Strážci Země 2 Nesmrtelní

18.Jsi mi strašně povědomá

Natalie s náma urputně odmítala spolupracovat, takže jsme nakonec byli nuceni ji k Emmetovu tmavě hnědého hřbetu přivázat. Emmetovi se to nelíbilo o nic víc než Natalie. "Proč zrovna já? To bych si raději nechal na záda vyprskat tunu kravského hnoje!"stěžoval si neustále před a během cesty. Jako vždy nebeští Strážci letěli nad náma a vodní a ohniví Strážci se vezli buď na nás, na námi vyčarovanými koňmi nebo, v případě Nataši, na svém vlastním koni. Na cestě někde uprostřed francie jsme potkali takového velkého baziliška s balými baziliščátky a Natalie se mohla děsem strhat. Samozřejmě nechyběli ani kyklopové a dokonce jsme narazili na stádo Minotaurů. A trvalo nám to...páni...kolik? Zhruba...děvět nebo deset dní? Tak nějak. Přes oceán nám pomohli vodní Strážci. My zemní jsme sice dokonale uzpůsobeni takovým velice namáhavým fyzickým výkonům, ale to neznamená, že jsme se v lesích před Inuvikem nesvalili vyčerpaně na zem. Nebeští na tom byli podobně. "Necítím křídla."stěžuje si už teď Lilith, která leží rozvalená na zemi jako týden stará chcíplina. "Nekecej Lil, máš úžasné postřehy." pronese kousavě Scarlet vedle ní, která se vyčerpaně převalí na břicho, aby si neležela na holubích křídlech. Normálně by ve svém obleku složeného z ozdobného vršku podobného podprsence bez ramínek a sukně složené ze čtyř stejně dlouhých širokých částí s motivy nebe, vypadala moc hezky, teď to ale vypadá, jako kdyby přímo přede mnou ležel vyvalenej obtloustlej lachtan s jazykem vyplazeným na zem. Neříkám samozřejmě, že by byla tlustá, to ne! To bylo jen obrazně řečeno..."Vy máte co mluvit."odseknu a obě se na mě podívají, při čemž se začervenají. "Měli jsme stejně náročnou cestu, no ne?"řekne nakonec Lilith a poškrábe se na horní části levého křídla. "Ne." řeknu. "Ale no tak! Není to jedno?"rozhodí Lilith rukama. Pokrčím rameny a nechám se vedle sebe vyrůst trs ostružin. Ty dvě se na něho lačně zahledí. Povzdechnu si. "No tak jo! Můžete si vzít." Obě dvě se rozzáří jako sluníčka, čemuž napomáhají i blond vlasy, a vrhnou se na ostružiny. "Být zemním Strážcem má své výhody, že?"poznamenám se smíchem a Scarlet po mě vrhne ostražitý pohled. Sakra slez už ze mě!! uslyším v hlavě Emmetův hlas. Podívám se o kousek dál a uvidím ho, jak sebou v koňské podobě hází jako na rodeu a Natalie ho tahá za hřívu. "Ty herko pitomá!!"ječí na něho a plácá ho silou do stehen, což očividně moc nepomáhá. "Tak zastav se!" Mám co dělat, abych se smíchy nezadusila. Drcnu Scarlet a Lilith a ukážu tím směrem. Obě dvě se na mě na chvilku nechápavě podívají, ale pak pohledem následujou můj prst. A obě dvě vyprsknou smíchy, takže kousek dál do trávy dopadnou napůl sežvýkané ostružiny. Fakt vtipný, Nei. Nechtěla bys mi třeba pomoct? vyštěkne na mě Emmet. Teď už se stoprocentně na plný plyn směju s holkama. Přisedne si k nám Nataša a nechápavě si nás prohlíží. Bezeslova jí ukážu na Natalie a Emmeta a už je z toho čtyřhlasý sborový smích. Postupně se k nám přidá i Volt, Erik a Austin, který už se zotavil a druhý den už mohl normálně letět. "No tak nechte toho!"