Strážci Země 2 Nesmrtelní

38.Nehostinné místo

„Jak víš, které body na mých křídlech jsou nejcitlivější?" zeptá se mě Thunder, zatímco sleduje, jak si zapínám límeček obleku. Přestože naše milování před hodnou chvílí skončilo, když slastně vyvrcholil, neodlepil ode mě pohled. Jako kdyby ještě pořád neměl dost. Ta myšlenka mě naplní novou vlnou vzrušení.

„Instinkt," pokrčím rameny, seberu ze země jeho oblek a hodím ho po něm. Já se hned dala do kupy, natáhla si oblek, zkrotila třas i rozklepané nohy, jenže on si za tu dobu stihl jen zapnout kalhoty.

Horní část svého obleku chytí, ale nevypadá, že by se chystal znovu obléct. Místo toho si ho jen přehodí přes rameno a pomalým, ležérním krokem dojde až ke mně. Pokusím se moc nezírat na jeho božsky vymodelované tělo, ale vlastní smysly mě neposlouchají. Znovu mi stoupne do tváří žár. „Rád bych věděl, na co všechno ještě používáš instinkty," řekne tlumeně a v očích se mu lišácky zableskne.

S povytaženým obočím vzhlédnu k jeho obličeji, jenž se teď sklání přímo nade mnou. Zdá se mi to, nebo se najednou chová drze a, no, tak, jak se většinou chovají chlapi, když udolají nějakou ženu. „Bohužel na to už není moc času," pokusím se ho trochu zchladit, ale lesk v jeho stříbrných očích ne a ne vyhasnout. Nemůžu se rozhodnout, jestli mě to přitahuje, nebo znervózňuje vzhledem k současné chvíli.

„Ještě se toho dá stihnout dost," zamumlá ochraptěle a mozolnatým palcem mi přejede po rtech.

„Právě jsme měli sex, je to sotva pár minut a ty už chceš další," heknu užasle a s poskakujícím srdcem sleduju, jak se mu na tváři rozlévá omámený a šťastný úsměv.

„Přesně tak, tebe se člověk nikdy dost nenasytí," jeho horký dech mě polechtá ve vlasech, když se ke mně nakloní, obtočí mi ruku kolem pasu a něžně mě políbí. V těhle momentech bych se nejraději zastavila a prožívala je znovu a znovu. Chtěla bych se donekonečna dívat na jeho uvolněný výraz, zranitelný a otevřený, nepoznamenaný obavami a smutkem. Soustředěný jen na mě, na nás. Cítit na sobě jeho tělo a ochutnávat jeho rty.

Jenže jakmile někdo nelidskou silou zabuší na dveře, je mi hned jasné, že si můžu přát co chci, stejně to nedostanu. „Utněte to tam, blížíme se na místo!" Nataša.

Thunder se ode mě odtáhne a hluboce si povzdechne. Rysy se mu napjatě stáhnou a všechna uvolněnost je ta tam. Do popředí mých pocitů se prodere lítost, že tyhle chvíle končí a nikdo neví, jestli znovu nastanou. V náhlém popudu ho vší silou obejmu v pase a přitisknu se k jeho pevné hrudi. Oplatí mi to gesto se stejnou naléhavostí. „Miluju tě. To víš, že jo?"

„Thundere, nějak ji odbyj a dělejte už, záchrana světa nepočká na to, až se docukrujete!" Zase Nataša. Oba ji okatě ignorujeme.

Zakloním hlavu, abych se Thunderovi mohla podívat do očí, ale nepouštím ho. Dívá se na mě, stříbro jeho pohledu odráží všechny jeho pocity. „Vím. O to víc tě miluju," zašeptá, načež mě pustí a přetáhne si oblek přes hlavu. Zvednu ze země jeho toulec s šípy a následně i nádherný opeřený luk, po kterém chvíli přejíždím dlaní, než mu ho podám, aby si ho připevnil na záda.

Ještě na něj mrknu, než vyjdeme z kajuty s pocitem, že je to naposled, co jsme se cítili v relativním bezpečí. Ve dveřích mi Nataša skoro dá pěstí, když zrovna chtěla zabušit na dveře. „No to je dost, za tu dobu jsem si stihla ještě odskočit, podat ruku prezidentovi USA a nastolit světový mír, ale ne, netrvalo vám to dlouho."