, že na nějakou narazím. Ne, je to zemětřesení. Další za posledních pár let. Poslední dobou jich hrozí celkem dost. Předtím, než jsem se narodila a u mých začátků nebylo třeba je zastavovat, protože nehrozila. Ale teď se to nějak rozjelo. Musím se k tomu vydat blíž." Bastien se vzrušeně nadechne, aby se znovu mohl zeptat na tu jedinou otázku, ale já ho přeruším."Ne. Nemůžeš se mnou jít. Zůstaň tady a čekej na mě ten týden. Je to nebezpečné a stejně bys to rodičům nevysvětlil. A navíc nevím, jestli bys mi stačil." Bastien se zatváří zklamaně. Usměju se poklepu ho na rameni. Otočím se na patě a udělám pár kroků, ale tu se za mnu zase ozve."Nei?" Otočím se. "Ano?" Neodpoví mi. Místo toho ke mně rychle doběhne a obejme mě kolem pasu, stejně jako když mu byly čtyři roky a já ho viděla poprvé. Teď je akorát větší. Skloním hlavu a opřu si o něho bradu. Zašimrají mě jeho vlasy a já ho pustím. "Za týden."usměju se a v podobě geparda sprintuju pryč.

Tak to byla taková trochu uvolněná kapitola, ve které se toho zas až tolik nestalo, ale je to jen taková předehra na ty příští dvě kapitoly :P Už se těším na vaše reakce :D No každopádně vám neřeknu, co to bude za překvápko :D To uvidíte :D Piště do komentářů, jaký máte názor na Bastiena :O Chtěla bych to vědět :D

PS: Doufám, že se vám kapitolka aspoň trochu líbila. Jsem totiž ve skluzu, protože jsem při psaní momentálně v Norsku :D