štěkne rozhořčeně Dalton a dojde k Emmetovi. Natalie mu furt trhá hřívu a on sebou furt zmítá. "Nechte toho oba dva!"vyjede na ně a oba dva toho nechají. Natalie se bázlivě pokusí spustit na zem. Při tom se nehty samozřejmě zaryje do jeho zad a on sebou škubne. Emmet už samozřejmě předtím povolil lijány, které jí svazovaly, takže ji nejspíš chtěl jen setřást. Natalie vyjekne a vzápětí už leží obličejem v zemi. Emmet si odfkne a odcválá k nám. Já se stále ještě nepřestávám smát. Díky, Daltone. řekne a Dalton beze slova pokývne, zatímco se Natalie pohoršeně sbírá ze země. Od tebe jsem čekal větší pomoc. pronese ke mně. "Promiň, ale já se nemohla přestat smát."zakřením se. "Strašně vtipný."odsekne už v lidské podobě a začne si prohrabovat vlasy. "Ta mrcha mi snad vytrhala hřívu i s kořínky!" Uchechtnu se a prohlídnu si jeho tmavě hnědé vlasy. "Vypadají v pořádku. Proč si sebou vlastně začal tak házet?" Emmet po mě vrhne pohled schopný propálit díru do země a já se zazubím. "Chtěla, abych si klekl, aby mohla slézt dolů."ohrne pohrdavě horní ret. Přitisknu si ruku na pusu, abych zadržela další záchvat smíchu. Natalie se opodál vpaluje vražedným pohledem Emmetovi mezi lopatky a křikne na něj. "Jsi neschopný jako pařez!" Emmet zvedne jedno obočí a otočí se na ni. "A ty neobratná jako kláda."oplatí ji poznámku a já se rozesměju. Natalie přesune svůj vraždící pohled na mě a já jí ho pětuju. Potom se otočí a hrdě odkráčí dál od nás. "Ta holka mě přivede do hrobu."promne si Emmet čelo a utrhne si ostružinu z mého trsu. "Nebylo by to náhodou milosrdnější než s ní sdílet kontinent?" optám se se smíchem. Emmet se rozesměje. Lilith s Scarlet už se zvedají, protože nás Nathan volá. Emmet zahučí a namáhavě se zvedne ze země, stejně jako já. "To si nemůžeme chvilku dáchnout?"zeptá se otráveně. Amanda k nám všem přijde z jiné strany a na mě se ani nepodívá. Pořád je na mě naštvaná? Neměla bych to mezi náma nějak urovnat? Copak já za tu pozornost všech ostatních můžu? Jsem v právu! Ale mé uvažovní přeruší Nathanův hlas. "Fajn, půjdete za ním jenom čtyři. Nataša, Neitiri, Erik a Tamara. Jste nejblíže. Takže jděte a pokuste se mu co nejvíce vysvětlit. Uvidíme, jak moc je to s tou ztrátou paměti zlé. Jděte." My čtyři přikývneme a vydáme se směrem k Inuviku. "Nebudeme by dvě trochu nápadné?"zeptá se Tamara a pohlédne na sebe a na Natašu. Nataša jen lhostejně pokrčí rameny. "Nějak prokličkujeme. Neitiri bude super čokl že ano Nei?"podívá se na mě a já v podobě huskyho zavrčím. Erik se někde vedle mě uchechtne a vidím jen stopy v hlíně. "Tak co říkáte na naši novou Strážkyni?"ozve se Tamara. Nataša si odfrkne. "Větší zlatíčko jsme si přát nemohli." Erik se vedle mě znovu rozesměje a dodá. "Jestli s námi vydrží aspoň týden a nezdejchne se, tak přísahám, že začnu tancovat balet." Nataša se ušklíbne a natáhne ruku. "Platí. Beru tě za slovo." Erikova neviditělná dlaň ji seshora plácne do ruky. "A co ty na ni říkáš, Neitiri?"zeptá se mě Tamara. Přední packou si zakryju čumák a zakňučím. Všichni tři se rozesmějou. "Asi tak chlupáči. Možná že bychom si měli vsadit, kdo se od nás nejdříve odpojí, aby nemusel být s ní." řekne Nataša. Už zbývá jen jedna míle, než dorazíme do Inuviku. "Ale od Nathana to bylo kruté."řekne po chvíli Tamara a ve tváři se jí objeví zamyšlený a soucitný výraz. Nataša obrátí oči v sloup a pohodí černýma vlasama. "Ale má pravdu. Je to pro ni jednodušší." "Ale-" "Neřeš to, Tamaro."přeruší ji Erikův hlas vedle mě. Tamara sklapne čelisti a zatváří se pohoršeně. Podívám se jí do světlounce modrých očí a mezi náma probleskne cosi jako vlna pochopení. A konečně dorazíme do Inuviku. Malinké chladné městečko, pro změnu ale beze sněhu, jen s tvrdou půdou, je tiché a sem tam tudy projde pár lidí. "Fajn. My se někam schováme a vy se ho pokuste přivést. Ať nebudíme takovou pozornost."přikáže Nataša a zmizí kdesi mezi starými barabiznami s Tamarou v patách. "Ty víš, kde to je?"ucítím mezi ušima něčí dotek a polekaně sebou trhnu. Ozve se Erikův smích. "Promiň, ale já jsem prostě musel. Ta tvoje loztomilá chundelatá srst je k nakousnutí a já si musel šáhnout." Kdybych věděla, kde je, asi by už poskakoval na místě s krvavým pahýlem místo ruky, ale já jenom zlověstně zavrčím a vydám se směrem k Bastienovu domu. Zajímalo by mě, co je dneska za den. Musí být určitě jaro nebo léto, protože by tu určitě byl sníh. A navíc, jestli je červenec, nebo srpen, má prázdniny a taky musím brát v potaz, jestli taky není víkend. Erik jako by vedle mě vycítil mé váhání. "Je úterý, čtrnáctý červenec, dvě hodiny odpoledne. Myslím, že v květnu ti bylo třicet tři." Tu poslední větu si mohl nechat pro sebe. V tom případě může být kdekoli. Ale já ho vyčenichám! Jsem pes! Nebo vlastně Strážce! Zabořím čenich k zemi a soustředím se. Okamžitě zachytím jakýsi nasládlý pach spojený s mořskou solí, což může znamenat jenom Bastiena. Tamara narozdíl od něho voní jako rozmixované chaluhy. Pach je rozmístěný po hodně místech a různými směry, ale nejčerstvější vede na sever. Rozběhnu se tím směrem a za sebou uslyším mávání křídel, jak se Erik vznesl těsně nad zem. Stopa mě vede...dál za město...? Znepokojeně zrychlím, až jen pár desítek metrů před sebou uvidím skupinku lidí. Ne....puberťáků. Smertelníků a jednoho Strážce. Přimhouřím oči a nenápadně popojdu kousek blíž. A ano. Je tam. Kudrnaté bílé vlasy a bledá pleť. Připlížím se ještě blíž. A můžu jen žasnout nad jeho změnou. Musel opravdu hodně vyrůst, protože musí být přinejmenší aspoň stejně vysoký jako já. A už to není jenom takové to dětské tělíčko, ale širší ramena a ruce a vyrýsované svaly. A obličej už není takový ten dětský roztomilý, ale jen starší a nevinnější. Stojí tam s dalšími čtyřmi kluky a vypadá to, že se dobře baví. Smějou se, vykřikují něco a...kouří. Můj bože, i Bastien! Moje nadšení nad jeho změnou rychle opadne, když spatřím napůl vykouřenou cigaretu v jeho ruce. Celá se napnu a bez rozmýšlení se rozhořčeně vrhnu vpřed. Erik za mnou varovně sykne, ale nevšímám si ho. A bohužel narazím přímo do prudkého větru, který mě strhává zpátky. Rozzuřeně štěknu a zavrčím tím směrem, kde si myslím, že Erik stojí. Nech mě jít! pokusím se marně vykřiknout, ale nemůže mě slyšet. A tak zaůtočím  a zuby se jen lehce otřu o látku, která však nepovolí. Vítr ustane. "Fajn, tak si běž, ale opovaž se udělat nějakou magořinu."sykne na mě Erik  já se tryskem rozběhnu za skupinkou, která na mě teď vyjeveně hledí. Už zbývá jen padesát metrů. Čtyřicet. Třicet. Dvacet. Deset. Prudce se zastavím a začnu na ně zuřivě štěkat. "Co chceš čokle?"vykřikne na mě posměšně jeden mladíček, asi stejně starý jako Bastien, se zrzavými vlasy. Zavrčím na něho a všech pět, včetně Bastiena se rozesměje. Za sebou ucítím Erikův letmý dotek o spičku mého chundělatého ocasu. "Snad ses neztratil psíku?"vysměje se mi druhý s mastnými černými vlasy a křivým, nekolikrát zlomeným, nosem. Dojde mi, že to musejí být místní grázlíci. A Bastien se s nimi baví. A vypadá to, že dobrovolně. Směje se spolu s ostatníma a já se mu upřeně zadívám do modrých očí žilkovaných ještě světlejší modrou. Na chvíli jeho úsměv zamrzne a v nevinné tváři se mu objeví zmatený výraz. Nedbám na to a rozzuřeně se vrhnu proti mastňákovi. Ten uskočí před mými tesáky a pohoršeně po mě hodí cigaretu, která se mi nepříjemně propálí do kožichu, než spadne na zem. Maliko zakňučím a znovu zaútočím, ale to už na mě jdou všichni čtyři s vytaženými kapesními noži. Bastien jen zmateně stojí za nimi s cigaretou v ruce a hledí na mě. Rozštěkám se na plné pecky a chci se na ty čtyři grázly vrhnout, ale dřív, než se stačím pohnout, je uděří prudký, studený a štiplavý vítr a oni se pozpátku sesunou na zem. Vítr zesílí a mračna nad náma se shluknou do temné masy, ze které se začnou snášet obrovské kroupy padající jim na hlavy. Vítr je teď žene dál a dál od nás a oni utíkají a zahazují cigarety na zem. Erik se za mnou uchechtne a Bastien kulí oči střídave na nebe, na mě a na místo, odkud vyšel Erikův hlas. "Tak co, mám se zviditelnit?"zeptá se mě nahlas. Souhlasně zavrčím a on se vedle mě zhmotní ve své plné výšce. A s křídly prosím...Bastienovi div nevylezou bulvy z lebky. Tak moc se lekne, že upustí na zem cigaretu a odskočí od nás dál. Erik se zářivě usměje a neústupně se přiblíží k němu. Bastien třeští oči na jeho křídla a couvá dál. Jo, kdyby stál na střeše, už by letěl dolů..."Kdo-kdo-kdo j-jste?"zakoktá. Erikovi se ještě více rozšíří úsměv. "Jsem Erik, Strážce nebe Jižní Ameriky. Rád tě poznávám." Ach bože...Pozvednu přední tlapku a zakryju si s ní oči. Jak dlouho on nejednal se smrtelníkem a ještě k tomu s puberťákem? "C-cože?!"zkřiví nechápavě obličej Bastien a ještě více couvne. "Řekl jsem, že-" "To stačí Eriku."zarazím ho, nyní už v lidské podobě. Bastien vyskočí dobrý metr a půl do výšky a ještě víc od nás odstoupí. "Co to má znamenat?"řekne, teď už spíš nakvašeně, než bojácně. Přelétává pohledem z jednoho na druhého, ale vždycky se zastaví u mě a ve tváři se mu objeví podivný pohled. "Bastiene, my-" "Jak víte, jak se jmenuju?!"přeruší mě. "Totiž, kdysi jsem tě znala. Před pěti lety." V očích se mu zablýskne. "To ty jsi mě omráčila a nechala v tom lese?"probodne mě očima. Zavrtím hlavou. "Ne, ty to nechápeš. Nic si nemůžeš pamatovat. Vymazali ti vzpomínky na Strážce a na mě." Bastien dál couvá a drží před sebou nataženou ruku, jako kdyby nás chtěl zadržet. "Už zase něco melete o Strážcích. Když mi bylo osm, našla mě tam v lese nějaká holka, stejně ulítle oblečená jako vy a taky kecala něco o Strážcích. Jste blázni. Nevěřím vám ani slovo! Jděte ode mě dál!" Zoufale se po sobě s Erikem podíváme. "Bastiene, vyslechni  nás. Prosím. My nejsme blázni a ty jsi stejný jako my dva. Nemáš náhodou zvláštní schopnosti, které ostatní nemají?"řeknu klidně. Bastien se na chvíli zarazí. A toho se hned chopí Erik. "Umíš ovládat vodu, je to tak? Poslouchá tě a jsi v ní jako doma...?" Bastien se na něho podívá a nepatrně přikývne. "Jak to-" "Protože víme, co jsi zač!"pokračuje Erik. "Jsi vodní Strážce! Máš za úkol chránit Severní Ameriku před nestvůrami přicházejícími z hlubin okolního moře. Takoví jsou Strážci. Já střežím vzduch nad Jižní Amerikou a tady Neitiri se stará o zemi v Severní Americe." ukáže na mě. Bastienovi něco blýskne v očích. "N-neitiri?" Zamrkám a několikrát přikývnu. "To...to jméno znám...ale...ale nevím odkud..."říká potichu Bastien. Mozek jako by se mi rozzářil. Tak on si mě pamatuje! Ne úplně jasně a přesně, ale zná moje jméno! "To protože jsi mě už znal!"řeknu o něco pisklavějším hlasem, než jsem chtěla. Bastien si mě prohlédne od hlavy až k patě a nepřestává se mračit. "To bych si tě pamatoval."hlesne. "Co když vám nevěřím?" "Musíš nám věřit. My ti to všechno vysvětlíme. Jen nás posl-" "POZOR!" Do zad se mi několikanásobně zabodne cosi odporně ostrého. Vyjeknu bolestí a svalím se popředu na zem, takže dopadnu na kolena. Erik se prudce otočí a náporem větru odrazí další vlnu těch ostrých věcí. Sykavě si nahmatám na zkrvavených zádech ty věci. Když se jedné dotknu, zasyčím bolestí, protože mi to prořízně kůži na dlani. Zatnu zuby a prudce to vytrhnu a podívám se na to. Užasnu když zjistím, že je to  asi patnácti centimetrové černé ocelové ptačí pero blýskající se zelenými odlesky. Podívám se za sebe. Ve vzduchu o deset metrů dál se vznáší obrovský pták, ještě větší než sup, s rovným ostrým zobákem, nejméně pětimetrovým rozpětím křídel, dlouhým ocasem, chocholkou na hlavě a s krvavě rudýma očima. Celý je obalený těmi černými ocelovými pery a některá jsou delší než jiná. A hbitě se natáčí a různě krouží ve vzduchu, při čemž na nás oba vždycky vystřelí spršku ostrých per. Erik je vždy ale odrazí náporem větru. Podívám se na Bastiena a zjistím, že ochromený hrůzou stojí a hledí na obrovského ptáka. A z nebe se snášejí další. S vypětím vší vůle si ze zad vytrhám zbývající peří a vrávoravě se postavím. Vytáhnu svoji hůl a zavrčím. Takže na nás si budou troufat ptáčci jo? "Ti jsou moji!"křikne na mě Erik a vznese se do vzduchu, stále odrážejíc letící pera. "Ale no tak! Já si taky chci užít nějakou srandu!"křiknu za ním, zatímco on si vytahuje svůj mušketýrský meč a přibližuje se k ptákům. Teď už se na nás snáší celé hejno a Erik po všech metá blesky a ohání se svým mečem. Vypadá elegantněji, než jsem si kdy myslela. Kolem něho ale proklouzne jeden pták a přímo na mě vystřelí aspoň tucet per. Bleskově se otočím a srazím Bastiena k zemi. Pera nad námi prosviští a já vyskočím na nohy, zatímco Bastien lapá na zemi po dechu jako ryba na suchu. Tentokrát nezaváhám a prudce natáhnu ruku. Ze země vystřelí tlustý kořen stromu a obtočí se kolem ptáka, který bolestně zavřeští. Trhnu rukou a kořen mrští ptákem o zem. Doběhnu k němu dřív,  než se stačí vzpamatovat a dýkou ho probodnu skrz mezeru mezi ostrým peřím. Otočím se na Bastiena a křiknu na něj. "Schovej se!" On ale jenom vyjeveně zírá na mě, na Erika a na ptáky a plazí se po zemi. Pravda, tady není moc kam se schovat. Znovu zaměřím na ptáky a plná soustředění zavřu oči. Víš, čím větší sílu použiješ, tím více tě to vyčerpává a ty ses proměnila na bájné zvíře, jež už nejméně dva tisíce let neexistuje. To je velká síla, Neitiri. Tohle mi kdysi řekl Thunder. Jen krátce po tom, co jsem jako obrovská kobra bojovala s Hydrou a zemřeli mí rodiče. Tehdy jsem se zranila a byla jsem k smrti unavená a on si o mě dělal starosti. Ach Thundere, jak moc mi chybíš. Ale teď bohužel budu muset využít tu bájnou moc. Jediné, co by mě mohlo ochránit před neustále narůstajícím proudem letící per je...Moje tělo se změní,  zmohutní a trochu protáhne. Najednou stojím na čtyřech a zarůstá mě zlatavá srst. Obličej se mi prodlouží, uši se posunou víc nahoru a vlasy zhoustnou a rozrostou se až k lopatkách. Teď už tu stojím jako obrovský zlatavý Nemejský lev. Ocelová pera se od mojí kůže odráží jako hopíky od země a já mocně zařvu. Erik se po mě otočí a chvilkové zmatení a úžas v jeho obličeji by mě normálně dokázalo rozesmát, ale momentálně to jaksik nejde. Ale potom se vzpamatuje a se smíchem zavýskne. "Jeď Neitiri!!" V opdověď znovu zařvu a rozběhnu se směrem k prvnímu ptákovi, zatímco nade mnou bojuje Erik. Když se dostanu do dostatečné blízkosti k ptákovi, odrazím se od země a porazím ho ve vzduchu. Pták pode mnou zavřeští a já mu chráněnou tlamou a tlapou zlomím krk a pták se ihned rozpráší. Teď už na mě lítají přímo sprchy peří a ptáci se, inteligentně, drží v dostatečné výšce, odkud na ně nemůžu. Znovu zařvu a chci tím Erikovi naznačit, aby mi pomohl. Erik usekne jednomu ptákovi hlavu a druhému křídlo a mezitím se podívá na mou situaci. Naštěstí pochopí, o co mi jde a máchnutím ruky všechny ptáky mířící na mě pošle větrem k zemi, tudíž na ně dosáhnu. Zakousnu dalšího, ikdyž ta ostrá pera v tlamě nejsou nic příjemného a pak dalšího a dalšího a Erik mi dolů posílá další a další a sám se na ně vrhá, dokud nezbyde jen poslední pták a i ten se pod mými ostrými tesáky rozsype v prach. Vyčerpaně se proměním zpátky do lidské podoby a zůstanu chvíli ležet na zemi. Erik vedle mě přistane a dotkne se mého ramene. "Jsi v pohodě?"zeptá se mě. Nadechnu se a přikývnu. "Nemejský lev je teda pěkně starý. Ale byl to dobrý nápad." vytáhne mě na nohy a pořádně si se mnou plácne. "Co to vlastně bylo?"zeptám se. "Stymfalští ptáci. Pěkné mršky. Už tak sto let jsem je nikde neviděl." "S-sto let?"ozve se za náma. Oba dva se otočíme a uvidíme Bastiena, jak leží na zemi a vyděšeně na nás zírá, jako kdyby spatřil fatu morganu. "Hele, teď ti hrozí obrovské nebezpečí. Nestvůry po tobě půjdou. To si piš." řekne mu vážně Erik a začne mu od samého začátku vysvětlovat všechno, co se týká Strážců. Vzpomenu si na to, jak jsem mu to kdysi vysvětlovala já. Bastien se tváří zvláštně, skoro jako...jako by ho to až tak nepřekvapovalo. Žeby si aspoň trochu vzpomínal? Erik ani neopomene mu povědět o válce s Xandlerem a o současné situaci s bohy. U toho už se Bastien tváří přímo užasle a překvapeně a přeskakuje pohledem z Erika na mě a zase zpátky. Když Erik skončí, nastane hrobvé ticho. "Bastiene?"přeruším ho potichu. Vrhne po mě rychlý tázavý a trochu vyčkávavý pohled. "Řekni mi popravdě...pamatuješ si mě?" Jeho výraz trochu pobledne a dá si pěkně načas, než odpoví. "Já-já si nejsem jistý. Jsi mi strašně povědomá a já nevím odkud. A všechno to, co jste mi říkali, jako bych už někdy slyšel, ale nevím odkud..." Moje srdíčko by mi nejraději vyskočilo z hrudi a začlo chodit kolem a rozdávat objetí zdarma. Takže si mě přece jen pamatuje! Teda, aspoň trochu..."Takže...nám věříš?"zmůžu se nakonec na otázku. Bastien zamrká plavými řasami a opatrně přikývne. Tentokrát už se neovládnu a nadšeně vyskočím. Erik se na mě překvapeně zadívá a já si ho přitáhnu níž, vytáhnu se na špičky a samým štěstím ho políbím na tvář. Erik se srdečně rozesměje a já se od něho odtáhnu. "Co ti přelítlo přes čumák?"směje se. Bastien nás udiveně pozoruje. Pokrčím rameny a přistoupím k Bastienovi blíž. "Jsem šťastná, že si mě aspoň vzdáleně pamatuje a že nám věří." Vsadila bych pravou ruku na to, že se Bastienovi při mém malém záchvatu štěstí v obličeji objevil nevraživý, skoro až dotčený výraz. Ale to se mi nejspíš jen zdálo, protože teď mě tiše a zvědavě pozoruje, co udělám. Natáhnu ruku a nechám si v ní vyrůst dvě dřevěné dýky s čepelemi vyrůstajícími z obou stran rukojeti. Bastienovi se rozšíří zorničky a překvapeně na mě pohlédne. "Pamatuješ si i na tohle?"hlesnu tiše. Chvíli mlčí a zaražene si prohlíží dýky, než je opatrně vezme do rukou, jako kdyby to byly časované bomby a mohly každou chvíli vybouchnout. Neodpoví mi, místo toho si vezme do každé ruky jednu a začne se s nimi bezmyšlenkovitě ohánět. A moje srdce dostane další záchvat štěstí. Přesně takhle vypadal, když jsem ho učila! Tohle jsem ho naučila já! I na ty dýky jsem přišla! Rozjařeně vypísknu a znovu si Erika přitáhnu dolů a políbím ho na druhé líčko. Erik už se tentokrát neovladatelně rozesměje a já šťastně zatleskám, když se obrátím na Bastiena. "Umíš to! Naučila jsem tě to a pamatuješ si to!" Bastien si nás oba dva podivně změří a pak se zahledí na dýky. "Já...jsem Strážce." řekne pomalu. Nebyla to otázka, ale oznamovací věta. Šťastně si povyskočím a přiskočím k němu. Jde vidět, že je to o něco inteligentnější a chápavější člověk, než Natalie. Než se vůbec stačí podivit, taky mu na tvář vlepím polibek. Bastien v obličeji trochu zrudne, ale okamžitě to zamaskuje. "Takže...co teď?" "Musíš jít s námi." prohlásí Erik. "A budeš to muset nějak vysvětlit rodičům."dodám. Bastien se zamračí. "A co?" "Že se nevrátíš..."odpovím po chvíli ticha. "To už je nikdy neuvidím?"vytřeští na nás oči. "Jestli zůstaneš, hrozí jim nebezpečí."řeknu tiše. Erik se po mě soucitně podívá, ale hned se zase odvrátí. "Jaké nebezpečí?"nenechá se odbýt Bastien. Jelikož já nemám slov, odpoví Erik. "Nestvůry cítí tvůj pach a tvůj dům jím musí být přímo zamořený. Čím jsi starší, tím je taky silnější a jestli nějaká nestvůra dorazí do vašeho domu, tvoji rodiče..." odmlčí se, když se Bastienovi v obličeji zjeví pochopení a děs. "Takže...mám si něco sbalit?"zeptá se po chvíli. "Ne."odpovíme s Erikem naráz. "A-a co jim mám jako říct?"zeptá se zoufale. Jelikož já na tuto otázku nemůžu odpovědět ani ze zkušenosti, odpoví zase Erik. "Někteří Strážci řekli pravdu a jen někteří rodiče tomu uvěřili. Řekni jim třeba pravdu, jak chceš, nebo si můžeš vymyslet nějaký výlet s kámošema, ze kterého se nevrátíš, nebo že jsi nakažený nějakou smrtelnou chorobou. Nebo taky můžeš odejít bez toho, aniž bys jim něco řekl." Bastien se narovná v ramenou a s odhodlaným výrazem vyrazí zpátky do městečka.

"Fajn, počkejte na mě tady." řekne nám a zmizí vevnitř. Erik si rukou šáhne na líčko a zazubí se. "Co je?"zeptám se s úsměvem. "Ještě nikdy mě žádná holka nepolíbila. Tedy, ne na líčko a ne dobrovolně." Rozesměju se. "Tys musel být pěkné kvítko hele." Erik se na mě potutelně podívá. "Aby ne. Nevypadám snad tak?" rukama obsáhne celou svou výšku a prohrábne si vlasy. Zasměju se a plácnu ho do ruky. "No fakt. Žádná holka mi ještě nedala pusu sama od sebe." Zavrtím hlavou. "To není možné. Takový hezounek jako ty?" Erik se zašklebí a hraně si odfoukne vlasy z čela. "Jásne. Ne, vždycky jsem to byl já, kdo zaútočil." Vyprsknu smíchy a až po nějaké době se zmůžu na otázku. "Z-zaútočil? Mluvíš jako kdyby ty holky byly kořist." Erik se zazubí a jen mávne rukou. "Hej, vy dva! Meli jste ho za námi přivést!" křikne jakýsi hlas. Jejda. Úplně jsem zapomněla na Natašu. "Promiň, ale to nebylo tak jednoduchý."řeknu. Ona i Tamara se objeví zpoza domu a nesouhlasně kroutí hlavami. "Kde je?"zeptá se Tamara. Erik kývne hlavou k domu. "Už jsme mu všechno vysvětlili a půjde s námi."dodá, když uvidí Natašin nakvašený výraz. "A co výcvik a to všechno a-" "Pamatuje si to."přeruším ji. Obě dvě na mě nechápavě hledí a já jim vysvětlím, jak si podvědomně pamatuje mě a výuku. Asi ještě čtyřicet pět minut čekáme a povídáme si o Bastienovi, Natalie a o tom, jaký asi bude Mycah, než se Bastien objeví ve dveřích a rychle seběhne schůdky s posmutnělým výrazem ve tváři. Zarazí se, když uvidí Natašu a Tamaru. "Tebe znám." ukáže na Natašu. "Ale tebe ne."otočí se na Tamaru. Ta se sladce usměje a představí se. "Jsem Tamara, vodní Strážkyně Jižní Ameriky a tohle je Nataša, Strážkyně ohně Severní Ameriky." Bastien potřese hlavou a obě dvě si je prohlíží. "Tak co jsi jim řekl?"dorazí na něho Erik. Bastien se na něho otočí. "Pravdu." Tamara za ním sotva slyšitelně lapne po dechu. "A co oni na to?"pokračuje Erik. "Ukázal jsem jim co umím a oni...prvně mě pořád nikam nechtěli pustit, ale potom mi uvěřili, ještě když jsem jim z okna ukázal vás..." "A rozloučil ses?"zeptá se Tamara. "Jo...máma brečela a táta mě poklepával po rameni. Nevím, co budou beze mě dělat..." Tamaře se v obličeji objeví nepřítomný výraz. "Tak to máš štěstí, že máš takové rodiče. Ne všichni totiž přijali pravdu..."odmlčí se a její pohed ztvrdne. Zajímalo by mě, co se jí přesně stalo...Nějaká nešťastná vzpomínka? Nejspíš o tom ale nebude chtít mluvit. "Tak jdeme. Už na nás budou určitě čekat."

Dobrá tedy, tohle bylo opravdu hodně dlouhé, ale samotnou mě překvapuje, že jsem pro změnu nějakou kapitolu napsala tak brzo :D Chci se vás zeptat, jak se vám líbila kapitola a jestli vám vyhovuje takovéhle dlouhé kapitoly, nebo raději ty kratší? Určitě napiště, klidně i nějakou kritiku, já to snesu ;) A moc děkuji za vaše hlasy :O :)